Bohoslužby, 22. 4. 2012, V. Hrouda
Kázání: Gn 12,20b

Čtení (Gn 12,10-20):
I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad. Když už se chystal vejít do Egypta, řekl své ženě Sáraji: „Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu. Až tě spatří Egypťané, řeknou si: ‚To je jeho žena.‘ Mne zabijí a tebe si ponechají živou. Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu.“ Když pak Abram vešel do Egypta, spatřili Egypťané tu ženu, jak velice je krásná. Spatřila ji také faraónova knížata a vychválila ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraóna a ten kvůli ní prokázal Abramovi mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy. Ale faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji. Farao tedy Abrama předvolal a řekl: „Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena? Proč jsi říkal: ‚To je má sestra‘? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi!“ A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl.

Milé sestry, milí bratři:

Rád bych se v kázáních zase na čas vrátil na začátek Bible, k nejstarším příběhům Izraele. Abych byl přesnější... chtěl bych se spolu s vámi znovu zaposlouchat do vyprávění o Abrahamovi a Sáře. Život je nejistá záležitost, člověk nemá raději moc plánovat, ale přesto, proč se nepokusit opět kázat Lectio Continua, tedy na pokračování. Takže, takový seriál o praotci Abrahamovi a pramáti Sáře. Je to jen předsevzetí, ale snad to vyjde!

První díl bych nazval: O čem přemýšlela Sáraj na hřbetě velblouda, když je s Abramem vyhodili z Egypta… aneb kázání na Gn 12,20b: Vyhostili Abrama i jeho ženu se vším, co měli.

Tak to tu končí! Před lety jsme měli hlad a oni nás přijali. Tady dole, na břehu Nilu, bylo vždycky jídla dost. Egypťani jsou přátelští a pohostinní, tedy když s nimi zrovna neválčíte. Taky jsou bohatí, hlavně ti nahoře, elita… faraónův dvůr, kněží, vojáci. Otroci ne, ti bohatí nejsou, těm není co závidět.

Její velbloud šel klidně, houpal se jako loďka na jezeře, ten pohyb ji ukolébával. Sáraj už dlouho nejela jen tak, na hřbetě, s nohama do strany. Cítila zvířecí pach. Ve městě ji nosili v uzavřených nosítkách. Ven sama nesměla, žila v paláci samotného krále Egypta!

V posledních dnech se toho tolik stalo! Sáraj si pomalu rovnala myšlenky, věděla, že teď bude mít dost času přemýšlet. Cesta bude trvat dlouho, karavana pojede pomalu, vedou velké stádo a vezou náklad. Zbohatli tu!

Už tohle jí nejde na rozum: Egypťani nás vyhostili. Najednou jsme přestali být hosty v té zvláštní zemi, vlastně ze dne na den: Musíte odejít!

Zároveň nám nikdo nezkřivil vlas na hlavě. Prostě jenom ´Odejděte!´. Nic nám nevzali, nic z toho, co jsme tu dostali, vydělali a rozmnožili (zlato, stříbro, ovce, krávy, velbloudy, osly, taky otroky a otrokyně). Vezměte si, co je vaše a odejděte! Mají úctu k hostům a jsou féroví, to se jim musí nechat!

Stydím se… vždyť to taky je ostudné! Neslavné a ostudné! Nikdy nezapomenu na zklamání ve faraónově tváři. Vůbec to netušil. Celou dobu se ke mně choval uctivě a laskavě, i když jako ke svému majetku. Byli jsme zbabělci. Hráli jsme před ním s Abramem komedii. Hru na bratříčka a sestřičku. Můj skutečný muž, kterého jsem si vzala před Bohem, se stal švagrem mého hostitele. Ten se přitom domníval, jakou poctu svému hebrejskému hostu prokazuje. Trapné a ubohé!

Nestáli jsme jim ani za to, aby nás nějak potrestali. Prostě jenom: Odejděte! Zmizte! Žádný hněv, jenom zklamání a trapnost.

Sáraj zvedla hlavu. Po stranách se unaveně ploužili malí podsadití oslíci s nákladem zavazadel. Pod nohama jejího velblouda se motaly ovce a malé černé kozy. Výkřiky pohaněčů se mísily s hlasy zvířat. Nad vším tím mumrajem se vznášelo mračno dusivého prachu. Sáraj viděla několik velbloudů, kteří šli v zástupu před ní, ale na čelo karavany nedohlédla. Věděla, že tam někde vepředu vede svého velblouda Abram, její muž!

Na něho teď nejvíc myslela. Jak mu teď je! Znala ho padesát let, a přeci mu nerozuměla! Neviděla do něho! Znala jeho nálady, jeho vrtochy, to je pravda… často dokázala předem odhadnout, co asi udělá nebo co řekne. Ale to byl všechno jen povrch. Žila dlouhá léta vedle něho, na dosah, bok po boku, a přitom nevěděla, jaké drama běží doslova před jejíma očima. Proč to všechno tajil? Ukrýval se před ní? Bál se otevřít dveře od domu nejistoty? Chtěl ji chránit před tíhou rozhodování? Nebo prostě neuměl popsat, co cítí? Tak, jak to uměla ona, nebo jak to uměly jiné ženy z rodiny…

Abram, ten její! On před lety rozhodl, že odejdou z Cháranu. Proč, je nám tu snad zle?, ptala se ho tenkrát. Bůh mi to řekl!, to byla jeho jediná odpověď!

