Čtení: Matouš 23,1 ? 12
Dnes se pokusíme vyslechnout slovo boží ze slov evangelia podle Lukáše, z kapitoly 6, z veršů 36.-42. Je to součást Ježíšovy řeči, která v Matoušově evangeliu tvoří ?Kázání na hoře?.

Bratři a sestry,
Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte?, nezavrhujte?, odpouštějte?, dávejte?. Takové je Kristovo pozvání. Nejspíš souhlasně přitakáme ? ano, tak si Ježíše představujeme a milosrdenství, odpuštění a smíření je dnes třeba jako soli. Pokud nám ale dojde, že je to výzva pro nás, že bychom se tak měli chovat my sami, možná že začneme váhat a napadne nás, že je to trochu chabá výbava, abychom mohli čelit zvůli a zlobě, s kterou se setkáváme; že je to trochu slabý program na to, aby ze světa vykořenil zlo.
Namísto shovívavosti, odpuštění a štědrosti se dnes ozývá spíš volání po větší přísnosti, po tvrdé ruce a důraz na to, že nic není zadarmo, a to i mezi námi věřícími. Jinak to prý nejde. Jinak se všemi špatnostmi, co se na světě dějí, nic nesvedeme. Takové přesvědčení možná převládá i mezi námi. Právě kvůli spravedlnosti, pokoji a lásce je třeba důsledně odsoudit, exemplárně potrestat, štědrostí nepodporovat šlendrián, shovívavostí nerozkládat morálku. Jinak to k ničemu dobrému nepovede.
A snad právě na takové myšlenky, které jeho učedníky v horlivosti pro dobro napadali a které napadají i nás, odpovídá Ježíš s trochou ironie podobenstvím o slepých vůdcích: ?Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy??
Odpověď je zřejmá. Ježíš nás tím obrazem upozorňuje na něco velmi důležitého. Něco naprosto základního nám v tom zaujetí pro dobro totiž uniklo. Přehlédli jsme to. Náprava není až otázkou programu a dobrého směru. Záleží podstatně na něčem jiném ? na způsobilosti toho, kdo se ho chopí.
To drobné podobenství se nás ptá: Je ten váš postoj, kdy chcete vést druhé ke spáse a napravovat jejich životy vůbec oprávněný? Pochopili jste vůbec správně Ježíšova slova, když je přijímáte jako nástroj, jímž chcete napravit svět, jímž chcete druhým ukazovat cestu a navíc ještě polemizujete o jejich účinnosti? Do čeho se to stylizujete? Za koho se vlastně sami pokládáte ? za žáky nebo za učitele?
Žák většinou ví, že to, co mu učitel říká, je určeno především jemu ? aby něco poznal, aby prohlédl, aby se mu otevřely oči. Aby viděl věci ve správném světle. Teprve potom snad může i druhým v něčem pomoct. A to tu jde. Ježíšovo pozvání je něčím mnohem základnějším než návodem, jak změnit svět. Ježíšovo pozvání je tu především pro nás, aby nás zbavilo slepoty, abychom nežili v té iluzi slepých vůdců, které čeká jenom pád do jámy, do níž ve své horlivosti strhnou i druhé.
Tak to je: Buďte milosrdní? nesuďte? nezavrhujte? odpouštějte? dávejte ? ne abyste vymítili zlo, ale abyste vůbec mohli poznat, co je dobré a co je zlé, abyste se vůbec zbavili toho šedého zákalu, který je osudný.
Teprve když toto Kristovo pozvání přijmeme, můžeme totiž na vlastní kůži zakusit, jak je nesnadné je opravdu žít. Přes všechno upřímné úsilí, budeme selhávat tak, jak o tom píše apoštol Pavel v jednom ze svých dopisů:
Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.
Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk !
Až tohle prožijeme na vlastní kůži, uvidíme nejspíš v jiném světle své bratry a sestry, kteří snad selhávají. Už to nebudou darebáci, kteří úmyslně škodí, svévolníci, kteří záměrně ze své libovůle jednají zle. Možná je uvidíme, jak podobně jako my marně zápasí se svojí přirozeností a podobně jako my prohrávají. Najdeme se v nich se svojí upřímností i slabostí a možná k nim potom získáme takový přístup, při kterém půjde vyjmout třísku z jejich oka.
Anebo nám také dojde, jak celý ten náš ?svatý? boj nebyl vlastně nic jiného než zaslepenost, ve které jsme si ani nebyli vědomi toho, co v nás při něm přichází ke slovu. A najednou místo touhy spasit svět, zatoužíme po slitování, po odpuštění.
To asi teprve ta slepota mizí ? když nám dojde, že milosrdenství a odpuštění nejsou nespravedlivou výjimkou z pravidla, která rozvrací morálku, ale že je to moc, ze které všichni žijeme, kterou potřebujeme k životu stejně nutně jako vodu, světlo, vzduch nebo chleba. Že jsou tou jedinou poctivou odpovědí na to, jací doopravdy jsme. A snad potom i naše milosrdenství a odpouštění ztratí pachuť povýšenosti a blahosklonnosti a nebude druhé ponižovat, ale stane se pro ně skutečným osvobozením.
A ještě pro jednu věc se nám asi při té léčebné kůře božího očaře otevře zrak; totiž pro tu, že ten, kdo jeho pozvání přijme a sám bude v tom všem štědrý, se také sám s touhle štědrostí setká: ?dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína?. Ta cesta, na kterou Ježíš zve, nekončí nouzí, ale vede do štědrého božího světa. Jako zaslíbení to asi všichni známe, jenomže slova a informace nejsou asi ten pravý lék na náš šedý zákal. Na něj platí důvěra. A ta sílí až na cestě, až když sami uděláme ten riskantní a nezajištěný krok a procitneme s náručí nad všechna očekávání plnou. Až tahle zkušenost nás asi může osvobodit k důvěře, ve které člověk jedná z vděčnosti a ne z povinnosti.
Bez takto otevřených očí ? bez očí, které na cestě za Kristem prohlédnou k vlastní slabosti a proto uvidí i štědrého a věrného Boha, jsme jenom slepí vůdcové, i kdybychom znali celou bibli zpaměti, desatero, jak když bičem mrská, a uměli se naprosto pravověrně ohánět evangeliem. To všechno by bylo málo platné. ?Když slepý vede slepého, oba spadnou do jámy.?
Výsledkem všech snah o nápravu, při kterých nebereme v úvahu vlastní slabost, při kterých si vůbec nepřipustíme, co všechno z naší přirozenosti se přitom dostává ke slovu a místo důvěry se vžijeme do role svatých bojovníků, může být jen zkáza ? pokrytecké zákonictví, fanatická tvrdost, vyprahlá přísnost bez slitování, zbožně zabalená vlastní ješitnost nebo omezenost.
Matouš ve svém evangeliu připojuje nakonec tohoto Ježíšova výroku varování o sviních, které drahocenné perly zašlapou, otočí se a roztrhají vás. Boží slovo v rukou toho, kdo je přijímá jako bič na druhé, i kdyby je s ním chtěl hnát třeba do nebe, je opravdu vražedná zbraň. Matouš by je nejspíš označil stejně jako tabákové výrobky. Na nich čteme, že ?Kouření může zabíjet?. I slovo boží může zabíjet. Kvůli naší slepotě.
Dejme si na to pozor. Nechtějme být vůdci druhých, kteří všechno zlo vymítí. Nechtějme být učiteli nevědomých. Jeden je náš učitel, Kristus. K němu se dejme do učení, jeho pozvání přijměme, abychom prohlédli. Čeká nás štědrý boží svět. Amen.