Bohoslužby, 1. 7. 2012, V. Hrouda

Kázání: Gn 15

Čtení: Gn 15, 6-21

Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. A řekl mu: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Kaldejského Uru, abych ti dal do vlastnictví tuto zemi.“ Abram odvětil: „Panovníku Hospodine, podle čeho poznám, že ji obdržím?“ I řekl mu: „Vezmi pro mne tříletou krávu a tříletou kozu a tříletého berana, hrdličku a holoubě.“ Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil. Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram je odháněl. Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota. Tu Hospodin Abramovi řekl: „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let. Avšak proti pronárodu, jemuž budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním. Ty vejdeš ke svým otcům v pokoji, budeš pohřben v utěšeném stáří. Sem se vrátí teprve čtvrté pokolení, neboť dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti.“ Když pak slunce zapadlo a nastala tma tmoucí, hle, objevila se dýmající pec a mezi těmirozpůlenými kusy prošla ohnivá pochodeň. V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu, zemi Kénijců, Kenazejců a Kadmónců, Chetejců, Perizejců a Refájců, Emorejců, Kenaanců, Girgašejců a Jebúsejců.“

Milé sestry, milí bratři:

číst Abrahamovy příběhy stojí za to! Neodolal jsem pokušení přinést s sebou na kazatelnu další abrahamovskou perikopu… jmenuje se Smlouva s Abramem a je v 15. kapitole knihy Genesis. Její větší část jsme slyšeli v prvním čtení. Veršem, na který budu kázání pomyslně ´namotávat´, je verš osmý: Panovníku Hospodine, podle čeho poznám, že obdržím tuto zemi?

Bože, jak to poznám! Pusťme si tu Abramovu otázku trochu k tělu! Nejprve ale kontext, souvislost… ten příběh. O co tu jde!

Jednoduše řečeno, Abram začíná být netrpělivý. Už roky vláčí svůj stan sem a tam, trmácí se, bojuje… a jeho rodina s ním. Jsou jako psanci! Věční cizinci bez domova! Je vůbec možné tohle vydržet? Notabene, Aramovi je přes osmdesát let!

A tak se Abram přímo a odvážně ozve: Hospodine, co mi chceš dát (15,2)? A podle čeho poznám, že budu mít vlastní zemi (15,8)?

Hospodin Abrama ujišťuje: Abrame, moje zaslíbení platí! Opravdu se ti narodí syn a opravdu dostaneš vlastní zemi! Prostě tvoje potomstvo bude mít domov! Fakt to platí… vzejde z tebe veliký lid, proč to musím opakovat!…

Zkusme se do Abrama trochu vcítit… jakou sílu, jakou váhu, jakou důležitost pro něj musí mít tohle požehnání! Bůh mu dává budoucnost! Bůh bude s ním a s jeho lidem! Bůh s ním… to je přeci ´Immanuel´, jméno které dostane mnohem později Ježíš!

No, a protože se Abram ptal přímo a odvážně (Hospodine, co mi chceš dát a jak to poznám…), tak to chce smlouvu! V té době se při uzavírání smluv prováděl obřad půlení zvířat. Lidé, kteří se chtěli na něčem dohodnout, porazili jedno nebo více zvířat a rozřízli je vejpůl. Potom rituálně prošli krvavou uličkou mezi půlkami těl. Taková smlouva podepsaná krví! Tím vyjádřili, že je ta smlouva spojuje a sjednocuje… stejně jako ty dvě poloviny tvoří jedno tělo.

No a to je přesně to, co má Abram připravit: rozpůlit krávu, kozu a berana! Je tu jeden drobný rozdíl! Tím druhým k dohodě není člověk, ale Bůh!

