Čtení: Jan 3,16 - 21
text: Židům 10, 18 - 25
Jiří Suchý říká v jedné skeči, že svědomí, to je hlodavec. A pokračuje: ?Mně například svědomí připomíná, že tady pan Šlitr je taky člověk. No, vážně? je to taky člověk. Taky ho bolí, jako mě, když mu kroutím ruku. Já vám řeknu, já nemít svědomí, já bych mu ty pazoury někdy ukroutil!?
Nemá asi cenu rozebírat, kde se tu ten hlodavec pana Suchého vzal. O tom vedou filosofové a teologové diskuzi už hodně dlouho. Podstatné je, že tu je a že má svůj dobrý význam ? v tom zlém nás zarazí, nebo alespoň brzdí.
Nicméně není to vždycky příjemné. Každý někdy ujede, každý někdy až pozdě uslyší ten hlásek, který mu připomíná, že ten druhý vedle něho je také člověk. A pak je ten hlodavec zlý. Hlodá a hlodá, a to není k žití. Podobně jako když se vám v domě rozmnoží myši. Jenže ten dům jste teď vy. O to je to nesnesitelnější.
A tak se snad dá celý život nahlédnout jako úsilí o příměří s tímhle hlodavcem. Máme potřebu se před ním ospravedlnit, aby přestal. Protože s tím hlodáním se nedá kloudně žít. Je to nejspíš vůbec to základní, co potřebujeme. Jenomže zároveň tahle potřeba zbavit se zlého svědomí je strašně zrádná.
Jen si vezměte k čemu třeba vede:
Kvůli čistému svědomí dáme například na poslušnost. Bývá sice náročná, ale svědomí dobře ošetří. Když člověk splní daný úkol, může ho mít dobré. Potíž ovšem je, že se tak nezbaví jenom zlého svědomí, často se zbaví svědomí vůbec, protože ve skutečnosti přenese odpovědnost mimo sebe ? na ten příkaz. Ale to nám dochází až když máme co do činění s protagonisty nějakého zlotřilého režimu. Velitelé koncentráků se hájili tím, že jenom poslouchali příkazy. Ředitel, který psal studentům do posudku, že jsou nábožensky aktivní a tak jim znemožnil studium, také jenom plnil příkazy. Paní z MNV, která dělala Rutce osobní prohlídku, když jí na faru přišli zatknout estébáci, také jenom poslouchala.
Ale on ani nemusí být ten režim zlotřilý. Může být dokonce svatý. Evangelia dosvědčují, jak lze svědomí vyřadit i poslušností vůči Písmu. Zákoníci mu byli poslušní. Co na tom, že Ježíš člověku pomohl, uzdravil, zbavil ho bolesti a vyloučenosti? Ale udělal to v den odpočinku a desatero říká, že ten se má světit, nic nedělat, a tak vzpláli svatým hněvem. A k čemu taková obrana čistého svědomí založená na mechanické poslušnosti vede, odhalují pašije.
Anebo, jak se většinou automaticky ospravedlňují děti, když jim připomenete, co provedly ? třeba, že se posmívaly slabšímu? ?Matěj se taky posmíval!? Odvádějí pozornost od sebe. Poukazují na to, že v tom nebyly sami. Nejsou výjimka. A nejsou-li výjimka, pak to zase tak velká vina být nemůže a toho hlodavce v nás tolik nerozčílí. A my dospělí to neděláme jinak. Proto si možná tak často notujeme v tom, jak je všechno jen samý podvod a nepoctivost. Říkáme sice, že ty zprávy, co jsou jich plné, nejsou ke čtení a poslouchání, ale kdybychom to mysleli vážně, tak už dávno zajdou na úbytě. Nejspíš bude v tom všeobecném nadávání totéž, co v tom dětském ?Matěj se taky posmíval!? Jenom u dětí jasně víme, že to žádná omluva není, že je to spíš cesta do pekel.
A všimli jste si, jak neradi se potkáváme s tím, proti komu jsme se provinili. Místo omluvy se mu vyhýbáme, aby se nám naše vina nepřipomněla a špatné svědomí nehlodalo. A ještě bezpečnější je najít také na něm nějakou chybu ? zpochybnit jeho čistotu, upřímnost, poctivost. To si pak vlastně nemáme co vyčítat a svědomí se uklidní. Zase to můžeme zahlédnout už v zrcadle evangelia. Ježíše jedni označili za posedlého asketu a jiní ho nazvali žráčem a pijanem, aby vedle něj nemuseli mít výčitky.
A stejně tak jako člověka, lze kvůli dobrému svědomí zpochybnit samu závaznost spravedlnosti. Přitom si vždycky vzpomenu na různé výklady Ježíšova kázání na hoře. To určitě znáte ? jak nejen ten, kdo zabije, ale i ten kdo se hněvá na bratra nebo mu upírá důstojnost, propadá soudu; jak máme milovat nepřátele a nastavit druhou tvář tomu, kdo nás uhodí a další výzvy.
