- DĚCKA, TĚŠÍTE SE UŽ NA PRÁZDNINY?
- KAM SE CHYSTÁTE? KAM POJEDETE? VYDÁTE SE NA NĚJAKOU DLOUHOU CESTU?
- A CO VE ŠKOLE, DĚLÁTE TAM JEŠTĚ NĚCO, NEBO UŽ MÁTE ÚPLNÉ VOLNO?
- / A MĚLI JSTE TEĎ NĚJAKÉ PÍSEMKY? NĚJAKÉ OPAKOVÁNÍ?/
Vidíte, na to jsme tady v kostele zapomněli. Celý rok chodíte do nedělní školy a opakování ještě nebylo. Tak bychom si ho mohli dát dneska ? nějaký testík, nějakou písemku, opáčko. Dospělí ti to určitě znají, těm písemka vadit nebude, ti se přidají.
- JSTE PRO? DOSPĚLÍ JSOU PRO?
Dobře, tak ne. Školu necháme být. Ona je ta nedělní škola také o něčem jiném než prospěchu. Uděláme to už jako o prázdninách ? zahrajeme si hru: takovou stopovanou. Mě ta hra ale napadla ve škole - v Bobrové. Tam se asi někdo pořádně nepřezul, protože hned od vchodu tam mají na chodbě takové zelené šlápoty.
- A VÍTE, KAM VEDOU?
Do ředitelny. Ředitelem je tam asi nějaký vodník, nebo voják, nebo lakýrník. Díky těm šlápotám ho hnedka najdete.
A vy jste v nedělní škole celý rok také sledovali takové stopy, šlápoty. Možná jste si jich nevšimli, ale ony v těch příbězích byly. Já jsem je pro vás posbíral ? tady je mám. Nejdřív se pokusíme vystopovat, ke kterému příběhu patří, jak tedy půjdou za sebou a kam nás také dovedou.
/ šlápoty našpendlit nahoru na desku/ - Nejdřív si je přečteme.
A teď tu mám řadu obrázků z té knihy Skutků, kterou jste si letos postupně vyprávěli. / dát první obrázky do řady nahoru na desku/
- CO JE NA TOM PRVNÍM? Skupina učedníků za zavřenými dveřmi
- KDO TO JE? MĚLI BÝT ZA TĚMI DVEŘMI? PROČ TAM TEDY BYLI?
Neměli být zavření. Ježíš je vyslal do světa, aby byli jeho svědkové. Ale oni asi měli strach, asi neměli pro ten Ježíšův život ve světě naději. Byli jenom spolu a opakovali si, co s Ježíšem prožili. PAK SE ALE NĚCO STALO.
- PAMATUJETE SI CO? Otevřené dveře, učedník + zástup posluchačů ? Ano, najednou z nich ten strach spadl, šli mezi lidi a vyprávěli o Ježíšovi. / dát dolů pod první obrázek /
- KTERÁ STOPA BY SE K TÉ ZMĚNĚ HODILA? OSVOBOZUJE OD STRACHU / našpendlit doprostřed mezi obrázky /
- CO JE NA TOM DRUHÉM OBRÁZKU? Boháč hoduje; chudák
- JACÍ JSOU TI DVA? JSOU SPOLU, NEBO KAŽDÝ SÁM? ZAJÍMÁ SE JEDEN O DRUHÉHO? Nezajímá. Jeden je bohatý, druhý chudý a jeden o druhém jakoby ani nevěděl.
- A JAK JE TO TADY NA TOM OBRÁZKU? Společné jídlo u stolu
- A VÍTE, KDE TOMU TAK BYLO?
V prvních křesťanských sborech. Lidé se DÍKY Ježíši Kristu sdíleli, dělili o to, co měli. Ti bohatí dokonce prodávali svůj majetek, aby měli o co se rozdělit s chudšími. To byla změna!
- JAKÁ STOPA BY SE K TOMU HODILA? PROBOUZÍ ZÁJEM O DRUHÉ
- A TEĎ TU MÁME TŘETÍ OBRÁZEK. CO JE NA NĚM? Člověk ve vězení + utíkající
- A VÍTE, PROČ JE TEN ČLOVĚK VE VĚZENÍ?
Je tam kvůli víře v Ježíše Krista. Křesťany od začátku pronásledovali. Některé ? třeba Štěpána ? dokonce ukamenovali. A často to dělali právě lidé zbožní, kteří na ně žárlili. Křesťané před nimi museli utíkat.