Pak se stěhovali z místa na místo v té hrozné pustině. Měla strach. Země vyschla, úplně přestalo pršet. Zvířata hynula žízní, tráva nerostla. Lidé hladověli. Ke všemu si připadala provinile, protože Abram chtěl potomka, a ona mu ho neuměla dát. Byl to těžký čas. Přitom byl Abram s ní: ležel vedle ní, šel vedle ní, nechával jí svůj příděl vody. Ale uzavíral se víc a víc! Celé hodiny nepromluvil, potom celé dlouhé dny…

Abram rozhodl, že půjdou do Egypta! Tam je řeka, voda, tráva a chleba. Civilizace! Mně jenom oznámil, že se musím vydávat za jeho sestru. Že jinak by jeho zabili a mě znásilnili. Tečka. Hotovo. Žádná diskuse! Cítila jsem se prodaná a ponížená. Křičela jsem na něho, ale on mě nechal na noc venku, před stanem, v zimě, vystavenou pohledům a posměškům. Tehdy jsem chtěla utéct!

Sáraj se musela pro sebe usmát. Kolik od té doby uplynulo v Nilu vody. Hospodine! Tobě děkuji za to, že se mohu usmívat zevnitř. Tys mě naučil, co to je vnitřní úsměv. Já v něm vidím jinak. Sebe i svého muže Abrama. Je to úsměv shovívavosti!

Hospodine, já nevím, jak věci jsou. Nevím, co je uvnitř v člověku. Co je pod povrchem, je většinou skryté lidským očím. Já nevím, na co myslí Abram. Nevím jestli v něm zuří bouře, nebo jestli je teprve před bouří. Já prostě nevím!

Když na něho myslím, usmívám se zevnitř, a myslím shovívavě na jeho neobratnost. Na jeho nesmělost. Na jeho ideály. Na jeho tajná přání. Na jeho poctivost, kterou si nedokáže sám před sebou prosadit. Na jeho slabost, za kterou se stydí. Na jeho odvahu, o které pochybuje, protože nechce riskovat můj život. Na jeho lásku, ve které se sám nevyzná, protože je jí moc. Na jeho odpovědnost, se kterou se zuřivě pere a která ho nutí dělat chyby. Myslím shovívavě na jeho prohry, na to, jak složitě, krkolomně, dlouho a nepochopitelnou oklikou jde za Tebou. Přes ten zpropadený Egypt. Egyptská země, přes tebe jde cesta od požehnání. Cesta požehnáním! Ty buď požehnána!

Hospodine, úsměv shovívavosti mě dovedl i k Tobě. Myslím si to. Věřím, že právě tohle je Tvůj hlas ve mně. Že právě shovívavost mě dokáže smířit s minulostí. S tím kusem života, který mám za sebou. Je to nějaká etapa. Jeden díl velkého příběhu. Jeden Egypt, do kterého jsem nechtěla, ale do kterého jsem musela sestoupit. Byl hlad a já neměla na vybranou. Abram se také nechtěl rozhodovat, ale musel!

Hospodine, potřebuju se usmířit s Egyptem. Se svým Egyptem! Nejsem na něj hrdá. Byla to doba ústrků a ponížení. Byla to doba neporozumění a bezmoci. Byla jsem zoufalá, neuměla jsem rozlišit, co je dobré a co zlé. Už jsem nevěřila, že nějaké dobro existuje! Chtěla jsem to skončit, protože jsem nemohla utéct. V Egyptě jsem skoro ztratila svého Abrama. V Egyptě jsem skoro ztratila Tebe, svého Boha, jenž mi daroval požehnání, vybavil mě vším potřebným a vyslal na cestu. Díky, Pane, že jsi mě v poslední chvíli zachránil! Díky, že to vidíš a shovívavě chápeš!

Hospodine, tenhle Egypt skončil! Jsme na cestě za novou zemí, za zemí opravdu požehnanou, kterou jsi nám Ty daroval! Vzdalujeme se od faraónova paláce. Vyhostili nás se vším, co jsme měli! (Gn 12,20b). Nevím, jestli to bylo dobře nebo nebylo! Ani Abram to neví! 

Na Egypt nezapomenu. Navždycky ve mně zůstane. Ale je to jen etapa. Jeden díl velkého příběhu. Je to země, ve které jsem konečně poznala svého Abrama. Našla jsem ho díky shovívavosti. Díky vnitřnímu úsměvu, který je od Tebe. Teď už to konečně vím.. já ho totiž umím přijmout:

Abrame, přijímám tě jako člověka uvězněného ve své pochybnosti. Přijímám tě jako člověka trpícího svými chybami. Přijímám tě jako člověka, který neumí popsat svou bolest. Přijímám tě jako muže hledajícího svou mužskou přirozenost. Přijímám tě jako svého muže, který se za mě postavil.

Sáraj se usmívala do šátku, kterým měla omotanou hlavu a který jí zakrýval většinu obličeje. Nutná ochrana před pouštním sluncem a před zvířeným pískem. Sáraj viděla jen několik velbloudů, kteří šli v zástupu před ní, na čelo karavany nedohlédla. Věděla, že tam někde vede svého velblouda Abram, její muž!

Na co asi teď myslí on! Večer za ním zajdu. Možná se ho zeptám, jaké to pro něho teď je. Ale možná se taky nezeptám. Když bude chtít, tak mu budu vyprávět o Egyptu. O tom, jak jsem v Egyptě našla svého muže.

Sáraj zastavila velblouda a seskočila na zem. Sundala si šátek z hlavy. Byla to žena krásného vzhledu! (Gn 12,11)

Amen