To jsou souvislosti… ale zpátky k té Abramově otázce! Je to přeci také naše otázka: Jak to poznám!!? Bože! Snad se ještě takhle ptáme! Doufám, že jsme to nezapomněli:

Jak to poznám, že máme dobrou budoucnost!… a jak to poznám, že to nebude budoucnost ledajaká! Že to bude budoucnost immanuelovská, ve které bude Bůh s námi! … a jak to poznám, že máme místo, kam patříme a kde jsme doma! Volám na tebe, ale Pane Bože, jak poznám, že mě slyšíš? Vždyť nemáš tvář, uši ani ústa! A jak to poznám, že dáváš život! Že to není jenom oplodnění a dělení buněk! Jsi skála a tvrz a všechna ochrana má, ale jak to poznám, že chráníš člověka… vždyť před týdnem narazil do sloupu autobus plný spících lidí… Nerozumím tomu! Svět je přeci plný bolesti, strachu, nespravedlivého utrpení nevinných. Vůbec… jak to poznám, že jsi! Pane Bože! Dej mi nějaké znamení, potvrzení… nějakou evidenci, něco publikovatelného… Co mám ukázat doma, v práci, nebo kamarádům? Poraď, jak to poznám!

Věřme klidně, že nám Bůh radí právě biblickými příběhy. Radí nám, jak to poznáme. Napovídá, naznačuje, ale taky nás nechá namáhat. Co se tam píše dál(?): Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram je odháněl (15,11).

Představuji si supy a šakaly, které přilákal pach krve. Je to scéna jak z Hitchcockova filmu. Z obětovaného zvířete je najednou mršina! Připravenou, dojednanou a požehnáním posvěcenou smlouvu napadnou mrchožrouti! Supi ji rvou svými zobany na kusy… cáry papíru se snášejí k zemi. Posvátno se proměňuje v horor, v hrůzu!

Abram je tu sám, někde na kopci a pod širým nebem… Bůh se nedostavil! Ten zoufalý člověk, Hospodinův věrný, mlátí kolem sebe, bije ty bestie, aby smlouvu zachránil!

Čiší z toho bezmoc, vztek a zklamání!

Jak to poznám, Bože! Vracím se k té otázce. Bible (ten Abramův příběh) nám tu v tuhle chvíli staví před oči supy… ale myslím, že vůbec nejde o ně! Myslím, že jde o tu Abramovu bezmoc!

Bůh nepřišel, kdy měl! Nebyl (takříkajíc) na place, když pan režisér Abram křikl na dívku s klapkou: Klapka, Bůh na scénu! Ovšem, ani ta dívka tam nebyla, jen supi s krvežíznivýma očima!

Takže… v té Boží absenci poznám, že Bůh je? Jo, a ještě ostřeji: že Bůh JE, poznám, když Bůh NENÍ! Přesněji, když Bůh momentálně není! Důležité je také to, že Boží nepřítomnost je jen na chvíli!

Jen vsuvka: Někdo mi vyprávěl svůj sen. Jmenoval se: Bůh opustil svět! Město, prázdné náměstí! Suché stromy bez lisí. Vítr zvedá prach! Všechno je šedé, bez barev, místo oblohy prázdná díra! Nicota! Hrozný sen!

Ale stejně, zní to bláznivě! Jako paradox! Boha poznám tehdy, když tu zrovna není! Uvidím ho právě ve chvíli, kdy ho čekám zprava a on se nedostaví! Takže navrhuji tuto tezi: To, že Boží zaslíbení je platné, poznám v bezmoci! Mám stále na mysli zaslíbení dobré budoucnosti, budoucnosti jménem ´Immanuel´, ve které je Bůh s námi!

Zní to bláznivě, ale evangelium Bible je přece bláznovství a paradox! … Ano, ale zas ne tak docela. Ono to do sebe zapadá. Ta bezmoc je určitě dobrá stopa! Vzpomeňme třeba na Jonáše. Když se na mořském dně dostane na samé dno bezmoci, když se za ním zavřou závory země (Jon 2,7), když je tam, kde Bůh momentálně není… tak si Boha připomíná (to je verš 2,8)! V bezmoci Boha pozná! A Bůh nakonec přijde, později, a ne zprava, odkud by ho Jonáš čekal, ale nečekaně zleva, jinak, jako tichá ryba!

