Čtení:                   Izajáš 58,1 – 10

Matouš 6,16 - 18

Uložit kázání jako mp3.

Ve středu, bratři a sestry, začalo postní období – čtyřicet dnů před velikonocemi vyjma nedělí. Tradice velela užít si minulý víkend masopustního veselí v předtuše dalšího odříkání a vážnosti. Ježíš ale kupodivu souvislosti s postem naopak vybízí: „Hoďte se do gala! Žádná šeď a vážné tváře. Hezky se umejte, trochu pomády na vlasy a netvařte se utrápeně.“ Pravý půst se přece navenek nepozná a poznat ani nemá. Napadlo mě tedy, jestli bych neměl použít voňavku, co jsem poprvé v pětapadesáti dostal od Johanky k vánocům. Ale pak jsem si řekl, že radši ne. Z toho by byli asi nejen naši kluci úplně vedle: Co se to jako děje?! A jde přece o to, aby se člověk před druhými neukazoval a nepředváděl. No jo, ale nepředvádí se právě tehdy, když tolik myslí na to, jak bude působit?

                Ono to bude asi s tou Ježíšovou výzvou a postem trochu složitější. Bylo by asi hodně zjednodušené vidět kvůli ní za každým vnějším projevem zbožnosti neupřímnost a vypočítavost. A stejně zjednodušené by bylo číst ji prostě jako podmínku, jejíž splnění zajistí, že bude všechno v pořádku. My lidé si dovedeme udělat přednost i z nenápadnosti. V prostředí, které tento Ježíšův výrok zná a uznává, se můžeme chtít ukázat právě neokázalostí a nenápadností. A tím divákem, před kterým se předvádíme, si dokážeme být sami.

                Problém pravé zbožnosti i smysl Ježíšových slov je asi hlubší. Nejde jenom o to, co člověk navenek projeví a co naopak najevo nedá. Skrytost, o které Ježíš mluví, se totiž netýká jenom našeho jednání, ale i Boha, jemuž je půst určen. Postit se máme Bohu Otci, který zůstává skryt - skryt i nám. Nemůžeme ho tedy mít přečteného. Nemůžeme jednoduše vědět, co na něj platí a jak to s tou jeho odměnou je. On prostě nejde, i kdybychom chtěli, zapojit do našich plánů a využít k nějakému, třeba i bohulibému účelu. A jen to, co děláme s tímhle vědomím, je prosté sobectví. Jen s tímhle vědomím totiž nejsme cílem své zbožnosti my sami.

                Toho se právě týká ta deformace zbožnosti, před kterou Ježíš varuje. Pravá zbožnost není účelová a zaměřená na to, co nám přinese. Je o skutečném vztahu. Ježíš ji shrnuje známým dvojpřikázáním lásky – k Bohu a k bližnímu. K jejímu zásadnímu překroucení dochází, když jsme v ní zaměřeni na sebe, když se z ní stane jen prostředek k vlastnímu sebepotvrzení, když slouží jen našemu renomé. A není už takový rozdíl v tom, jestli před druhými, před sebou nebo před Bohem. Právě tomuhle zneužití a pokřivení brání boží skrytost. My v ní někdy vidíme nedostatek. Že třeba nevíme, jak modlitba funguje. Ale to je právě ochrana její ryzosti, která brání tomu, abychom s Bohem a jeho oceněním kalkulovali, aby se nám stal jen prostředkem k našim cílům.

                To je nebezpečí všech zdánlivě jasných pravidel, doporučení a výzev, které v bibli čteme. Zdá se, že jde jen o jejich přesné splnění. Jenomže ono to plnění může mít různý smysl a význam. Může být projevem skutečné důvěry, ve které spoléháme na boží dobrotu. Můžeme jím ale také chtít jenom nasbírat zbožné body. Můžeme jednat dobře jen proto, abychom si dokázali vlastní dobrotu, jen kvůli svým pomyslně vyrovnaným účtům. I svaté věci dokáže naše sobecká malost jenom využít pro sebe.A člověk se přitom dokonce může klidně domnívat, že přesně plní to, co Bůh žádá. To je ta nebezpečná iluze. Ve skutečnosti jenom vyhovuje vlastním sklonům a prosazuje sám sebe.

