Lk 1,5-25        Za dnů judského krále Heroda žil kněz, jménem Zachariáš, z oddílu Abiova; měl manželku z dcer Áronových a ta se jmenovala Alžběta. ⁶ Oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení. ⁷ Neměli však děti, neboť Alžběta byla neplodná a oba byli již pokročilého věku. ⁸ Když jednou přišla řada na Zachariášův oddíl a on konal před Bohem kněžskou službu, ⁹ připadlo na něj losem podle kněžského řádu, aby vešel do svatyně Hospodinovy a obětoval kadidlo. ¹⁰ Venku se v hodinu oběti modlilo veliké množství lidu. ¹¹ Tu se ukázal anděl Páně stojící po pravé straně oltáře, kde se obětovalo kadidlo. ¹² Když ho Zachariáš uviděl, zděsil se a padla na něho bázeň. ¹³ Anděl mu řekl: "Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena; tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan.  ¹⁴ Budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození. ¹⁵ Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít, už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým. ¹⁶ A mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu, jejich Bohu; ¹⁷ sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a vzpurné k moudrosti spravedlivých a připravil Pánu lid pohotový." ¹⁸ Zachariáš řekl andělovi: "Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a moje žena pokročilého věku." ¹⁹ Anděl mu odpověděl: "Já jsem Gabriel, který stojí před Bohem; byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a oznámil ti tuto radostnou zvěst.  ²⁰ Hle, oněmíš a nepromluvíš až do dne, kdy se to stane, poněvadž jsi neuvěřil mým slovům, která se svým časem naplní

Pan Zachariáš a paní Alžběta seděli na lavičce před svým domem (to nezačíná vtip z Jonáše, ale evangelium podle Lukáše), někde v kopcích nedaleko Jeruzaléma. Jsou sami, děti ani vnoučata kolem nich neposkakují. To je důležitá okolnost toho příběhu – byli bezdětní. Zachariáš je kněz, dvakrát za rok mívá službu v chrámu (připadám si na tom letos podobně jako on). Oba byli pokročilého věku, jak poznamená evangelista, Zachariáš sám o sobě prohlásí, že je stařec. „Snad je to už naposled, co jdu do chrámu,“ odtuší stárnoucí kněz. A manželka na to: „Nebuď pesimista“. Ale oběma je jasné, že to tak být může.

Krom chybějícího syna se Zachariášovi nevyplnil ještě jeden sen – nikdy neměl tolik štěstí, že by byl vylosován, aby vstoupil do svatyně, zapálil tam vonnou oběť a pak požehnal lidu. Bolí to, když vyvolávají jméno jiného kněze, bolí to jako když někde uvidí otce s dítětem.

Ale pak je to jinak, Zachariášovo jméno při losování zazní a on vstoupí do svatyně, aby vyřkl za všechen izraelský lid slova prosby: „Přijď, Bože milosrdenství a mnohého slitování a přijmi oběť svého lidu milostivě.“ Přijď k svému lidu i ke mně se svým spasením. To jsou slova prosby po Boží přítomnosti. To jsou slova převelikého očekávání. Teď je říká člověk, který už čekat přestal, který vlastně budoucnost neměl, jak tehdy hleděli na děti; že v nich má člověk taky budoucnost, oni jsou, kdo budou pokračovat, ponesou jméno, odkaz, úkol, víru, naději.

Tak ale přece jen volal Zachariáš, a tak smíme volat i my, když jsme všelijak bez výhledu, přesto máme ke komu volat. K tomu, který přichází a sklání se, který také dává – i tam, kde lidské naděje už pohasly.

Když stanul Zachariáš ve svatyni svatých s obětí a se zástupnou modlitbou pokání na rtech, objeví se anděl, posel Boží se zprávou z nebe, která začíná pro anděly tak typicky: „Neboj se, Zachariáši.“ Ta základní zvěst, kterou opakuje potom i ten, kterého předpovězený syn Zachariáše a Alžběty bude ohlašovat: Neboj(te) se. Je proč se bát, ale jsou taky důvody, proč strachu nepodlehnout, proč s ním bojovat, proč uvidět také důvody pro naději, a nalézt zdroje pro odvahu. A anděl pokračuje: narodí se ti syn a dáš mu jméno Jan. Bude to zasvěcenec (nazorejec) před Boží tváří a vystříhá se různých nebezpečí (toho, co člověka může svést a zkazit - víno a opojný nápoj a všelijaká nečistota) a bude pln Ducha svatého. Nabídne lidem výhled k Bohu, sám v tom půjde příkladem, a to v moci Eliášově, totiž toho, koho očekávali, že přijde, aby byl předchůdcem Mesiáše.

