Bohoslužby, 14.11.2010, V. Hrouda
Čtení: Ez 34
Kázání: Lk 15,1-7

Sestry a bratři,
je to k nevíře, ale už za 14 dní začíná Advent, čas radosti. Vánoce nejsou daleko a k nim patří neodmyslitelně ovečky a pastýři. Na tohle jsem trochu myslel, když jsem hledal biblický základ pro dnešní kázání. Vybral jsem Podobenství o ztracené ovci... tam je stádo ovcí, pastýř a hlavně veliká radost. Poslechněme si to podobenství, jak je zapsáno u Lukáše v 15. kapitole? a berte to už jako takové nadechnutí před Adventem.
Viděli jste někdy ztracenou ovci? My jsme s naším Františkem jednou takovou kliku měli. Byli jsme na čundru, bylo to nedaleko Nového Města, u Vítochova.
Vybrali jsme si pěkné místo na spaní? za námi byl kraj lesa, před námi volný prostor, kopečky a pastvina s velkým stádem ovcí. V dálce, na horizontu se krčil starý vítochovský kostelík, velká romantika, skoro jako v biblické krajině.
Smrákalo se, stádo ovcí bylo v pohybu a přešlo za kopec, asi na nějaké nocležiště. Během chvíle ta pastvina zpustla, vyprázdnila se. Všimli jsme si, že dole zůstala jedna samotná ovečka ? běhala zmateně dokola a bečela. Byla to ztracená ovce!
To Ježíšovo podobenství mluví o ovcích, ale je o lidech. Může být i o vás nebo o mně, pokud se zrovna ztrácím, nebo pokud jsem se ztratil. Před chvílí tu bylo stádo, psi, pastýř, zvonce a bezpečí ? teď je pastvina prázdná.
Ta samota není v tom, že by kolem nikdo nebyl ? všude je spousta lidí. Možná to znáte, možná někdy prožíváte tuhle samotu uprostřed davu, a tak víte, jak těžko se to vysvětluje.
Naše ztracenost může být různá. Ta ztracenost, o které mluví Ježíš v tomhle podobenství, to je ztracenost od semknutého společenství Spravedlivých. Ztratil se od nich celník a ztratil se od nich hříšník. Ani jeden se nemůže ničím kloudným vykázat, natož spravedlností a bezúhonností!
Oba teď přišli za Ježíšem a on s nimi jí! Je to skandál a farizeové to nějak nemohou unést! On jí s celníkem ? s tím vyžírkou a prospěchářem! A jí s hříšníkem ? s tím feťákem z průjezdu, s tím šmelinářem z tržnice, s tou děvkou z Holešovic, s tím namyšleným, nařvaným frajerem, s tím šikanistou, bonzákem nebo zbabělcem. Je jich hodně, ale jsou to ´ti druzí´!
Tady, v tomto bodě, je to úzké hrdlo: připustit, že s ´těmi druhými´ mám i já něco společného. Ono to není zrovna snadné postavit se s feťákem nebo nařvaným frajerem do jedné řady, sednout si s těmi všemi živly k jednomu stolu a jíst brambory z jednoho hrnce?
Ale vraťme se k původní myšlence. Naše ztracenost může být různá: Ztratit se můžeme v životě ? nevíme, kam patříme, proč jsme tady a k čemu ten život máme. Ztratit se můžeme od lidí ? nikomu nerozumíme a nikdo nerozumí nám, všichni jsou už ´někde jinde´, ale ne tady a ne teď, kdy je potřebujeme! Ztratit se můžeme v nemoci ? jakoby člověka zavezli do úplně cizího města, kde je vše mechanické, chemické a z plastu, kde jsou všichni sterilní, profesionálně zdvořilí a zdvořile lhostejní.
Ztratit se můžeme ve sboru, který si toho klidně vůbec nevšimne. Ztratit se můžeme ve své jinakosti ? nikam nezapadáme, nikam se nevejdeme. Ztratit se můžeme od partnera, od dětí nebo od rodičů. Ztratit se můžeme taky sami sobě.
Co mě na té ztracené ovci vždycky trkne, je to, že ona se ztratí tak nějak náhodou, někde se zapomene, zůstane pozadu nebo stranou. Jakoby to celé nemělo důvod. Není tam žádné rozhodnutí, žádný čin (na rozdíl od marnotratného syna, ten se taky ztratí, ale on se přeci nejdříve rozhodne odejít). Prostě to tak nějak přijde, vyplyne. Najednou jsou ostatní za kopcem a pastvina zůstane pustá a prázdná, kam oko dohlédne. Myslím, že se často ztrácíme právě tímhle způsobem, tak mimoděk, bezdůvodně, ztratili jsme se a vůbec nevíme jak?
Já se teď ještě na chvíli vrátím k Vítochovu, na tu pastvinu. To, co jsme s Františkem viděli večer, mělo totiž ráno svoje pokračování?
Probudili jsme se, složili stan, nad námi i nad stádem vyšlo letní slunce, skoro jako v té Ježíšově Judeji, u Jeruzaléma. Tak jsme vyšli směrem k Písečnému (osadě plné písku z pouště?), minuli jsme těch 99 ovcí a tam, daleko od stáda, z jeho dohledu, o samotě, jsme uviděli zvláštní výjev:
Ležela tam na boku jedna ovce, buď zraněná nebo mrtvá, a kousek od ní stála druhá ovce. Stála, nepobíhala, a jen tak tence pobekávala. Jinak nic, nikde nikdo, judské slunce, horko a prázdno.