                O tom právě píše prorok Izajáš v souvislosti s postem: „Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí.“

                Pokud je pro nás, jako pro tehdejší boží lid, smyslem spravedlnosti a poslušnosti jenom potvrzení, že jsme Bohu blízko, pak se i naše pokora a pokání promění ve svévoli. Namísto poctivého přiznání vlastních nedostatků a vědomí, že nejsme středem všeho, se pokora, jako splněný požadavek, mění ve zbožné sebevědomí, v sebejistotu, ve které se cítíme být oprávněni dirigovat druhé.  Tvrdost a sebeprosazení pak považujeme za svatou povinnost, protože žijeme v iluzi, že přece neprosazujeme sebe, ale boží vůli, kterou jsme naplnili. Ani nám přitom nedojde, jak právě ta touha po uznání vlastní zbožnosti naprosto popírá půst a pokoru, která nestaví na sobě, ale na boží dobrotě.

                Tomu jsme asi naklonění vždycky, když zapomínáme, že náš Bůh je Bůh skrytý; že vztah k němu není věcí plnění předem jasných požadavků, že ho nelze využít pro sebe, ale je třeba vždy znovu přemýšlet a hledat, oč v něm vlastně jde.

                A to je zvlášť u postu velice potřebné. U modlitby a dobročinnosti, kterým se Ježíš věnuje v kázání na hoře před ním, je zřejmé, že jde o vztah. Při odříkání jsme ale přirozeně víc soustředěni na sebe. Jde o sebeovládání, o projev naší ukázněnosti. Na naší vůli záleží, zda se dokážeme omezit ve svých potřebách. Proto se zaměřujeme na sebe. A snadno pak vznikne dojem, že cílem jsou právě ty naše kvality – naše skromnost, ukázněnost, sebeovládání, pevná vůle. Ty že se mají v postu cvičit a prokázat.

                Jenomže prorok Izajáš, když mluví o pravém postu, vybízí právě k tomu, abychom vystoupili z tohoto zaujetí vlastní zbožností. Základně nejde o to, jestli se dovedeme zříct toho či onoho, ale jestli máme zájem o druhé, jestli jsme svobodní od sebe pro ně. Izajáš vlastně vůbec nemluví o odříkání a omezení, ale naopak o svobodě a volnosti pro druhé. Pravý půst se neprojevuje osobní skromností, ale štědrostí vůči druhým – jejich osvobozením, nasycením, oblečením, pohostinností. Nejde v něm o prokazování vlastních kvalit, ale o skutečnou pomoc a naplnění potřeb druhých. Sebeovládání, skromnost, sebekázeň nejsou hodnotou samy o sobě, ale právě jen když dávají prostor solidaritě, lidskosti a vzájemnosti. Smyslem postu není naše sebezdokonalování nebo vzornost, ale láska.  Projevuje se tím, co jsme schopni darovat, sdílet, zda máme pochopení pro druhé a nejsme neteční k jejich potřebám.

                Proto mu může paradoxně víc, než zákazy tancovaček a jiného veselí, odpovídat, když muž vezme ženu ubitou věčnou starostí o děti a uzavřenou v domácnosti, mezi lidi třeba na bál; nebo když místo odříkání a vrozené šetrnosti vezme celou rodinu na oběd do restaurace, aby si mohla žena od vaření odpočinout; nebo když si odpustí poznámky o zbytečném utrácení a dovede sdílet radost z hezkých věcí.

                Skutečná láska a pokora, o které při půstu jde, pokládá, jak píše apoštol, druhého za přednějšího než sebe; pokládá ho za přednějšího i než vlastní domnělou vzornost. Svědčí o ní spíš pochopení, solidarita, vlídnost a štědrost, než přísnost a rádoby principiální postoje a spory.

                Samozřejmě, že i sebeovládání, které se odříkáním cvičí, může být pro lásku užitečné. Jen je třeba mít na paměti apoštolské varování, abychom ho nepřeceňovali. Ono může vést stejně tak k pýše, k tvrdé samospravedlnosti, nebo rovnou k ďábelským naukám, které vidí mylně spásu v zákazech. Mnohem užitečnější je zbožnost, která svoji naději nezakládá na sebezdokonalování, ale na boží dobrotě. Ta je zdrojem vděčnosti a svobody k lásce. Amen.