Anděl tedy vyřizuje dobrou zprávu o narození syna. Boží přiblížení se děje právě takhle – stane se něco velice lidského, normálního a potěšujícího. Narodí se ti a vám syn. Snad ta prázdnota a neplodnost obou manželů nebyla jen marností, byla dost možná i otevřeností, prázdnýma rukama, které očekávají, dar, milost.

Ovšem celé to není nijak barvotiskové – Zachariášovou reakcí na tuhle zvěst je docela pochopitelná a také v Písmech mnohokrát dosvědčená nedůvěra. Lidsky naprosto pochopitelná (to zase nemusíme někam do svého svědomí, stejně to vidí Sára, Chana i Josef), a tak snad i docela na místě. Když nezůstane jen u ní. Zachariáš hned nevěří, a tak se bude příštích pár měsíců vyjadřovat jen zprostředkovaně. Nebude nějakou dobu mluvit, protože neuvěřil slovům. Nedovedl říci ano, a tak chvíli neřekne nic. Aby se mu jazyk rozvázal, až se to nemožné stane skutkem.

Toto je začátek vánočního příběhu podle evangelisty Lukáše. Zní trochu jako pohádka. A mezi námi dospělými – ona to pohádka taky v jistém ohledu je – vždyť každý máme zkušenosti, že to takhle ve světě nechodí. Ti, ze kterých by byli skvělí rodiče, zůstávají bez dětí. Králové tohoto světa (jako Herodes tehdy) ničí země i lidi v nich a děje se to i na začátku třetího tisíciletí po narození Ježíše.

Ten příběh zní jako pohádka a má povzbudit naši fantazii a touhu postavit se na stranu těch, na jejichž straně podle vyprávění stojí Bůh. Ovšem na pohádku z toho plynou docela prozaické výstupy: není zřetelně špatné zajít občas do kostela, i kdyby tam nesestoupil anděl, ale jen vystupoval farář. To druhé je pak zamlčené, ale také se to muselo stát – totiž, že Zachariáš se po návratu z chrámu miluje se svou ženou.

Evangelista Lukáš nezačíná svoji knihu vyprávěním o schopných politicích a vládcích (všehoschopný král Herodes je jen zmíněn). Ani o výjimečných či výjimečně plodných lidech. Vypráví o dvojici starých, bezdětných manželů. O knězi Zachariášovi, který vyprávěl lidem o Božím jednání, který je učil poznávat Boží vůli, a přitom v to sám tak úplně nevěřil.

Co by odtud mohlo začít pořádného? A přece právě tady a takto začíná ten nejdůležitější příběh pro člověka — příběh o Boží pomoci. Začíná tady, protože ti dva staří manželé byli spravedliví. Tedy — otevření Božímu hlasu, Božímu jednání. A dočkali se ne spravedlnosti, dočkali se milosti, dočkali se syna, jehož jméno a nejen ono bude na Boží milost neustále poukazovat.

Modlitba (Jana Širokého): Pane, slyšeli jsme tvé Slovo. Ujistilo nás tvou láskou. O to víc možná vynikla naše neláska, zloba ba i nenávist. Neumíme žít jeden s druhým, nedržíme se tvých přikázání, nejsme znamením tvého smilování. Pane, slyšeli jsme tvé slovo, ty přicházíš. A my tomu nevěříme, nedůvěřujeme, že máš budoucnost ve svých rukou. Vidíme zlé kolem sebe i při sobě, zdá se nám, že má naprostou převahu, a vyčítáme ti, že to trpíš. Tvé slovo zní celým světem i mezi námi. Zvěstuje, že přicházíš a přinášíš nám smilování. V tvé blízkosti vyznáváme své zlé, svou nedůvěru, ale také přece jen naději. A tehdy naše duše tebe velebí – spolu se Zachariášem a Alžbětou, i Milošem Rejchrtem. Amen