Bohoslužby, 14. 4. 2013, V. Hrouda

Čtení: Mt 6, 25-34

Kázání: Gn 22,1-19

Milé sestry, milí bratři,

je po Velikonocích. Kristus je živý – mezi námi, s námi a v nás. Prostřed nás, můžeme také říci. Smrt nad námi už nepanuje, nemůže nás ovládat, nemůže si s námi dělat, co chce! To je vzkříšení a veliká radost!

Právě do radosti chci zasadit kázání na text, který mě dlouhodobě přitahuje i děsí zároveň. To načasování má svůj význam, je záměrné, zkuste tuhle velikonoční souvislost také zachytit, i když o ní dále nebudu přímo mluvit.

Tím obávaným textem je příběh o Abrahamově zkoušce, v ekumenickém překladu Bible nadepsaný Obětování jediného syna.

Přiznávám se vám k jedné věci… Nebýt toho, že jsem se vloni pustil do seriálu abrahamovských kázání, asi bych teď nenašel odvahu na tento text kázat. Řečeno slovní hříčkou: vyhnul bych se kazatelské zkoušce kázat na Abrahamovu zkoušku.

Jenomže… dělám seriál, řadu o deseti dílech… a v takové řadě nemůže chybět stěžejní příběh, to by pak nebyl celek, ale torzo. Takže dneska na Abrahamovu zkoušku došlo. Odsouval jsem ji, až se dostala úplně nakonec (což neodpovídá biblickému řazení příběhů). Na druhou stranu, poslední díl má snad největší šanci stát se novým začátkem! Přečtu nyní ten příběh z Gn 22, 1-19:

Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: „Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo, řekl služebníkům: „Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme.“ Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba pospolu. Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: „Otče!“ Ten odvětil: „Copak, můj synu?“ Izák se otázal: „Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?“ Nato Abraham řekl: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.“ A šli oba spolu dál. Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka . Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: „Abrahame, Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ A posel řekl: „Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna. Tomu místu dal Abraham jméno „Hospodin vidí“. Dosud se tu říká: „Na hoře Hospodinově se uvidí.“ Hospodinův posel zavolal pak z nebe na Abrahama podruhé: „Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu.“ Abraham se pak vrátil k služebníkům. Vydali se spolu na cestu do Beer-šeby, neboť tam Abraham sídlil.

Budu dnes asi hodně osobní. Nevím, jestli je to dobře. Čas, který věnuji osobní výpovědi, bych přeci mohl ušetřit pro evangelium!

Moje cesta k tomuto kázání ale byla osobní, a byla emotivní. Prožil jsem s tím kázáním kus života, dost skrytě, nikdo si toho nejspíš nevšiml. Ve stavu, jenž bych nazval zoufalstvím. Nevím, jestli mám takový stav veřejně přiznávat… Proč bych měl?... A proč bych neměl?

Vůbec nevím, jestli jste zvědaví na vyprávění o kazatelově zmatku a nejistotě. Vůbec nevím, jestli chcete poslouchat neustálé ´nevím, nerozumím, nechápu, pochybuji, bouřím se, nesouhlasím´, v kostele, kam zřejmě přicházíte pro ujištění, pro pochopení a poznání Boha, kvůli věření a útěše!

A je to tak? Proč sem vlastně v neděli přicházíme? Chceme být uklidněni, nebo spíš probuzeni z klidu? Chceme být ujištěni, nebo spíš vyvedeni ze své jistoty? Chceme slyšet o své bohabojnosti, nebo spíš o své malověrnosti? Jakého Krista tady vlastně hledáme? Krista božsky jistého, nebo Krista lidsky pochybujícího? Krista bezpečného, nebo Krista zoufalého?

To je jedna otázka za druhou, já vím. Dnešní kázání nejspíš zůstane jedním velkým otazníkem. Třeba dnes nemusíme, nebo dokonce nemáme slyšet odpovědi! Ovšem žít v otázce je nelehká věc…

Bůh chtěl Abrahama vyzkoušet, tak na něj zavolal jménem: Abrahame! Ten odvětil: Tu jsem.

Tady asi je důvod toho mého zoufalství, těch silných emocí, o kterých mluvím. Identifikuji se s Abrahamem, s Abrahamem-otcem, který odvede svého milovaného syna, aby ho někde v ústraní zabil nožem a pak zapálil na hranici dříví!

Zabiješ! Dokonce vztáhneš ruku na dítě! Dokonce vztáhneš ruku na vlastní dítě! Abraham je mezi dvěma ohni! Mezi dvěma bytostmi, které nejvíc miluje! Bůh a vlastní syn. Vlastní Bůh a vlastní syn!

