čtení: Lukáš 15, 11 - 24
text: Genesis 33
Nejdřív připomenu souvislost ? po čem se to, co jsme teď slyšeli, událo: Jákob zápasil celou noc u potoka Jábok s kýmsi neznámým o požehnání. Dostal při tom zápase nové jméno, které vyjadřovalo jeho proměnu ? už nebude Jákob, tj. Úskočný, ale Izrael, tj. Zápasí Bůh, neboť jako kníže zápasil s Bohem i lidmi a obstál.
Ano - člověk bojuje své zápasy, těžké zápasy, sebe přetvářející zápasy se sebou samým, s temnotou vlastní i Boží, s věčnou neznámou, či věčným neznámým, zápasy o Boha a s Bohem.
Takový zápas stojí mnoho sil a člověk je po něm jako zmlácený, poznamenaný a zchromlý. Ale právě z toho příběhu můžeme číst příslib plný naděje: ten, kdo se tomu zápasu nevyhne, ten může vejít do nového dne, může mu vzejít slunce, může zahlédnout Boha a přijmout požehnání.
Teď tedy máme před sebou ten požehnaný a prozářený den. A máme, tak jako Jákob, zahlédnout, že z něho Ezau nezmizel. Naděje a požehnání, které nám z těch probojovaných zápasů září do života, nejsou v tom, že z něho vše obtížné zmizí. Jsou nadějí a požehnáním právě pro ně. Vybojovaný zápas se sebou i s Bohem není náhražkou za narovnání mezilidských vztahů, ten nás právě pro ně připravuje.
Kdo by se chtěl spokojit jenom s tou prvou částí - s vyrovnáním se sebou a s Bohem a na ostatní by zapomněl, ten má od apoštola Jana slyšet, že si lže do kapsy: "Řekne-li někdo: "Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí."
Zápasíme se sebou a s Bohem a získáváme požehnání právě proto, abychom viděli své bratry a sestry, aby nám pro deformované bratrské, sesterské a rodinné vztahy vzešlo slunce, svitla naděje, abychom našli odvahu nebo důvěru postavit se jim tváří v tvář.
To neznamená, že je předem hnedka jasné, jak to všechno skončí, že by člověk mohl hodit všechny starosti a obavy za hlavu a vůbec si nepřipouštěl možnou tragédii. Jákob s ní počítá. A tak ještě jednou rozděluje a organizuje všechno tak, aby jeho milí měli co největší šanci přežít. Naděje neznamená hodit za hlavu odpovědnost vůči druhým. Naděje znamená vzepřít se svému strachu, vsadit sám sebe na tu zaslíbenou šanci, nést svoji kůži na trh pro zisk všech.
A tak jde Jákob přede všemi vstříc svému bratru. Ne jako hrdina, ne jako vzor ctnosti, ale s pokorou toho, kdo ví, že se provinil. Sedmkrát se pokloní až k zemi.
Jenomže právě tady nás možná napadne otázka: Nepřehnal to trochu? Smí se vůbec člověk takhle klanět někomu jinému než Bohu? "Je psáno: Hospodinu Bohu svému se budeš klanět a jeho jediného uctívat", odpovídá Ježíš pokušiteli. Kam až smí člověk v úsilí o smíření zajít? Uvědomit si, že cesta k pohněvanému bratru je cestou k Bohu, je věc jedna, ale ponižovat se před ním je věc druhá.
Možná tomu ale špatně rozumíme. Možná se Jákob neklaní Ezauovi, ale opravdu Bohu samotnému. Četli jsme doslova, že "se sedumkrát poklonil až k zemi, než k svému bratrovi přistoupil." To není instinkt provinilého zvířete, které si lehne na záda, aby svou bezbranností silnějšího odzbrojilo. To je možná pokora vůči Bohu, ve které si člověk znovu a znovu připomíná, že není středem vesmíru a nejde o to, aby ze všeho vyšel jako vítěz a sbírá odvahu, aby se dokázal svému provinění postavit tváří v tvář. Jákob se sedmkrát pokloní až k zemi a teprve potom je s to přistoupit ke svému bratrovi.
A pak se děje ten div, pro který my máme většinou už tak málo naděje, že se svým proviněním raději vyhýbáme. Dvacet let na smrt rozhněvaní bratři se obejmou a políbí.
Jak je to pro nás věc nečekaná a nepochopitelná, dokládají židovské komentáře ? targúmy. Ty čtou místo "políbil ho" "kousl ho" a pláč obou pak vykládají jako projev bolesti - jednoho bolí rána, druhého zuby. Zní to až směšně, ale odhaluje to, jak se možnost smíření našim běžným představám vymyká, jak málo v ně věříme.
