čtení: Žd 11,8 - 16
text: Genesis 25,24 - 34

"Větší sloužiti bude menšímu", slyšeli jsme před čtrnácti dny záhadnou Boží odpověď Rebece, na její otázku po smyslu života, který se už v jejím těle strká. Teď jsme četli, že "když chlapci dospěli, stal se - starší, větší - Ezau mužem znalým lovu, mužem pole, kdežto Jákob byl muž bezúhonný a sídlil ve stanech."
A člověka hned napadá možný důvod té preference menšího, mladšího z těch dvou: Ezau byl prostě větroplach, divoký, povrchní, živočišný lovec, který neměl doma stání, který se nestaral o svůj rod. Proto si Bůh vyvolil Jákoba - ten se držel doma, ve stanech, staral se o domácnost, byl mírumilovný pastýř. Hned tu máme vzor odpovědného syna a budoucího otce rodu.
Přesně takhle představili Ezaua a Jákoba autoři filmového zpracování bible, které běželo před pár lety v televizi: Jákob je domácký člověk, má na mysli prospěch rodiny, dokonce vaří pro nemocného chlapce vydatnou krmi (mimochodem šikovný tah scénáristy - jinak by také někoho mohlo napadnout, že, když Jákob zmíněnou krmi nedal svému bratrovi, bylo to od něj vlastně dost sobecké) - tak tedy Jákob je milosrdný a odpovědný strážce rodinného krbu, zatímco Ezau pořád někde lítá za zvěří, domov ho nezajímá a navíc je na holky, a dokonce na holky pohanský. A je to jasný. Kdo by se ještě ptal, proč Pán Bůh vyvolil proti všemu zvyku mladšího?
A právě proto, bratři a sestry, já tyhle filmy nemám rád. Je to konec hledání, konec otázek. Všechno vám vysvětlí, všechno předvedou. Zdá se, že je to naprosto přesně podle bible a ono je to zatím podle nás lidí, kteří si myslíme, že všemu rozumíme a všechno chápeme a tak jsme se přestali ptát a hledat.
Kdyby ti autoři, a kdybychom i my skutečně naslouchali bibli a hledali v ní, pak bychom asi narazili na to, co jsme četli od stolu Páně. A v tom dopise Židům mají slova "bydlil ve stanech" jiný význam; právě opačný, než ukazuje ten film i naše zdání. "Bydlit ve stanech" neznamená "usadit se, držet se domácnosti a starat se o rodinné štěstí", ale právě "nezabydlet se, zůstávat na cestě, stále vyhlížet něco podstatnějšího, lepšího, krásnějšího, než, co by si člověk mohl sám vystarat a zajistit".
Namísto naší představy rodinného štěstí, o níž si myslíme, že ji i Pán Bůh potvrzuje a odmění, nabízí nám bible něco jiného: Naději a víru, které vědí, že nám Bůh připravil něco tak krásného, tak dokonalého a tak cenného, že by byla škoda připravit se o to kvůli své snaze vybudovat si štěstí sám, kvůli své touze mít už tady něco svého a pevného. Jákob, muž bezúhonný, který sídlil ve stanech, nás vybízí: Zůstaňte na cestě! Neopouštějte ji ani kvůli rodinnému krbu, kvůli budování privátního štěstí! Jděte dál za tím, co vám Bůh zaslíbil. Stojí to za to. Neměňte naději, která vyhlíží Boží budoucnost, za přítomnou spokojenost. Neměňte důvěru, která se drží Boží cesty, za přítomné jistoty a pocit štěstí. Právě tu nezabydlenost si Pán Bůh vyvolil, právě k ní se hlásí.
Jenomže na člověka doléhá únava. Jako na Ezaua, když přišel z pole. Život a starost o živobytí dá zabrat. A člověk si chce odpočinout, najíst se, nabrat nové síly. Na tom přece není nic zlého. To je třeba. To je normální.