Ne! To nejde! To se nedá pochopit ani přijmout!

Otázky, jen otázky… Je dobře se takto silně identifikovat? Vstupovat emotivně do rolí biblických postav, vkládat do jejich rozhodování a do jejich jednání svoje cítění, svou bolest, svůj strach o život nebo o svoje děti?

O Abrahamových emocích není v textu ano slovo! V příběhu evidentně nejde o to, jak se Abraham cítil jako otec, nebo jak se Izák cítil jako syn. Vůbec nejde o to, jak se oba cítili před Bohem, který Abrahama oslovuje jménem. A jak říkám, já vůbec nevím, jestli je to dobře, nebo špatně… identifikovat se, spoluprožívat příběh.

Jenomže ten příběh se mnou hýbe (a zoufale hýbe), a je jedno, jestli to chci, nebo nechci. Vůbec mi nepomůže, když mi někdo bude říkat, že by se mnou hýbat neměl, že nejsem Abraham, že se mě to netýká! Jak netýká! K čemu příběh, který se mě netýká! Jsem otec, jsem rodič, jsem člověk před Bohem. Tak co je dobře?

Tohle není jediná otázka! Je tu hned celý roj otázek.

Jakoby… není čeho se chytit! Zem se zachvěla, jistoty se otřásají v základech, stavba padá k zemi. Stavba nevydržela. Byl špatný projekt? Nebo nebyly dodrženy technologické postupy? Mluvím o stavbě víry!

Není víra nakonec JEN NÁŠ PROJEKT? Jako inženýr zasednu k rýsovacímu prknu a pěkně si Boha vyprojektuji. Zakreslím si ho, okótuji, spočítám si, kolik mě bude stavba stát a jaký užitek mi pak přinese. Nestal se nám Bůh, náhodou(!), pouhou projekcí našich představ? Taková laserová šou pod nebesy…   

Plavu v emocích, já vím. A tak je načase změnit perspektivu, začínám být unaven a začínám možná unavovat. Je věru načase postavit se do jiného bodu, pozorovat věc takříkajíc z jiného místa. Výzva k obětování syna z jiné perspektivy!

Třeba takhle… Abraham nějakých šedesát let poté. Když je mu sto sedmdesát pět let a je na sklonku života, stár a sytý dnů, jak se píše (krásně) v Bibli (Gn 25,8). Izák dávno dospěl a oženil se s Rebekou. Sára zemřela už před lety. Abraham si přeje, ať ho pochovají po jejím boku. Chce být s ní, v hrobě, který tenkrát koupil od Chetejců.

Čím je mu asi ta zkouška zpětně? Z odstupu mnoha let? Co pro něj znamená teď, ve chvíli, kdy Hospodinu odevzdává život… tentokrát svůj život, nikoliv Izákův! Nebo svůj život odevzdal už na začátku? Když vyšel z Cháranu a odešel do neznáma? 

Ten dlouhý odstup Abrahamovi pomohl. Dostal se přes osobní rovinu. Dostal se přes svoje zoufalství! Dostal se přes okraj žlabu, kterým se valí jeho strach, pochybnosti a vzdor. Slyšíte to? Odstup pomohl. Možná se (jaksi) vznesl do výšky a uviděl souvislost. Uviděl souvislost požehnání!

Uvidět souvislost… Abraham se tomu musel zasmát. Vždyť tenkrát dal sám tomu místu (tomu hroznému místu) jméno Hospodin vidí (Gn 22,14). To Hospodin vidí tu souvislost, souvislost požehnání…

Izák je jeho syn. Jak nekonečně dlouho na něj se Sárou čekali. Kolik jejich zoufalých modliteb dodnes letí vesmírem, rychlostí myšlenek, někam na konec světa. Když se Izák narodil, věděli, že on je tím požehnáním od Hospodina. Věděli, že v něm (v Izákovi!) dostávají budoucnost. Dobrou budoucnost! To Izák je ztělesněním všeho, co má v Abrahamově životě smysl, proč opustil domov, proč se namáhal, proč bojoval… proč žil!   

I Abraham už vidí. Tuší. Z odstupu teď může zahlédnout kousek pravdy:

Oběť, proč to měla být oběť! My Izraelci v oběti vracíme život Bohu. Kulticky a rituálně… když obětujeme ovci nebo dobytče. Vyjadřujeme tím mnoho věcí, ale také pokoru a vděčnost. Pokoru, že my nejsme pány života. Vděčnost, že přesto smíme život přijímat.