A tato víra se v nás, bratři a sestry, má skrze ten příběh obnovit. Máme tu slyšet hlas Boží, který nás ujišťuje: "Nemožné se děje. Nejsou tu jenom důsledky vašich vin. Jsem tu i já, Hospodin zástupů, a já napřimuji všechny vztahy, které člověk zdeformoval. Já jsem zárukou, že bratr odpustí svému bratru, že vaše vztahy nemusí být věčně zablokovány lavinou vašich starých vin, já jsem nadějí, že se znovu setkáte, políbíte se a zapláčete. Neboť já proměňuji srdce člověka od úskočnosti k pokoře, od soupeření ke štědrosti i od nenávisti k lásce. V mém jménu se lidé znovu setkávají a nalézají pokoj."
Ano je to neuvěřitelné, a přece se to děje. Jen si toho dobře všimněme. Tohle je zázrak! Možná jsem buran, nebo natvrdlej beran, ale za slzícími obrázky, pohybujícími se křížky nebo mystickými vidinami žádný zázrak ani Boha vidět nedokážu. Mám za to, že mne před tím i Písmo varuje: ?Boha nikdy nikdo neviděl?, říká střízlivě. Ale abych k zázrakům nebyl slepý, připomíná mi ústy Ježíše: Bůh je jako otec, který běží vstříc synovi, co svůj život vlastní vinou prošustroval. To objetí, smíření a slzy, které odplavují hráze nakupených vin a výčitek, to je zázrak, který má, co dělat s Bohem, který pro něj v tomto světě otevírá oči.
Kdo proti všem předpokladům uviděl smířenou tvář svého bratra, ten může s Jákobem po pravdě vyznat, že je to jako by viděl tvář Boží. Bůh zůstává skrytý ve světle nepřistupitelném, je tajemstvím, které zraňuje i žehná, není k dispozici našim smyslům, ale když se setkáš s přijetím u toho, proti komu ses provinil, pak můžeš vědět - ano, viděl jsem Boha tváří v tvář, setkal jsem se s jeho podstatou, jeho jménem, jeho láskou.
A kdo se takto setkal s Bohem, ten má všeho dost, ten může a má z čeho rozdávat, neboť je v pravdě bohatý. Ten už nedává proto, aby si někoho koupil, ten dává z vděčnosti, protože ví, kolik toho dostal. A možná právě v tom se dokonává Jákobovo - i naše - požehnání.
Můžeme mít milióny, a přece mít neustále duši chudáka, který si nemůže dovolit dát víc, než je nutné, který má neustále za to, že platí, buď já nebo on a ve svém bratrovi nedovede vidět nic jiného než konkurenta. Tak Jákob začínal. Nyní už poznal: Bůh se nade mnou smiloval, Bůh mne obdaroval, Bůh je štědrý a tak se nemusím bát. V té boží štědrosti je dost místa pro všechny.
Tohle poznat, to je požehnání. A nezáleží vždycky na tom, kolik člověk má. Apoštol říká: Naučil jsem se být spokojen s tím, co mám. Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost... Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu. Ano - rozdávat mohou jen silní. Slaboši jen hrabou. Přijmi, prosím, z mého požehnání... To je slovo skutečně požehnaného.
Zbývá jen dodat, bratři a sestry, že smíření není totéž, co být ve všem zajedno, a pokora neznamená podřízenost a ztrátu svébytnosti. Každý z bratří jde nakonec svou cestou. Jákob Ezauovo pozvání odmítne. Jeho cesta je jiná. Věřící člověk má na mysli víc než jen pokojnou a usazenou rodinnou existenci. Má zaslíbení, má poslání. Směřuje k zemi zaslíbené. Předjímá ve svém jednání budoucnost. Opouští dům a kupuje pole. Druhý drápek zaťatý v zemi zaslíbené.
Není ovšem možné nevšimnout si, že tu Jákob opět nejedná s bratrem na rovinu. Jakoby se sem opět vrátilo něco z toho starého úskočného Jákoba. Člověk se sebou asi nikdy nebude hotov a jedním probojovaným zápasem se nestane dokonalým. Víra je běh na dlouhou trať a abychom se na to, co jsme ve víře poznali, uměli v nové situaci znovu spolehnout, je třeba bojovat dál.
On tohle také není příběh o tom, jak jeden k dokonalosti přišel, ale o Bohu, který provází nedokonalé. Proto ho můžeme vděčně nazvat svým jménem. Él je Bůh Izraelův. Él je Bůh náš. Amen.