Bohoslužby, 21. 7. 2013, V. Hrouda

Čtení: Ez 13, 1-6a, 10-12

Kázání: Mt 7, 24-27

Milé sestry, milí bratři,

dnešní kázání bude kroužit kolem Ježíšova Podobenství o dvou stavitelích. Podobenství přečtu v Matoušově podání (Mt 7, 24-27):

A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále. Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký.

Ježíši Kriste, my máme plnit, co nám říkáš! Panebože, tak to tedy nesvedu!

Pojďme nejprve stavět. Tady je plac, tady jsou kameny, cihly, betonová směs od Cemixu!

Každý stavitel i zedník ví, že dům se staví od základů. Na začátku je jáma v zemi a betonuje se. Zakládání staveb je ve stavařině samostatný obor, je to tak? Odborníci mě mohou (po bohoslužbách) opravit…

Příklad – Zakládání staveb, a.s. je velká stavební firma. Její krédo je Základ je grunt a jaký je grunt, taková bude i stavba.

Nejsem stavební projektant, ale je mi jasné, že součástí projektu musí být znalost podloží. Na čem se budou základy stavět. Nejspíš otázka pro geologa. Je podloží pevné a stabilní? Nehrozí, že se pohne? Jak hluboké musejí být základy, aby dům po podloží ´nesjel´?

To mi připomíná, že před lety jsem viděl na vlastní oči strašnou věc, bylo to v jednom alpském údolí. Postavili tam jakousi kolonii rekreačních objektů. Takové velké domy ve švýcarském stylu, které měly být zřejmě malebně ´rozházené´ na úbočí hory.

Šel jsem tím místem, zřejmě několik dní poté, musela tudy dříve projít silná bouřka, prostě tam… spadl příval, přihnaly se vody , zvedla se vichřice a obořila se na ty domy, přesně, jak to říká Ježíš v tom podobenství. Celý svah se tu dal do pohybu a jako lavina hlíny sjel na dno údolí, i s domečky. Ty domy, ´rozházené´ předtím velkoryse po úbočí hory, ležely nyní poházené pod horou, bez ladu a skladu, na jedné hromadě. Jako když si dítě neuklidí hračky. To, co bylo původně kolmo, bylo nyní vodorovně, to co bylo původně nahoře, bylo nyní na boku nebo vzhůru nohama.

Ty domy padly a jejich pád byl veliký! Vypadalo to bizardně. Mohlo to působit i komicky, kdyby to nebylo tragické! Zvláštní bylo, že nikde nikdo nebyl, ani noha! Zraněné a mrtvé jistě odvezli bezprostředně po sesuvu, ale potom všichni to místo opustili…

Tak. Tady se chci na chvíli zastavit. Právě teď, po ´stavařském´ úvodu, bych chtěl udělat v kázání pořádek.

Začátek mi ujel. Uvědomuju si to, ale nakonec jsem ho neškrtl. Pomůže nám, abychom se v kázání vyznali. Mluvil jsem o domech, o stavbě, o základu. To je v podobenství o dvou stavitelích sice důležitý motiv, ale není to hlavní zpráva! Tohle jsem v úvodu právě pomíchal. Řečeno výtvarnicky: začal jsem vyprávět o rámu, o napínání plátna, o šepsování. Měl bych spíše tlumočit, co nám chce Mistr obrazem sdělit. Co nám na něm chce ukázat!

Od tohoto bodu bude mít kázání dvě jasně oddělené části, dvě centra. V první části zkusím říci, v čem je pointa podobenství. O čem podobenství je. Ve druhé části zkusím přemýšlet více o nás, podobenstvím si už jenom vypomůžu.    

Takže nejprve pointa. Mám za to, že je prostá. Ježíš dává dvě ostré možnosti. Když nastane ta první, dopadne to tak… když nastane ta druhá, dopadne to tak. Konkrétně: Ten, kdo žije podle Ježíšova slova, bude zachráněn, ten, kdo podle Ježíšova slova nežije, padne.

Takto jsem z podobenství vypreparoval pointu (samozřejmě podle svého rozumu, takže bez záruky). Vejde se do jediné věty: Ten, kdo žije podle Ježíšova slova, bude zachráněn, ten, kdo podle Ježíšova slova nežije, padne.

Kratičké rozvedení si ale neodpustím, protože: Za prvé, nemám být preparátorem, ale kazatelem. Za druhé, přehnaným zjednodušením bych šel proti smyslu podobenství – podobenství je proto podobenstvím, aby nebylo zjednodušené! Je to vyprávění, i když strohé. Pracuje s principem podobnosti, který dává vykladači i posluchači jistou manévrovací možnost. Dovoluje pohyby do stran, interpretační posuny, různost výkladu, porovnávání s lidskou zkušeností. Podobenství usnadňuje pochopení. Ve srovnání s definicí nebo poučkou je podobenství blíže skutečnému životu.

Takže ještě jednou: Jeden člověk podle Ježíšova slova žije, a tak bude zachráněn. Druhý podle Ježíšova slova nežije, a tak padne. Nechme teď stranou, co znamená ´žít podle Ježíšova slova´. O tom je celý Nový zákon. Spokojme se s formulací, která je v podobenství: Kdo slyší tato má slova a plní je… Ano, takový člověk bude zachráněn… no prostě dopadne to s ním jako s uvážlivým stavitelem, který postaví dům tak dobře, že ten dům v rozhodující chvíli vydrží. Po bouři, která smetla kde co, jeho dům stojí, a on je v suchu. Přežil to. Žije!