- TO TY JEJICH SBORY ASI BRZY ZANIKLI, NE?
Kdepak. Podívejte se, co se stalo: utíkající + zástup posluchačů ? Ti, kdo utíkali před pronásledováním, o Ježíšovi vyprávěli dál. Poselství o něm se naopak rozšířilo. Dostalo se i k těm, ke kterým by jinak ani nešli. Vznikali další a další sbory. Tím zlým pronásledováním nakonec církev rostla.
- JAKOU BYSTE K TOMU VYBRALI STOPU? ZLÉ OBRACÍ V DOBRÉ
- CO JE NA TOMHLE ČTVRTÉM OBRÁZKU? Hádající se shromáždění
- CO TI LIDÉ DĚLAJÍ? A TO JSOU TAKÉ KŘESŤANÉ, KDYŽ SE PŘOU?
Jsou. I mezi křesťany docházelo od začátku ke sporům. Některé věci jsou tak důležité, že stojí za to, se o ně pohádat.
- A PAMATUJETE SI, O CO SE TI PRVNÍ KŘESŤANÉ PŘELI? O svobodu víry, o to, jestli ti noví křesťané musejí zachovávat všechny zvyklosti, které pro ty staré k víře samozřejmě patřily. Jestli musí být všichni stejní.
- A PAMATUJETE SI, K ČEMU NAKONEC DÍKY BOHU DOŠLI? Tak se podívejte na ten obrázek ? rozmanité společenství.
- JSOU VŠICHNI STEJNÍ? Ne ? oni došli k tomu, že Pán Bůh to po nich nechce, že byli povoláni ke svobodě.
- KTERÁ STOPA K TOMU TEDY PATŘÍ? DÁVÁ SVOBODU VÍRY
- A JE TU DALŠÍ OBRÁZEK. CO JE NA NĚM? Spící Pavel + prosící řek
- KDO JE TEN SPÁČ? Jmenuje se Pavel.
- VÍTE, KDO TO BYL?
Jeden z největších apoštolů, o kterém kniha Skutků nejvíc vypráví. Nejdřív křesťany pronásledoval, ale pak ho Ježíš změnil a on cestoval a všude zakládal sbory křesťanů. A jednou se rozhodl, že je všechny zase navštíví, ale pořád mu něco stálo v cestě. Vůbec se k nim nemohl dostat. Bylo to k zlosti. Místo toho skončil až u moře v přístavu Troada. A tam právě ve snu viděl toho cizince, ze země za mořem, kde ještě nikdy nebyl a také tam žádné sbory nebyly, který ho prosil, aby k nim přišel.
- A VÍTE, CO MU PŘITOM DOŠLO? Že ty jeho nesnáze nebyly smůla, ani nebyly k zlosti. Že to sám Ježíš chtěl, aby neobcházel jenom známé, ale aby se vydal dál. A tak nastoupil na loď a plavil se dál. Do Evropy. A díky tomu vznikly sbory, které mu pak byly nejmilejší.
- JAKOU BYSTE K TOMU VYBRALI STOPU? VEDE STÁLE DÁL
- JEŠTĚ TU MÁM JEDEN OBRÁZEK. POZNÁTE, KDO NA NĚM JE?
Také Pavel ? ale tentokrát spoutaný. On se totiž nakonec vracel do Jeruzaléma, aby tam předal sbírku pro místní sbor a také, aby usmířil různé křesťany. Jenže jeho protivníci ho chtěli zabít a jen tak tak ho zachránili římští vojáci, kteří ho zatkli a zavřeli do vězení.
- A ZŮSTAL, DĚCKA V TOM VĚZENÍ?
No, vězněm zůstal, ale odvolal se k císaři.
- A VÍTE, KAM SE TEDY NAKONEC DOSTAL? Do Říma, do hlavního města světové říše. A kázal tam o Ježíšovi. Právě jako bezmocný vězeň naplnil poslání všech apoštolů.
Takže k němu patří ta poslední stopa.
- CO JE NA NÍ NAPSÁNO? I PROHROU VEDE K CÍLI
- A JAK TO TEDY S PAVLEM DOPADLO?
Představte si, že to se v té knize už nedočteme. Ona totiž není tolik o Pavlovi. Ona je právě o těch stopách.
