čtení: Marek 13, 3 - 27
text: Římanům 13,11 - 14
Víte přece, co znamená tento čas, bratři a sestry. Alespoň apoštol Pavel to předpokládá. Ale víme to? Víte to? Možná vás napadne: jistě, je přece advent. To je pravda, to je. Jenomže o tom neměl apoštol Pavel ani potuchy. Období církevního roku ještě neznal. Dokonce ani vánoce neslavil. Víc než tři sta let se křesťané obešli bez nich, jenom s nedělí ? dnem vzkříšení - a s velikonocemi.
?Tento čas? - to je prostě čas, ve kterém žijeme, naše přítomnost, čas našeho života. Víte, co znamená? Má pro nás nějaký zvláštní význam, který by mu dával obsah; který by určoval, k čemu tento čas vlastně je, který by pro nás byl výzvou? Uvažujeme vůbec takhle o čase?
Připadá mi, že ne, že ho prostě přijímáme tak, jak leží a běží - nebo spíš letí - aniž by nás vůbec napadlo, že může mít nějaký význam, který by předurčoval jeho náplň; který by říkal, co je v něm namístě a co ne.
S časem se jenom potýkáme, zápasíme s ním. Většinou marně. Ať už proto, že tak letí - stále nestíháme, nedostává se nám ho, marně se ho snažíme doběhnout. A nejde přitom jen o jednotlivé povinnosti nebo úkoly, jde přímo o život. Od narození spějeme k smrti. Času ubývá a ta krátící se lhůta na nás všelijak doléhá.
Nebo se potýkáme s jeho jednotvárností, s tím koloběhem, ve kterém se všechno stále opakuje - den za dnem, rok za rokem. Po noci přichází den. Po něm však zase noc. A svítání je jen předzvěstí večera. Dějiny osobní i světové jakoby se jen točily v kruhu. Nic nového pod sluncem, jak píše Kazatel ... všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět. Co se stalo, bude se dít zase a i to, co přijde, už tu bylo. Je to stále jedno a to samé a člověku jenom postupně ubývají síly. Padá z toho na nás marnost, otupělost, malátnost.
Možná, že právě tohle má Pavel na mysli, když píše o spánku. Pokud nevidíme nic jiného než tenhle koloběh zběsile pádícího času života, spíme, jsme ponořeni do tmy. A je přitom asi jedno, jak na něj reagujeme - zda opravdu otupíme, rezignujeme, smíříme se s tím, že tedy nemá cenu žádné úsilí, nebo jsme naopak nadmíru aktivní v marné snaze nějak té pomíjivosti uniknout, nějak na ní přece jen vyzrát. Třeba povzneseností nad všechno časné.
Procitnout můžeme podle Pavla až tehdy, když víme, že má tento čas svůj význam, že má zvláštní charakter. Je to čas, ve kterém se něco blíží ? je to čas před příchodem, čas před změnou. Ta ho určuje. Ta je jeho výzvou. Pokud víte, že něco nastane, žijete tím už dnes. Nežijete přítomností, žijete z budoucnosti, žijete tím výhledem. Tento čas určuje to, o čem věříme, že tomu patří budoucnost. Ještě to tu není. Ale je to blízko. Každým okamžikem se to blíží.
Ale v nás se možná ozve otázka: Opravdu? Opravdu se to blíží? Vidíme snad nějaký pokrok? Nezdá se, že by se dobro nějak vzmáhalo. Spíš naopak. Když pozorujeme, co se kolem nás děje, ptáme se dnes spíš s obavami, kam to všechno spěje?
Jenomže Pavel, ani evangelia také o žádném pokroku nepíšou. V nich je spíš řeč o nečekaném a zdánlivě absurdním překvapení nebo rozuzlení, které se chystá a přichází právě tehdy, když tma je nejhustší.
Noc pokročila a den se přiblížil, to přece automaticky neznamená, že svítá. Každou vteřinou noci se blíží den. Den přichází i houstnoucí tmou, i s hvězdami, které ztrácí svoji zář. Právě tak to líčí Marek ve své apokalypse: slunce se zatmí, měsíc ztratí svoji zář a hvězdy zmizí? a právě tehdy uprostřed těch nejhorších hrůz, kdy by už nikdo sám od sebe nedoufal, uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou.