Zcela symetricky k tomu je tu ten stavitel ´nešťastník´. Nedal si pozor, neuměl to, nebo nebyl dost pečlivý. Ježíšova slova neplní a tak padne. Cituji: Pád jeho domu bude veliký. Neřídí se Ježíšovým slovem, a tak se podobá tomu, na něhož dům spadl. Jehož dům se skutálel do údolí a pohřbil majitele ve svých troskách. Ten pád, to je opak záchrany.

To podobenství (ta zpráva pro nás) je tedy hodně ostré, nepříjemně břitké! Jenomže takhle Ježíš mluví, přesněji, takto nesmlouvavě jsou jeho výroky zachyceny v evangeliích. Mnoho Ježíšových výroků je takto vyostřených, např. výrok o dvou cestách: Úzká je cesta, která vede k životu, široká je cesta, která vede do záhuby (Mt 7, 13-14). Nebo výrok o stromu a ovoci: Dobrý strom nese dobré ovoce, špatný strom nese špatné ovoce (Mt 7, 15-20). Nebo Kdo nalezne svůj život, ztratí jej, kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej (Mt 8,22).

To ´buď a nebo´ se nám nelíbí, je přeci tak černobílé!

Teď to druhé centrum, druhá část kázání… Zde už podobenství nevykládám, ale jenom rozvádím ten motiv domu, resp. motiv základu (skála nebo písek). Čili opakuji, dům a základ jsou v podobenství jen kulisou. Kulisa je vedlejší, pomocná a druhořadá. O tu kulisu vlastně nejde!

Takže teď už se jenom inspiruji – tím stavitelem. Rozvádím kulisu. Chci ji protnout s realitou. Hledat nějakou nápovědu pro náš život tady a teď. Už jen ´kroužit´ kolem podobenství, když jeho sdělení bylo vyloženo.

Myslím na náš sbor. Na jednu rovinu jeho života. Tu rovinu bych popsal takto:

Rychle se proměňující společnost. Snaha sboru (jeho členů, presbyterů, farářů) na tuto změnu reagovat. V tom, že se budeme všichni pokoušet podle svých různých obdarování tlumočit a žít evangelium… jaksi přiměřeně a v ústrety tomuto měnícímu se světu. To znamená také nově, zajímavě, originálně.

Dětem chceme vyprávět o Bohu a vést je k víře, aby neutonuly v moři virtuality, plném umělých bytostí. Chceme zaujmout mládež, obklopenou lákadly mnoha druhů. Potřebujeme vnímavou střední generaci, ovšem lidé v tomto věku jsou buď hodně zaneprázdnění, nebo někdy frustrovaní z nároků doby, což je zahnalo do kouta apatie. Chceme oslovovat starší členy sboru, vyrostlé a vychované spíše v tradičním pojetí víry.

Ostřeji a zjednodušeně vyjádřeno. Vidím snahu oslovit nový svět a zároveň snahu neztratit kvalitu starého světa. Moderna a tradice. Kam položit důraz? Jak to vyvážit? Jak nevylít s vaničkou i dítě?

Tato situace byla kupodivu aktuální i v minulém století. Možná, že byla aktuální vlastně vždycky. V úvodu k Zásadám ČCE z roku 1968, vypracovaným J.L. Hromádkou, se píše: Nové otázky a nový styl myšlení a života pronikají do našich sborů více než si uvědomujeme. Velmi často bije pod povrchem tradičních forem neklidné srdce dnešního člověka a marně se schovává za vžité církevní formy.Musíme se rozloučit s mnoha náboženskými obrazy a formami, které byly závazné v dřívějších dobách, ale pro nás ztratily srozumitelnost. Činíme tak proto, aby nás jádro evangelia tím hlouběji zasáhlo a určovalo směr našeho života. Tohle psal Hromádka před pětačtyřiceti lety!

Takže... otázka Základu. Na čem stojíme? Jak jenom neoprašovat tradici, jak neustrnout na tom, co bylo? Jak zároveň základ neztratit, ale dát mu nový náboj a novou zajímavost, přitažlivost? Jak se znovu a nově přihlásit k reformační, bratrské, evangelické tradici? Jak tlumočit Husa, Kalvína nebo Komenského mladé generaci lidí?

Znovu chci zdůraznit to, co jsem vyvodil i v první části kázání z Podobenství o dvou stavitelích, tedy že první a poslední základ naší víry je dán! To základní podloží, ta skála, na které stojíme, je dána. Slovy Pavlovými: Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už byl položen, a to je Ježíš Kristu (1 Kor 3,11). Myslím, že tohle je zřejmé a jasné.  

Náš sbor ale stojí také na dědictví předků. Takto řečeno je to dost vágní, neurčité. Raději se vyhýbám i slovu ´tradice´, které též vyjadřuje mnoho věcí, některé po právu, jiné druhotně nebo kontroverzně.

Dědictví předků, co to je? Myslím tím vše, z čeho sbor v minulosti vyrostl, z čeho nyní čerpá a na čem staví, a co má nést a předávat do budoucna. Tohle dědictví dosahuje až do současnosti. V pamětnících, v žijících členech sboru, kteří pamatují minulá období, službu farářů, kteří zemřeli nebo odešli na jiné sbory. Toto dědictví jde i hodně do minulosti, jistě do dob, kdy se stavěl novoměstský kostel nebo kdy byly lavice v kostele obsazené do posledního místečka. A církevně-historicky vzato zahrnuje toto dědictví i odkaz otců reformátorů. 

Tyto otázky jenom otevírám, nadhazuji. Jako příspěvek k našemu společnému ´vyvažování´. Jako pokus vidět celek. 

Amen