- VÍTE UŽ, ČÍ JSOU? KDO TO - OSVOBOZUJE OD STRACHU, PROBOUZÍ ZÁJEM O DRUHÉ, ZLÉ OBRACÍ V DOBRÉ, DÁVÁ SVOBODU ATD.? ČÍ JSOU TO STOPY?
Jsou to stopy boží, stopy Ježíšovy. On tam vlastně nikde nevystupuje a přece je to celé hlavně jeho dílo, jsou to jeho Skutky. Lukáš nám je zapsal, abychom ty jeho stopy právě v jednání lidí uměli číst, abychom věděli, že, i když se s ním přímo nepotkáme, jde s námi pořád dál. To pak se vším tím silným a zvláštním můžeme pořád počítat. A tak ta cesta pořád pokračuje. PODÍVEJTE SE JAKOU STOPOU: DÁL, PŘECE NEJDEME SAMI?
A to si teď zazpíváme ? vlastní text
Dál, přece nejdeme sami?

Jako základ kratičkého kázání chci nyní přečíst ustanovení křtu, jak je tlumočí evangelista Matouš na konci 28.kapitoly. Jednak proto, že za chvíli budeme křtít Dorotku, jednak proto, že Matouš tu vlastně ve třech verších vyjadřuje to, co Lukáš rozepsal do celé knihy Skutků: Matouš 28,18 ? 20
Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já s vámi jsem po všechny dny až do skonání tohoto věku.
Bratři a sestry,
staří teologové měli zásadu, že bibli je třeba vykládat biblí. A on je ten vzájemný rozhovor Matouše a Lukáše pro jejich pochopení opravdu důležitý.
Na první přečtení se totiž kniha Skutků může jevit jako přesné naplnění Matoušovy výzvy: Apoštolové jdou ke všem národům, získávají Ježíšovi učedníky, křtí je a učí všemu, co jim Ježíš přikázal. Vnímáme především tu aktivitu apoštolů, jejich úsilí, jejich skutky. A rozumíme pak stejně i své víře ? jako úkolu, jako věci našeho úsilí, jako poslání, které máme vlastními silami naplnit.
Ale Matoušův souhrn nás upozorňuje: to není všechno, to je jenom třetina. V jeho ustanovení křtu je ta výzva zasazena do určité souvislosti, je zarámována do něčeho důležitého a jen v tomto rámci má svoje dobré místo. A ten rámec nemluví o nás, ale o Bohu ? o Kristově moci nejen v nebi, ale i na zemi; o jeho stálé přítomnosti, o tom že je s námi, po všechny dny.
Vidět jenom ty skutky apoštolů a proto i víru jen jako věc vlastních sil a aktivity, je osudová mýlka. Při pozornější četbě Lukášova díla se to také ukáže. Kde je to poslání jen na Ježíšových učednících, tam zůstávají uzavřeni jenom sami se sebou, do světa se neodváží, mají tendenci udělat ze své zbožnosti metr na druhé a ze svých neúspěchů meze naděje. Děje-li se něco jiného, je to vždycky jinou mocí; je to tam, kde se na ní spolehnou, kde s ní počítají, kde jim třeba i zkříží jejich plány. Víra a život z ní nestojí v prvé řadě na nás, ale na ní. Proto jí Matouš své ustanovení začíná i končí a pomáhá nám, abychom si jí i u Lukáše všimli. Na tom totiž záleží, jestli ta naše aktivita bude opravdu Kristovská.
Ale na druhou stranu je zase moc dobře, že ji Lukáš rozepsal do těch lidských příběhů. My lidé totiž máme tendenci hledat boží moc většinou mimo sebe ? v něčem mimořádném, nadpřirozeném ? jako nezúčastnění diváci. A Lukáš nás svým vyprávěním vrací k nám. Bůh se neprojevuje mimo, ale v našem jednání. O jeho moc jde právě v tom, co se v nás prosadí ? zda z nás spadne strach, zda pro nás budou druzí důležitější než naše bezpečí, zda dáme za pravdu tomu, co v nich Bůh činí, anebo jen svému zvyku.
Bůh je s námi. Nejsme na život ani na víru sami. Jen ho nechme ve svém životě jednat, zvou nás Matouš s Lukášem. Právě když opustíte tu roli pouhých diváků, uvidíte, jak je nám přítomen.
Amen.