Samo o sobě jistě! Ale ono je to v životě často jako v tom příběhu: věci stojí buď a nebo; buď plný žaludek nebo poslání prvorozeného, svědka zaslíbení. Buď sytost nebo věrnost. Buď uspokojení svých potřeb nebo život vyvoleného, život jako svědectví o Bohu. Je třeba volit, vybrat si, rozhodnout se. Nejde jen o to, co je normální a přirozené. Jde o to, co má přednost. Zůstat věrný, znamená odolávat únavě, udržet pod kontrolou svoje potřeby, nežít jenom jejich uspokojováním, nenechat se životem uondat tak, aby na víc nezbyl prostor. Nepodlehnout ani kvůli náročnosti života domnění, že na víc v něm prostě místo nezbývá.
Pak je tu ale ještě silnější argument pro to, aby člověk rezignoval na nějaké poslání, na nějaký hlubší smysl života, na nějaké očekávání. Skrze únavu se hlásí o slovo smrt. "Stejně mám blízko k smrti, k čemu mi je prvorozenství" , říká Ezau. Ano, máme blízko k smrti. Všichni, nejen lovec Ezau. Od svého narození jdeme k smrti. Každý žitím putuje jak přelud, jako vánek pouhý, jako polní kvítí, které tu je a hned zase není. To jsme četli minule. Nevíme dne ani hodiny. Ale víme najisto: zemřeme. A k čemu je pak všechno to, pro co jsme žili? Má potom vůbec něco smysl? Má smysl něco jiného, než užívat si, dokud jsme ještě tady?
Mají pro nás věci smysl jen potud, pokud nám slouží, pokud je ještě stihneme využít? Nebo víme o smyslu věcí a činů, který se neodečítá jen z toho, jak jsou pro nás užitečné? Na tom se rozhoduje zda pohrdneme Božím darem, Božím vyvolením a posláním.
Ezau pohrdl. Jak? Takto: "...pojedl, napil se, vstal a odešel." Nic víc. Žádný zločin, žádná lež, žádný viditelný hřích, žádné rouhání ani nestydatost. Jen pojedl, napil se, vstal a odešel. A nic víc. Právě: a nic víc. Pro nic víc v tom životě nebylo místa, nic víc v něm nemělo smysl, nic víc pro něj nebylo třeba. To bylo všechno. S tím se spokojil, to také získal a tak přišel o všechno, co mu Bůh připravil. Podobně jako my při svých úspěšných životních obchodech - získáváme to, co si přejeme, ale ztrácíme přitom mnohdy daleko víc.
Pro úplnost je ovšem třeba dodat, že ani Jákob v tomhle příběhu není vzorem. Jeho hlas je hlas pokušitele a jeho důvěra není o mnoho větší než Ezauova. Ani on není s to důvěřovat, že ho to, co mu bylo zaslíbeno, na cestě věrnosti nemine. Vezme proto, jak avizoval s obdivem již zmíněný film, osud do svých rukou. A jak ta obdivovaná cílevědomost vypadá, můžeme bez romantických filmových brýlí jasně vidět: člověk využívá slabin svého bratra. Skutečnost ne právě nadějná a ne právě řídká tam, kde i ve své zbožnosti spoléháme na sebe.
Proto namísto těch, kdo s prvorozenstvím, s Božím darem kšeftují - ať už mají v ruce kameru nebo čočovici, ať už prodávají nebo kupují, ať už si jsou vědomi jeho ceny či ne - následujme toho, kdo život prvorozeného v důvěře žil, kdo hlas pokušitele ani když vyhladověl nevyslyšel a místo, aby využil slabosti druhých ve svůj prospěch, sám se stal slabým, abychom v něm my slabí našli svou sílu. K němu upněme svou naději a namísto snahy spasit sebe sama, žijme v důvěře, že nám připravil víc, než jsme vůbec s to si představit.
Amen.