V Ježíšově podobenství je to hledání v provokativní otázce: Hele, no řekněte sami! Když budete mít sto ovcí a jedna se ztratí, co uděláte?! No přeci necháte stádo na chvíli svému osudu, ne? Stádu se nic nestane. Půjdete hledat tu jednu, ta je v nebezpečí! To je přeci jasné, to by udělal každý!
Jít hledat tu jednu ? to znamená oddělit se od stáda. Vystoupit z řady a udělat krok do neznáma. Vystavit se pohledům, šeptandě, možná posměškům, v každém případě riziku. Oddělit se od stáda v nebezpečné krajině, kde jsou vlci, to je odvaha.
Vlastně? jít sám někoho hledat, to znamená se dobrovolně ztratit. Ta pobekávající ovce, která tam stála nad tou zraněnou, to byla ta, která se pro ni ztratila! Aby ji našla! Byla to docela silná scéna.
To Ježíšovo podobenství mluví o ovcích, ale je o lidech. Pravda, ten pastýř, to je role, která podle Lukáše patří Bohu. On nás hledá. Ale hledat máme i my. Vystoupit z řady a udělat ten krok do neznáma. Jít do nejistoty. Dobrovolně se ztratit pro ztraceného.
Ztratit se pro někoho vlastně znamená přiznat se k němu. Přiznat se, že nejsem spravedlivý, že sám potřebuji ospravedlnění. V tom sporu Ježíše s farizeji šlo přesně o tohle. Oni se pokládali za spravedlivé, protože dodržovali Hospodinův Zákon, Ježíš jim naproti tomu říkal: nikdo není ze sebe spravedlivý, ale každý může být ospravedlněn mocí mého Otce.
Každý může být nalezen, ale musí se nejprve ztratit. Ospravedlnění je možné pouze z milosti, z milosti Boha, který poslal Syna, který pak z Ducha ? Tohle je to staré protestantské vyznání ? Sola Gratia, pouhou milostí!
Podobenství o ztracené ovci je radostné. Pastýř nalezne ztracenou ovci, čapne ji a hodí si ji kolem krku. Je to krásný obraz spásy. I proto bylo zobrazení pastýře s ovcí na ramenou v Antice oblíbené, nejspíš právě pro tu jasnost a radostnost. Když se pastýř s ovcí vrátí, svolá přátele a sousedy, aby to oslavili. Je to happy end, je to veliká radost!
K té radosti se radostně přidávám, ale ten happy end mi trochu drhne. Vkrádá se do něj ten druhý výjev z pustého místa od Vítochova scéna z reálného života (ovčího i lidského)... jedna ovce ležící bezmocně na zemi a druhá u ní, zoufale pobekávající. Nebyla tu radost, spíš bezradnost, bezmoc! Nebyl tu nikdo, kdo by si ztracenou hodil na ramena, vrátil ji ke stádu a pak svolal přátele a sousedy k radostné oslavě! ? A nebo to přeci jen do sebe zapadá? Jak to je!?
V podobenství o ztracené ovci je radost třikrát. Poprvé, když pastýř ovečku najde. Tohle může být i v životě někdy trpká radost. Ten, kdo jde hledat, kdo se vydá ´ztratit za ztraceným´, ten se bojí, v jakém stavu ho najde. Bude ta ovce někde zamotaná v drátech nebo si zlomila nohu? A bude vůbec naživu? Policisté a záchranáři, kteří hledají ztracené děti, to určitě znají. Musí to být mučivá nejistota. A pak ovci najde a ona žije! Radostně ji vezme do náruče, jak jinak!
Pak je tam radost podruhé, to když se oba vrátí domů. Uspořádají slavnost, je co oslavovat! V tomhle úseku se hodně projevuje, jak je to podobenství strohé. Není tam nic o tom, co všechno s sebou takový návrat může nést. Podobenství mluví o ovcích, ale je přeci o lidech!
Jen si to vezměme: ta nejhlubší ztracenost je ztracenost hříchu. Návrat z ní se jmenuje pokání. Jak může být někdy dlouhé a bolestné. Jak klikaté. Kolik pádů a hrůz v něm může být. Kristus, který hříšníka v tom zápase nese na ramenou? netuším, kolik si toho vyslechne, kolikrát se vrací, kolikrát padá na zem a umdlévá.
Nebo, ztracenost v životě. Hledání důvodů pro život, hledání místa v životě, hledání síly k životu, hledání smyslu. Jak tohle může být složité, neustále ohrožené a vysilující.
Nebo, ztracenost v nemoci. Kolik úsilí, bezesných nebo probdělých nocí, stavů vyčerpanosti a beznaděje může takový návrat stát.
Když se to podaří a člověk ukončí své pokání (pokání by mělo mít konec, to je zpráva pro všechny, kdo pláčou nad vlastním proviněním)? když se to podaří a člověk najde svou hodnotu a důstojnost v životě? když se to podaří, a člověk se uzdraví, tak se obejme s těmi, kdo ho hledali a radují se dlouho do noci.
A pak je tu radost potřetí: Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.
Tahle nebeská radost se mi zdá být nejhlubší a nejširší. Jakoby se neoslavoval výsledek, to, jak to dopadlo. Je to radost nad tím, jak jsme ztracenosti čelili? a vůbec nevadí, že ne vždy vítězně! Je to radost z toho, že jsme nemysleli jen na sebe! Je to radost z vyléčené pýchy! Je to radost z důvěry, se kterou jsme nakonec dokázali přiznat svou slabost. Je to radost nebeského Otce, když se ho dítě chytne kolem krku!
´Přijď dát nám všem, jež trápí hřích, klíč ode dveří zavřených, a vpusť nás ve své milosti, do říše věčné radosti.´ Tohle je čtvrtá sloka písničky 669, kterou teď společně zazpíváme.
Amen