Přijde nám to nesplnitelné. A tak to jedni vykládají jako slovo pouze pro učedníky, tedy pro úzký okruh mimořádně povolaných. Jiní zase tvrdí, že to platí jenom pro soukromé vztahy. A další říkají, že to má jen vyjevit lidskou hříšnost, aby vynikla boží milost.
V touze vyhnout se zlému svědomí je pro nás zkrátka přijatelné jenom to, co lze splnit. Jenomže právě tím se připravujeme o pomoc ? o výzvu, která nás může vyvést z přítomné pokleslosti, vždy znovu nás vést k dobrému, inspirovat, posunovat a orientovat ke spravedlnosti, i když jí třeba vždycky nedostojíme. Vždyť Ježíš v tom kázání mluví právě o spravedlnosti, která o mnoho převyšuje splnitelnou spravedlnost zákoníků a farizeů. To je ta pružina, která nás může přiblížit božímu království.
Nejčastěji se ale asi snažíme toho hlodavce v sobě zaplašit tím, že svoje prohřešky prostě omlouváme a pokoušíme se je skrýt. Před druhými i sami před sebou. Je za tím takový dětinský pohled na soud a na trest. Jakoby byl jen věcí nějaké vnější autority, která může člověku spočítat jenom to, o čem se ví. Ale Jan nás z téhle představy v evangeliu vyvádí. Bůh nás nesoudí, odsuzujeme se sami a právě při tom ututlávání chyb a skrývání vin: ?Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byli zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo? Právě při tom zatloukání se sami připravujeme o život ve světle, ve svobodě, v přímosti a jasu. Sami se odsuzujeme k životu v temnotách. A to teď, právě přitom, ne až někdy, až by to vyšlo najevo jako třeba rozbité okno.
Ale i když necháme stranou všechny tyhle úhybné, deformované a iluzorní manévry kvůli špatnému svědomí a budeme přemýšlet o poctivé snaze o dobré svědomí, kdy se kvůli němu chce člověk opravdu napravit a být dobrý, nedopadá to o moc lépe.
Co je totiž cílem takového jednání, které je motivováno dobrým svědomím? No ? přece to naše dobré svědomí, tedy my sami, naše dobrota, naše ospravedlnění. A lze potom opravdu ještě mluvit o lásce, která má druhého za přednějšího než sebe? O nezištnosti, ve které člověk bezděky pomáhá, takže pravice neví, co činí levice? O skutečném vztahu k druhým - když je člověk i ve své dobrotě de facto zaměřený na sebe?
A to nejsou otázky nějaké neskutečně přecitlivělé etiky? Dřív nebo později se naprosto konkrétně ukáže, jak omezená je dobrota motivovaná dobrým svědomím. Stačí, aby pomoc představovala riziko pro vlastní dobrou pověst; aby odpovědnost, kterou by měl člověk přijmout, nezaručovala, že z ní najisto vyjde s čistým štítem; aby solidarita a věrnost znamenala spolunést i vinu druhých. Tohle ta dobrota zaměřená na vlastní ospravedlnění nedokáže, to by šla sama proti sobě.
Je to s tím hlodavcem zkrátka takový beznadějný kolotoč. Čím cílevědoměji se na něj člověk zaměří, tím víc se točí v bludném kruhu, který skutečnou dobrotu a spravedlnost znemožní. Čím víc touží očistit se, tím víc čistotu deformuje.
Snad až když tuhle bezvýchodnost poctivě nahlédneme, může nám osvobodivě, nadějně a v plné slávě a síle zaznít
poselství o Kristu, jak je tlumočí autor listu Židům. Zvěstuje totiž, že už není třeba se takhle osudově stále zaměstnávat svým ospravedlněním, že není třeba utratit a zdeformovat svůj život kvůli čistému svědomí, že díky Bohu už není třeba točit se v tom beznadějném kolotoči.
Zve nás k tomu, abychom v důvěře přijali srdce očištěné od zlého svědomí darem ? díky tomu, co pro nás Bůh udělal, ne díky našemu snažení. On se rozhodl pro věrnost a lásku bez podmínek včetně toho, co stojí, včetně oběti sebe sama, abychom se my nemuseli vykupovat ze svých vin, abychom mohli vstoupit do života s Bohem a neoddělil nás od něho ani strach ze svých nedostatků, ani ta snaha je odčinit. Zve nás k tomu, abychom se víc drželi jeho dobroty a věrnosti, než spoléhali na tu svou; abychom se drželi neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme a kterou každému ? a dnes také Markovi a Filipovi ? zvěstuje a potvrzuje křest, totiž že nás Bůh sám pro sebe očistil. A my proto můžeme a máme žít svobodně ? ne už pro své dobré svědomí, ale jeden pro druhého a společně. A nemusíme přitom uhýbat ani napomenutí. Nediskvalifikuje nás. Jde jen o pomoc na cestě k budoucnosti, kterou pro nás Bůh připravil. Amen.