čtení: Matouš 12, 22 - 37
text: 1. Petrova 3, 10
Chceš-li milovat život..., není to, bratři a sestry, nesmyslná podmínka? Kdo by nechtěl? Kdo by život nemiloval? Na čem nejvíc lpíme, né-li na životě? Na to není třeba se ptát. To je přece samozřejmé.
Je to ale opravdu tak samozřejmé? Lpět na něčem a milovat to, to je přece rozdíl. Dobře je vidět třeba na partnerských vztazích nebo na vztahu rodičů a dětí. Jeden na druhém lpí, nemůže být bez něho, ale o lásce bychom přitom vůbec nemluvili. Může jít jenom o závislost, někdy až chorobnou, patologickou. Jeden druhého v ní ničí, ubíjí, roste v ní často vzájemná nenávist, ale nedovedou s tím nic dělat, ani se z toho vztahu vymanit. O lásce nemůže být vůbec řeč.
A s životem to může být velmi podobné. Lpíme na něm, ale přitom žijeme otráveně, bez chuti, naštvaně. Smiřujeme se s životem jako s osudem a jsme jen v jeho vleku. Nebo ho zbůhdarma utrácíme, jako něco, na čem nezáleží a co pro nás valnou hodnotu nemá.
Láska je ale přece něco úplně jiného. V té člověk dělá věci s chutí, se zájmem, se zalíbením. Tomu, koho nebo co milujeme, se rádi věnujeme, baví nás to, nesmiřujeme se s tím jako s osudem.
Ale ta láska k životu nemusí být samozřejmá ještě z jiného důvodu. Lze vůbec milovat život se vší jeho krutostí a absurditou, s nespravedlností, s kterou se v něm setkáváme, a s tím někdy smutným závěrem ve stáří a smrti? To není jen lehkovážná a dekadentní otázka těch, kterým v životě o nic nejde. Taková palčivá otázka se někdy vynoří právě uprostřed víry. V bibli můžeme opakovaně číst, jak Hospodinův prorok nebo spravedlivý Job křičí Bohu do tváře: kdybych se raději vůbec nenarodil! Možná, že právě ten, kdo v životě něco ctí, komu opravdu o něco jde a vidí dál než na okraj svého talíře, má mnohem víc důvodů, aby se takhle ptal: Lze vůbec život milovat?
A v tom je právě, bratři a sestry, obrovská naděje a důvěra autora toho biblického listu, který jistě i ty krizové polohy víry znal, že přece jen píše: Ano, ta možnost tady je. Budeš-li chtít, můžeš život milovat! Je to na tobě, bude-li pro tebe život lásky hodný. Život není osud, není jednou provždy daný, je v něm naděje dobrých dnů, je možné k nim přispět, je možné si ho zamilovat. Nechceš-li zůstat jen u děsu a zoufalství ze života, nebo u zatrpklosti a otrávenosti, máš možnost. Skutečnou. Nejen nějaký nereálný optimismus. Tvá vůle k lásce může život opravdu proměnit.
Ta vůle k lásce má ovšem konkrétní podobu. Něco k ní bezpodmínečně patří. Má svůj určitý obsah: Chceš-li milovat život a vidět dobré dny, zdržuj svůj jazyk od zlého a rty od lstivých slov. Chceš-li milovat, záleží na tvých slovech. Ani ne tak na jejich vřelosti či sladkosti, ale na tom, zda je udržíš na uzdě. Záleží na zdrženlivosti tvé řeči.
Lidské slovo má neuvěřitelnou moc a nebetyčný dosah. Nejenže popisuje, označuje a slouží k dorozumění, ale také vytváří skutečnost, ovlivňuje konání, je nástrojem a prostředkem k životu. Tak jako platí, že lidská řeč vyjadřuje naše myšlení a naše city, tak platí i obráceně - že lidská řeč přímo naše city tvoří a formuje. Nitro člověka se sytí ovocem úst, sytí je úroda rtů, v moci jazyka je život i smrt... takhle poeticky vyjadřuje kniha Přísloví toto přesvědčení biblické víry o závažnosti a nedělitelné provázanosti slov a podstaty našeho života a jednání. Jedno od druhého nelze oddělit, alespoň ne nadlouho. Není možné být zlý a přitom mluvit dobře a něco dobrého svým slovem vytvořit a není možné mluvit zle a zůstat dobrý a k něčemu dobrému přispět.