Nebo Kristova bezmoc na kříži… artikulovaná nejzoufalejším výkřikem evangelia: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil! Chvíle Kristovy smrti se přeci svou bezmocí a čekáním na Boha, který nepřichází, podobá té situaci z Abramova příběhu. Tam stojí Abram v krvi, po které lační mrchožrouti. Tady visí zkrvavený Ježíš a po jeho krvi lační lidští supové. Krev těch rozpůlených hovad i krev Ježíšova je krev nevinná!
Vzpomeňme na slova ustanovení večeře Páně… toto jest ta nová smlouva, zpečetěná mou krví! Abram i Ježíš mají Boží smlouvu nachystanou, ale podpis se odkládá! Bůh se zatím nedostavil! Můžeme tušit, že tato chvíle, kdy je podpis jenom v naději, je pro poznání Boha důležitá! Bože, jak to poznám! No tak, že zůstane jenom naděje! … všude kolem supi… a naděje, nic víc!

Ještě jedna vsuvka: Jeden známý člověk na české kulturní scéně. Jeho talent, popularita a velké plány. Pak autonehoda. Vážná poranění hlavy a páteře, měsíc v kómatu. Zázrakem přežil a později dokonce může, navzdory ochrnutí, dál rozvíjet svůj talent, těšit se oblibě lidí a mít znovu plány.

Nedávno jsem toho člověka poslouchal, vyprávěl svůj životní příběh! Bylo to pro mě silné a dojemné. Mluvil o zrození vděčnosti ve chvíli bezmoci. O zrození touhy po životě na hranici smrti! O světle naděje v temnotě dlouhého bezvědomí.

Zpátky k Abramovi… stojícímu v krvi mezi mrtvými zvířaty. Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota (15,12). Tady to taky je: to bezvědomí, mrákota a temnota. To není obyčejný spánek, je to něco děsivého, neklidného… v ekumenickém překladu je nezvyklé slovo ´přístrach´, kraličtí to překládají jako ´hrůza´. Takže takový druhý díl toho hororu s ptáky, hrůza temnot! 

Slunce zapadlo a nastala tma tmoucí (15,17), píše se v Bibli dál. Slunce zmizelo za obzorem, ale zmizelo jenom z očí! Víme, že Slunce stále je! Dokonce je stále stejné, i když ho právě nevidíme! Ráno se zase objeví! S Bohem je to jako se Sluncem: Může zmizet… a víra může oslepnout. Jenomže Bůh stále je! Dokonce je stále stejný, i když ho právě nevidíme.

Vzpomněl jsem si na pašije: Když Ježíš umíral na kříži, nastala v pravé poledne tma po celé zemi (Mt 27,45).

Ale jak pokračuje Aramův příběh: A hle, tu se objevila jakási dýmající pec a mezi těmi rozpůlenými kusy prošla ohnivá pochodeň (15,17). Takže Bůh přišel až teď! Přišel jinak, jaksi zleva! Nikde žádný komický režisér, tajtrdlík s papírem v ruce, žádná klapka! Bůh přišel a podepsal smlouvu! Ovšem smlouvu, pro kterou se člověk nasadil až do krajnosti! A přišel jako světlo, jako žár, jako oheň … Asociace: Mojžíš mluví s Bohem v hořícím keři.

Jak to poznám, Bože! Na tenhle otazník ´namotávám´ svoje temné kázání… Jak to poznám, Bože, že jsi a že máš pro nás budoucnost… dobrou budoucnost ve jménu Immanuel! Jak to poznám, že tma to světlo nepohltí, jak zpívá Jan (J 1,5). Jak mám vírou uvidět tichou rybu zleva, když jsem na dně. Jak mám vírou uvidět vzkříšení v přístrachu smrti!

Na tohle nerad odpovídám. Jsem raději, když odcházíme z kostela s otázkou, kterou bereme vážně, než s odpovědí, která nás nebude nic stát. Ale snad mohu shrnout, k čemu mě zatím ta otázka a ten Abramův příběh dovedly:

Bůh, který momentálně není. To mi pomáhá poznat, že Bůh JE!

Bůh, který nepřišel na zavolání. To mi pomáhá poznat, jak moc Boha potřebuji.

Supi a temnota, hrůza bezmoci. To mi pomáhá poznat naději, které nic momentálně nenasvědčuje. Naději pravou a ryzí, která se nemůže o nic viditelného opřít, která je v dané chvíli se skutečností úplně v rozporu!

V úplné zkratce bych to řekl takto. V bezmoci tě Bože poznám, protože v bezmoci se rodí čistá naděje!

V bezmoci to poznám!

Amen