čtení: Lukáš 1,5 - 20
text: Lukáš 1,57 - 66

Bratři a sestry,
abychom byli v obraze, připomenu nejdřív dvě souvislosti z prvního čtení:
1/ Zachariášova němota není ani tak fyziologická vada, jako spíš neschopnost tlumočit a předat naději víry, na kterou de facto rezignoval. On člověk nemusí víru hned vnějšně opustit a rozejít se s ní. Může také dál všechno plnit, opakovat, modlit se, chodit do kostela, aktivně se účastnit bohoslužby, jenom od toho vlastně už nic nečeká, s žádnou reálnou změnou už nepočítá. A taková odcizená zbožnost, která ztratila naději, která předjímá, že se stejně nic nezmění, je prostě němá, nemůže nikoho oslovit.
2/ Alžběta byla neplodná a oba ? se Zachariášem ? již byli pokročilého věku. Proto je zde v souvislosti s narozením syna řeč o velikém milosrdenství. Ne že by jinak zrod nového života nebyl úžasným divem a milostí. Každé narození dítěte je veliký zázrak. Bohužel, tak jako u mnoha zázračných věcí a událostí, které se v našem životě dějí, otvírají se nám pro jejich zázračnost oči často až tehdy, jsou-li nám odepřeny. Teprve tehdy, když na vlastní kůži prožijeme, jak málo věci závisí na nás, jak málo jsme jejich strůjci, teprve tehdy se nám skutečnost a celý život začne odkrývat jako veliké milosrdenství, jako nesmírné obdarování, jako zázrak, který probouzí úžas a pokoru.
I v tomhle případě je ovšem dlužno dodat, že nejde o záležitost biologie. Evangelista uvádí onu neplodnost do souvislosti a do kontrastu s životem Zachariáše a Alžběty. Oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení.
Co s tím, když nemá život z víry očekávaný výsledek, když chybí odezva, když se žádné zjevné potvrzení jejího smyslu nedostaví? To je otázka, které se tenhle příběh týká. Jak je to s plodností víry? Znamená to snad, že život božích spravedlivých nemá budoucnost? Že navzdory vyznání, které hlásá Zachariášovo jméno ? v překladu totiž znamená ?Hospodin pamatoval?, Bůh ve skutečnosti zapomněl?
Nečekané narození syna potvrzuje opak. Kdepak, Bůh jedná a to i navzdory našim odhadům, které mu už nedávají šanci. Neodmlčel se ani v soukromém životě, ani v životě národa, i když obojí vypadá beznadějně. Naopak začíná nové dějství záchrany. To je to veliké milosrdenství.
Tak tedy ? taková úžasná a zázračná věc se Alžbětě stala a její blízcí ji s ní sdílejí, radují se spolu.
A teď jde o to, jak to celé pojmenovat. Nastává diskuse o jméně. Samosebou, že se při ní nejedná o libozvučnost. Tady jde o smysl, o význam, o to, co se stalo? a také o to, co se ještě bude dít; co ten nečekaně darovaný život potvrzuje, co má vlastně ve vínku a co je v něm a díky němu tedy třeba ctít, na co je pravdivé dát. To jméno vlastně formuluje zdroj a základ důvěry a naděje, životního směřování.
Ti, co se shromáždili k obřízce, chtěli mu dát po otci jméno Zachariáš. Ano, kdo jiný by se na tom dosud nepopsaném listě života měl podepsat než rodiče, než otec? Dodnes to je asi nejčastější: Otec je Pepa, syn je Pepa, vnuk bude taky Pepa. Vidíme se ve svých dětech. Jsou naše. Ponesou naše jméno, i když my už tu dávno nebudeme. Bude jim připomínat, komu vděčí za život, odkud vyšly, budou připomínat nás. Ponesou dál naši štafetu. V nich přežijeme.
Ale ono tu jde ještě o cosi víc v tom rozhodnutí dát mu jméno po otci. Shromáždění nepřímo prozrazují, co je k němu vede: na rozdíl od Jana, takhle se už někdo v příbuzenstvu jmenoval. Je to tedy vyzkoušené, už to tu bylo. Zachariáš je dobré jméno ? má tradici. A tradice je záruka kvality. Co fungovalo, bude fungovat zase. Nespleteme se. V opakování je jistota ? ověřená generacemi, zprubovaná časem. Opakování je záruka, že člověk nešlápne vedle. Dejme na vyzkoušenou moudrost generací!
A nejspíš tu lze vidět ještě víc. Už jsem to zmiňoval ? jméno Zachariáš má přece svůj význam, znamená ?Hospodin pamatoval?. Zdálo se, jakoby na bezúhonný život Zachariáše a Alžběty zapomněl, jakoby ta poslušnost, která se drží Hospodinových nařízení, byla marná, neplodná. Ale to, co se stalo, dokazuje, že tomu tak není! Ona má před Bohem svojí váhu. Hospodin na ní přece jen pamatovat, potvrdil ji. Ty nám to synu budeš vždycky připomínat. Bezúhonný, spravedlivý život, poslušné plnění všeho, co Bůh přikázal, to je záruka, že nás naděje nemine, to je jistota, na kterou se jeden může spolehnout. Zachariáš ? to je potvrzení našeho zbožného úsilí. Na něm se dá stavět.
