čtení: Marek 10,23 - 31
text: Genesis 24,1 ? 9
Abraham byl stařec pokročilého věku. Jaké to je, to ví velká část z vás, bratři a sestry, daleko lépe než já. Člověk pozoruje, jak to, co dříve mohl, už nezvládá. O slovo se hlásí ubývající síly ? jak fyzické, tak duševní. A každou chvíli se ozve nějaká bolest. Správu toho, čím jste celí život vládli, co jste vytvořili, pomalu předáváte do rukou někoho druhého. Čím dál tím častěji si člověk musí nechat posloužit. Snadné to rozhodně není.
Co má potom člověk dělat? A co vůbec ještě může dělat? Je tu pak vůbec ještě k něčemu? Jak často tahle otázka staré lidi napadá. A jak často si sami odpovídají: ?Já už stejně k ničemu nejsem. Co já zmůžu??
Není to pravda, bratři a sestry. I člověk starý a sešlý věkem, jemuž, pravda, síly ubývají a sám na věci nestačí, má svoje poslání a může mnoho. Poslyšte evangelium starce pokročilého věku, evangelium Abrahama:
I tehdy, když už svými věcmi nevládneš a potřebuješ k tomu druhé, můžeš být autoritou, která udává směr, jejíž slovo druzí berou a řídí se jím. A to i tehdy ? a možná právě tehdy ? když bys už stěží mohl svůj názor prosadit silou nebo mocí. Autorita totiž nezáleží na tom, jestli má člověk ještě na to, aby si dupnul. To z té rozmluvy Abrahama a jeho služebníka jasně vyplývá.
Samozřejmě, že taková autorita nevznikne jen tak sama od sebe a není jenom dílem věku. Tomu stáří, které ji má, něco předcházelo. Nikoli život vzorný a dokonalý, ale život plný zápasů, proher i znovunalezené naděje; a především život, který člověk nežije jenom sám pro sebe, který něco sleduje, který sám nějakou autoritu nad sebou uznává a ctí, zkrátka život víry. Kdo z víry celý život žije, ten má i ve stáří, přestože mu ubývají síly, co říct a jeho slovo si u druhých respekt získá. I to je součást požehnání, kterým víra život obdarovává.
A ono je to také, bratři a sestry, na tom stáří znát, že je požehnané. Když na nás dolehne bezmoc a trápí nás bolesti stáří, je nasnadě, že se člověk začne točit jenom okolo vlastní nemohoucnosti, že se začne utápět jenom v naříkání a ve vzpomínkách na staré zlaté časy, kdy ještě leccos mohl ? že začne žít minulostí. Je to pochopitelné, ale bývá to většinou dost smutné. Víra, ve které člověk není sám sobě středem osvobozuje i z tohoto zajetí a nouze. Abraham nezabředl do vzpomínek, myslí na budoucnost. Vidí i za hranice svého života, který se chýlí ke konci. Tomu, kdo hledá boží království je přidána tahle svoboda ? že jej ani stáří, ani žádné trápení není s to úplně pohltit. Má k čemu vyhlížet, má proč tu být. Hledí do budoucnosti a myslí na druhé. A pak není divu, že má jeho slovo takovou váhu a může pro budoucnost také něco udělat. Možná už né sám ? to mu už sešlost věkem nedovolí ? ale zprostředkovaně, skrze druhé, mladší, pro které díky víře zůstává autoritou.
I řekl Abraham služebníku, správci svého domu, který vládl vším, co mu patřilo: ?Polož ruku na můj klín. Zavazuji tě přísahou při Hospodinu, Bohu nebes a Bohu země, abys nebral pro mého syna ženu z dcer Kenaanců, mezi nimiž sídlím.?
Tak jako se v minulé kapitole zdálo, že jde jen o hrob, i tady to na první pohled vypadá, že jde jen o veselku, o ženu pro Izáka. I tady jde ale o víc. Prvořadé není oženit syna, ale nevzdat naději: ?Hospodin, Bůh nebes, který mě vzal z domu mého otce a z mé rodné země, promluvil ke mně a přísahal mi, že tuto zemi dá mému potomstvu.? Abrahamovi jde o to, aby ani příští generaci nic od tohoto zaslíbení neodvedlo. Jde o budoucnost cesty víry
A právě tady se, sestry a bratři, projevuje moudrost pokročilého věku. Abraham si jasně uvědomuje, jak veliký význam má pro tuto cestu výběr životního partnera, jak velkou roli tu hraje manželství. Na tom, s kým svůj život spojíš, zásadně záleží. Na tom se z velké míry rozhoduje, kam se budeš v životě ubírat, jaký směr tvůj život nabere. To je věc, kterou právě člověk zkušený, člověk, který stojí takřka na konci své cesty, může dosvědčit.