Abraham tuší. Šel jsem s Izákem cestu na obětiště. K oběti nedošlo, takže Bůh nechce lidskou oběť.  Abraham si opakuje: vracíme život Bohu… když obětujeme ovci nebo dobytče. Ten beran, který uvízl svými rohy v houští (Gn 22, 13)… Život berana byl vrácen, vlastně místo Izákova života, aby Izák nemusel umřít!

Ale to Bůh Abrahamovi předem neřekl. Abraham o beranovi nevěděl, šel obětovat syna!

Mělo být vráceno požehnání. Mělo být vráceno požehnání, jehož byl Izák nositelem. Mělo být vráceno tomu, kdo požehnání dal. Mělo být vráceno požehnání celého Abrahamova potomstva. Požehnání toho hlučícího davu pronárodů, jak se píše v Gn 17.

Abraham měl vzít dobrou budoucnost, odejít do země Mória a tam ji Hospodinu vrátit. Položit ji na oltář a zapálit. Dobrá budoucnost lidstva hořící v kultickém ohni… včetně naší budoucnosti, ovšem. Vždyť my jsme ty hlučící pronárody!

K oběti Izáka nedošlo, Hospodin dobrou budoucnost ponechal! Je to vrácená budoucnost!

Pořád nerozumím… Abraham měl tou obětí vyznat, že požehnání nevlastní? To byla ta zkouška? Vyznat, že to nemá jisté? To nějak nehraje, Bůh nás přeci ujišťuje o své věrnosti. Jeho požehnání jistě platí. Je jisté!

A co takhle: Požehnání platí, ale není to majetek. Není to vlastněná samozřejmost, není to žádná magie, žádný talisman, který účinkuje automaticky a chrání toho, kdo ho nosí na krku.

Možná, že kdyby Abraham poslušně nešel, tak by Izák zmizel. Jako pára nad hrncem… prostě by najednou nebyl. Budoucnost by najednou nebyla. Žádná, natož dobrá. Hrozná představa. Takto ale Izák je, žije a nese požehnání dál… Pro Abrahamovu poslušnost.

Zkusím na závěr změnit perspektivu ještě jednou. Postavit se v kázání sem – do našeho času a do tohoto místa. Odtud, z kazatelny, byly ještě před týdnem vidět informační panely Diakonie… byly vystaveny v našem kostele. Psalo se tam o utrpení nemocných žen v Somálsku a o humanitární pomoci. Zkusme i toto v mysli propojit, požehnání – utrpení – humanitární pomoc.

Požehnání hlučícímu davu pronárodů, tedy nám… Zaslíbení dobré budoucnosti! Vyznání, že dobrá budoucnost je od Pánaboha. Tohle všechno je ohromně aktuální, v každé době, i dnes. To je ta vrácená budoucnost!

Bez požehnání by dobrá budoucnost nebyla, ale (zároveň) požehnání k dobré budoucnosti nestačí. My budoucnost musíme uskutečňovat. Je to i naše věc! Takto asi (po všech těch otázkách a nejistotách) chápu poselství Gn 22. Tak se zoufale pro-kousávám, pro-žívám ke zvěsti biblického příběhu o Abrahamově zkoušce. Vrácená budoucnost, její naděje a její závazek. My ji vracíme Bohu a on ji vrací nám!

Slyším ve svých výrocích patos. Je to docela kontrast k tomu prostému biblickému zvolání Tu jsem! Zkusím na závěr trochu zmírnit, postavit se nohama na zem. K tomu se výborně hodí třeba právě to dílo Diakonie, jako příklad. Hodí se taky poslouchat lidi. Třeba když mluví o tom, co bude. Co nás čeká a nemine. Jejich očekávání budoucnosti lze často shrnout do jedné věty: Je to špatné a bude hůř!

Zrovna v tomto týdnu jsem měl delší rozhovor, kde došlo na naše vyhlídky do budoucna. Žlabem se valila skepse. Odvážil jsem se postavit té skepsi do cesty svoje přesvědčení, že budoucnost je požehnaná. Že stačí jen požehnání uskutečňovat a že (dokonce!) tohle dělat je radost! Jako je nakonec radostná každá spolupráce… s Bohem se spolupracuje krásně.

Člověk, se kterým jsem mluvil, a je to velmi vnímavý člověk, řekl: Zásadně s vámi nesouhlasím! Je to jinak. Kdyby to bylo tak, jak říkáte, byl by to zázrak!

Je to zázrak!

Amen