Jenomže matka má jiný názor. Alžběta to celé vidí jinak: ?Nikoli, bude se jmenovat Jan!?
Proč? Otec se tak nejmenuje, ani nikdo z matčiny strany se tak nejmenuje. Proč tedy Jan? To přece nemá žádnou tradici. To je krok mimo ni, mimo vyzkoušenou moudrost generací?! To tu přece nikdy nebylo??!
Ano ? a právě to chce také Alžběta říct a její muž to potom potvrdí. To, co se stalo a co se ještě bude dít, není ve své podstatě dílem tradice, to je úplně nový začátek, neodvozený ani od otce, ani od děda; to není dílo a výsledek lidské moudrosti a zkušenosti, ověřené generacemi Původ a základ toho velikého milosrdenství a radosti je v něčem jiném než v jistotě opakovaní. Ať už se otec a dědeček jmenovali jakkoli, on se bude jmenovat Jan.
Rozumějte, to není chvála pokroku a novotářství. Že se bude narozený syn jmenovat Jan, řekl Zachariášovi anděl, posel boží. Tady proti sobě stojí lidská tradice, třeba i zbožná lidská tradice a věrnost slovu andělskému, potažmo božímu, které se s ní vždycky nekryje; tady proti sobě stojí důvěra ve zvyk a důvěra v aktuální boží oslovení. ?Bude se jmenovat Jan?, to je sázka na boží slovo proti záruce opakování.
Zase ale asi musíme jít ještě dál. Nejde jen o to, že boží slovo vytváří uprostřed zvyku prostor pro nové věci a neodpovídá mu ani tolik lpění na tradicích jako otevřenost pro to, co tu ještě nebylo. Jméno Jan nevybočuje jenom z tradice, Jméno Jan má, stejně jako jméno Zachariáš, svůj obsah: Jan, Joannes, Jochanan znamená ?Hospodin je milostiv?. A milost to je něco, co se děje bez ohledu na kvality nebo selhání druhé strany. Potvrzuje dobrotu dárce, nikoli obdarovaného.
Tak to Alžběta vidí. To, co se stalo, ten nečekaný dar, ten zázrak znovuzrozené naděje a radosti v našem životě, to není odměna za bohabojný život, to není důsledek naší vzorné poslušnosti, která vše, co Bůh nařídil plní. To je projev boží milosti, boží dobroty, která se děje bez ohledu na naše kvality a navzdory našim selháním. A v tom jí její manžel dává za pravdu. Už díky své němotě poznal, že to s tou naší vzornou spravedlností a plněním příkazů a nařízení není zase až tak slavné.
Navenek možná, ale uvnitř? Kolik je v nich ještě opravdové naděje a důvěry, že se věci i navzdory našim odhadům, diky Bohu mohou změnit? Nakolik ještě skutečně počítáme s tím, že se to, co tu neděli, co neděli opakujeme v našich životech opravdu naplní, i když proto třeba nemáme žádné předpoklady? Nakolik ve svých postojích předjímáme naplnění biblických zaslíbení a nakolik jenom svoji špatnou zkušenost?
Pan farář Daněk to minulou neděli při ekumenických bohoslužbách pěkně ilustroval: Když vidíme, jak někdo vyjíždí z lesa s vánočním stromkem na střeše auta, co nás nejspíš napadne? Že ho ukradl. Že by to byl majitel lesa, který ten stromek, například jako Bojda Slonek, veze do kostela, to nás nenapadne. Mohlo by se vůbec něco nečekaného stát, kdyby byla budoucnost jenom důsledkem toho, s čím počítáme?
Zachariáš už ví, že ne. Vyprahlá a unavená zbožnost se mění v radost díky něčemu jinému. Díky tomu, že Hospodin je milostiv, že je tu naštěstí víc než naše úsilí a plnění, že je tu při díle dobrý Bůh. Proto má šanci naděje, proto má cenu doufat a nejen opakovat osvědčené.
A jak to pak dopadne, když si jen nezopakujeme to dobré, co tu vždycky bylo? Když počítáme s Bohem, který tvoří nové? Člověku se z té dosud nepoznané budoucnosti trochu třesou kolena.
I tehdy padla na sousedy bázeň a všichni se ptali: ?Čím to dítě bude?? Kde je u díla Bůh, tam všechno naplánovat nejde, tam se té iluze musí pustit. Ani prorok není věštec, ani farář. Budoucnost neznáme, nemáme ji v ruce. Důvěřujeme jen tomu, kdo ji zná, kdo ji v ruce má a kdo je milostivý. Proto se jí nemusíme bát. Amen.