Proto tolik záleží na tom, co a jak říkáme. Naše řeč může budovat prostor důvěry, uzdravovat duši i společnost, otvírat možnosti, spojovat k lásce, ale stejně tak může bořit, zraňovat, ubíjet důvěru a ničit život, včetně toho našeho.
Každý asi zažil, jak obrovský rozdíl je mezi úřednicí nebo prodavačkou, která k vám hovoří vlídně, zdvořile a vtipně, a jinou, která na vás štěká povely a výčitky, jako byste mohli i za to, že jste se vůbec narodili. A nejde jen o to, že ta první potěší, i když třeba nemůže vyhovět, zatímco ta druhá vám dovede otrávit celý den. Vždycky mě napadá, v jak strašném světě ta druhá musí žít.
V tom textu, který dnes máme vyslechnout se ale nejedná jenom o vlídnost nebo hulvátství, o zdvořilost či sprostotu. Autor tu má na mysli víc, než příjemnou komunikaci. On píše do vypjaté situace, kdy hrozilo pronásledování křesťanů, kdy nepřátel přibývalo a šlo doslova o krk. Píše do situace tísně a napětí, do ovzduší nepřátelství.
A ty jsou pro náš jazyk, pro naše slova zvlášť náročné a nebezpečné. Především asi ve dvojím smyslu.
Zaprvé tam, kde jsme vystaveni nepřátelství, urážkám, pomluvám a očerňování, tam máme blízko k tomu abychom se nechali strhnout a oplatili stejnou mincí, abychom se cítili oprávněni použít stejných zbraní. Z řeči se stane jen prostředek boje. Slova pak slouží jen k tomu, aby druhého srazila, ponížila, ubila, znemožnila v očích ostatních. Člověk přitom použije všechno, co se nabízí ? od zlých narážek a řečí, které o druhém ochotně opakuje, aniž by se zajímal o to, zda jsou pravdivé, až po vyložené a vědomé pomluvy a urážky. A je schopen nařknout ze zlých pohnutek a motivů i jednoznačně kladné jednání druhého, jak jsme o tom četli v evangeliu. Právě v této souvislosti mluví Ježíš o hříchu proti Duchu svatému, který nebude odpuštěn. Ano, tou schopností vykládat dobré jednání druhých jen jako dílo těch nejnižších pohnutek, člověk nejen zraňuje ostatní, ale sám se osudově propadá do světa beznaděje. Formuje přitom totiž vlastní srdce. Sám se připravuje o možnost, aby napříště mohl uvěřit v něco dobrého. Osudově si kalí zrak, takže nebude schopen vidět dobré dny, ani když přijdou, a zamilovat si život. Odsuzuje se k životu bez lásky.
Anebo - a to je druhé nebezpečí pro naši řeč v té atmosféře tísně - že se člověk, když je v úzkých, uchýlí ke lsti, že začne chytračit a žonglovat se slovy, že začne klamat, mást a používat slov k tomu, aby pravdu skryl, aby se z té tísně vymluvil. Začne si vymýšlet složité věty a konstrukce, nazývat věci jinými jmény a vytvářet ze slov jinou skutečnost, než jaká je, aby obhájil sebe a druhé obvinil, aby se zachránil. Kde se to stane, kde člověk kvůli sobě dovede slovo jakkoli převrátit a ohnout, tam končí důvěra, tam končí každý vztah, tam se lest usadí i v srdci člověka. Ztratí-li slovo váhu, život se rychle může stát bezcenným.
K dobrým dnům, pro které je možné život milovat, nevede žádné žonglování se slovy a žádná lest, ale naopak řeč zbavená všech postranních úmyslů, přímá a pravdivá. Kdo chce život milovat a vidět dobré dny, ten ať se lsti a záludných a ponižujících polopravd vystříhá, i kdyby na to měl momentálně doplatit.
Aktuální prohra nebo těžkosti nejsou vším. Mnohem horší je připravit se o naději, připravit se o život, který je možné si zamilovat. Proto ať je naše řeč prostá zloby. Proto ať naše slova platí. Jde v nich víc, než jen o ně. Amen.