Tehdy na něm bylo i to, aby věc zařídil. Sňatek domlouvali rodiče. Ženich a nevěsta do toho nemohli zas tolik mluvit. Dnes je to jinak. Ale to nic neubírá na té odpovědnosti stáří vydat svědectví o tom, jak podstatná pro život partnerů je shoda na té nejhlubší rovině, na rovině víry.
Neber si toho, kdo vyznává jiné životní hodnoty. Neber si toho, kdo je první po ruce. Víra stojí za tu námahu hledání. Můžeš si stokrát říkat, že to přece zvládneš, že tě od víry nic neodvede, ale ten, kdo život prošel, už ví, jak je těžké víře dostát, když ji s tebou ti nejbližší nesdílejí. Protože víra znamená riskovat a opouštět vyježděné koleje, víra často znamená vybrat si cestu méně schůdnou a výhodnou a nedat jenom na snadnost. S tím má dost co dělat i ten, kdo se na svého druha může spolehnout a počítat s jeho podporou. Bez toho je to takřka nemožné.
Dalo by se tedy uzavřít: Hledej si věřícího muže, hledej si věřící ženu. Věc je ale složitější. A pozorného čtenáře bible sama upozorní, že by to byl zkrat. Copak se na cestu víry vydal někdo jiný kromě Abrahama? Pravda, vyšel i Lot a ten dcery měl. Ale snad si ještě vzpomenete, jak to s nimi dopadlo. I tohle si asi máme vybavit, abychom nepřeceňovali původ. Být z evangelického rodu, nemusí ještě nic znamenat.
Abraham nás vede jinam ? k základu svobodnějšímu i hlubšímu: ?Půjdeš do mé země a do mého rodiště a vezmeš odtamtud ženu pro mého syna Izáka?Kdyby tě snad ta žena nechtěla následovat, budeš své přísahy zproštěn.? Nejde o původ, jde o cestu! Ženou pro Izáka má být právě ta, která je s to vyjít ze svého rodiště, která bude mít tutéž odvahu jako Abraham ? totiž nelpět na zajištěné existenci a vydat se na cestu do neznáma. To bude dobrá žena pro cestu, kterou neurčuje člověk ale Hospodin, která Izáka neodvede od božího zaslíbení. Ochota či odvaha vsadit na důvěru, aniž by člověk lpěl na svých představách, otevřenost, která dokáže nezajištěně hledat ? na tom lze založit manželství, které víru neohrozí. To je moudrost toho, kdo cestou víry celý život šel; to je moudrost, která může i dnes inspirovat a ukazovat směr.
A ona má ještě jeden rys, který ji odlišuje od stařeckého žvatlání a propůjčuje slovům starce autoritu: Zatímco domněle zkušení často mladším na jejich naděje a sny odpovídají skeptickým: ?Však on tě život naučí? a rozsévají tak kolem sebe rezignaci, která si nedělá iluze ale bere to, co je, Abraham naopak naději potvrzuje i proti pochybnostem mládí: ?Hospodin sám před tebou vyšle svého posla, a ty budeš moct vzít odtamtud ženu pro mého syna.?
Neboj se, nerezignuj, nepropadej hned beznaději, že se odvaha a ochota nenajde. To přece nezáleží jen na tobě, jen na lidech. Tady je u díla Bůh. Já to zažil sám na sobě, jak dovede s člověkem pohnout. Neboj se, on tě předchází. Proto má smysl doufat a jednat. To je, bratři a sestry, slovo víry pokročilého věku, které má co říct a získává si respekt.
Doufat ovšem neznamená diktovat. Jistěže se může stát, že nakonec partnera, který by tě ve víře následoval nenajdeš. Ale to není ta největší tragedie. Horší by bylo, kdyby ses kvůli manželství jenom přizpůsobil a z cesty víry sešel. Kdyby tě snad ta žena nechtěla následovat, budeš své přísahy zproštěn. Jen tam mého syna nezaváděj. Ať už by si vzal ženu kanaanejskou nebo zůstal sám, je to pořád lepší, než aby se vrátil do starých kolejí a žil bez víry. Manželství s partnerem, který vyznává jiné životní hodnoty je těžké, ale pokud i v něm zůstane člověku víra na prvním místě, má svůj smysl. Apoštol Pavel píše: ?Nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem?? Ten rozdíl nemusí lidi postavit proti sobě. Člověk přece nevěří jen pro sebe.
Ale i kdyby měl člověk kvůli víře zůstat sám, stojí to za to. Kolik svobodných lidí žilo právě díky víře plně, hodnotně, radostně a smysluplně a svým životem stvrzovali slova Kristova, že ?není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry, nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby v tomto čase nedostal stokrát více domů, bratři, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný. Amen.