Budoucnost se nedá odečíst z toho, co je. Víra není odhad. Víra je důvěra, která pevně počítá s tím, co ještě vidět není, a proto nemusí podlehnout situaci, osvobozuje od diktátu doby, od diktátu tohoto času.
Není třeba živit iluzi pokroku. Budovat zářné zítřky. Je možné prostě žít nejen z toho, co je, žít z budoucnosti, z naděje, z víry. K tomu nás písmo zve: Odložme skutky tmy...
Odložme právě to, k čemu nás nutí ten čas bez obsahu, bez významu, zběsile letící, ubíhající a ubývající - odložme nutkavou potřebu užít si, dokud je čas; potřebu přebýt tu marnost, která nás z něho jímá, hromaděním nebo velikostí zážitků a činů. Odložme bezohlednost, které na ničem jiném nezáleží, protože přece stejně zítra zemřeme, a odložme také ten žárlivý strach, že to nestihneme, protože na nás kvůli jiným už nezbude. "Žijme řádně, jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti," tak to konkrétně píše apoštol.
Myslím, že nám evangelíkům, co se těch prvních čtyř případů týče, nebezpečí příliš nehrozí. Na to je naše evangelictví příliš upjaté, aby pro ně bylo pokušením vyhodit si z kopýtka. I když na vánoce si možná i evangelík, alespoň s cukrovím, trochu zahýří. Na obžerství, opilství, neřku-li na necudnosti, si ovšem spíš rádi pohoršeně zgustneme.
Ale svár a závist... ty se právě k odříkání, mravokárenství, přísnosti a horlivosti snadno přichytí. Někdy mám pocit jakoby rozhořčená kritika zhýralosti a nemorálnosti, která se z řad nás křesťanů často ozývá na adresu dnešní společnosti, neměla jiný motiv než právě závist. Místo abychom se vděčně radovali, že můžeme žít něco skutečně hlubokého, bohatého, plného a zázračného, čiší z toho moralizování spíš jakási ukřivděnost - jako bychom žárlili, že oni můžou a my ne, že si užívají, zatímco my si utrhujeme od úst.
Proto je dobré si připomenout, že je pro apoštola zavist totéž jako hýření nebo opilství. Žádný rozdíl v tom není. Obojí je to skutek tmy, který je třeba odložit.
Zvláštní ovšem je, že když apoštol píše, co je tedy třeba dělat, co pravdivě odpovídá pohledu víry na čas, nestaví proti skutkům tmy, prostě skutky světla, ale napíše "oblecme se ve zbroj světla". Zřejmě chce vyjádřit, že o dobré je třeba zápasit. Zlé jde jakoby samo sebou, stačí se poddat, stačí vyhovět svým sklonům ? třeba tomu, že chceme mít nad druhými stále navrch. Dobrý život to je boj, především asi boj se sebou samotným nebo v sobě samém.
A kupodivu stejně nesymetricky pokračuje apoštol dál. Místo aby uvedl konkrétní příklady dobrého jednání, jako předtím uvedl ty zlé, zůstane zase u obrazného vyjádření: "oblecme se v Pána Ježíše Krista". Proti hanebným skutkům nevypočítává žádné vzorné způsoby, žádné jasně dané ctnosti. Nestanoví žádný konkrétní ideál. Nejspíš ví, že by se tak právě jenom otevřel prostor k tomu, abychom vyhověli našim sklonům a propadli vášním - těm nejhorším, duchovním - pýše, samospravedlnosti, sudičství, sekýrování, manipulaci s druhými.
Ve víře totiž opravdu nejde o plnění předem stanovených pravidel a ideálů, ale o vztah důvěry, který se může projevovat tak rozmanitě, jak o tom apoštol píše v další kapitole. Zůstaňme proto u té obecné výzvy k důvěře zaměřené na Krista a nechme to na něm,
aby nás formoval. Důvěřujme té síle a svobodě, která v něm je, abychom se nechytli do pasti svých vášní. Amen.