Čtení: Kazatel 11,1 – 8

Matouš 11,25 - 29

Tenhle Ježíšův výrok mě, bratři a sestry, ještě vrací k táborům s postiženými, který vždycky koncem června vedu v Bělči. Jeho část totiž tvoří text písničky, kterou tam Ríša Dračka vnesl. Vždycky na konci večerní porady s asistenty zanotoval svým punkovým způsobem na kytaru: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete, a já vám, praví Pán, já vám odpočinek dám.“ Stal se z toho rituál. I letos, když nemohl jet, se jí asistenti dožadovali. A zpívali všichni. I ti, kterým jinak pobožnosti moc neříkají. Jednak kvůli Ríšovi, jednak asi kvůli tomu, že jim po celém dni asistence to přání odpočinku mluví z duše. Potřebují si orazit.

                A nejen oni. Kdo z nás se teď v létě netěší na dovolenou? Celý rok pracujeme, namáháme se, a tak není divu, že toužíme po oddechu, toužíme vypnout, odložit všechny povinnosti, mít chvíli volno. A Ježíš dává této naší touze za pravdu, nabízí nám odpočinek, zve nás k němu.

                Zdá se, že to ani není třeba, že je to trochu nadbytečné. Jak jsem říkal, sami po něm toužíme, sami si dovolenou plánujeme, není třeba nás k tomu vybízet. Jenomže ono to není tak snadné. O tom jsem tu mluvil nedávno. My se totiž dovedeme honit, i když máme volno. Třeba právě kvůli tomu, abychom si ho užili. Sdílíme představy o tom, co k takové pořádné dovolené patří a abychom je naplnili, jsme zase v jednom kole. Anebo prostě neumíme vypnout. Odjedeme, ale každou chvíli řešíme něco přes mobil a myšlenkami jsme stále v práci. Sám na sobě to pozoruju. Nastane volno, na které jsem se těšil, a já jsem nervózní z toho, že bych měl něco dělat. A nejde jenom o to, že by se mi hlavou pořád honily pracovní povinnosti. Spíš je to nějaká obecná podvědomá obava z nevyužitého, promarněného času.  Odpočinek zkrátka není jenom o tom vnějším volnu nebo o nicnedělání. Je o nás, je o něčem mnohem hlubším a základnějším, o našem pohledu na život.

                Pokud nám to dojde, možná pochopíme i tu Ježíšovu nabídku, která zní na první poslech vlastně dost absurdně. Ježíš slibuje odpočinek, ale přitom vybízí k tomu, abychom na sebe vzali jeho jho. Zní to vlastně jen jako výzva k přepřáhnutí. Jako bychom jenom měli vyměnit jednu ohlávku za jinou. „Jaký by to byl odpočinek?“, ptáme se při prvním čtení nevěřícně.

                Ale to právě souvisí s tím, že má odpočinek hlubší předpoklady, že má co dělat s naším pohledem na život a s odpovědností, kterou v něm cítíme. To je ta ohlávka, z které se nemůžeme vyvléct. Že by někdo za nic a vůči nikomu odpovědnost necítil, to je iluze. I ten největší sobec, který myslí jenom sám na sebe, cítí odpovědnost třeba za to, aby si užil, aby prosadil a naplnil svoje představy o štěstí. I ten, kdo se z každé odpovědnosti snaží vyvléct, chce dostát svojí představě nezávaznosti a volnosti. Brání si ji, záleží mu na ní a ona diktuje jeho jednání. My to sice nazýváme neodpovědností, ale on tak odpovídá tomu, co považuje pro život nebo pro sebe za důležité.

                Jiná věc je, jestli je to dobré nebo špatné. Mravní hodnocení teď nechme chvíli stranou. Teď jde o to, abychom si uvědomili, že z odpovědnosti zkrátka nikdy nevystoupíme. Každý nějakou cítíme, každý nějakou ctíme a každého z nás nějaká formuje. Otázkou proto není, jak z ní vypřáhnout, ale která jen tlačí a tíží a která dává šanci nalézt odpočinutí svým duším; která představuje otrocké jho a která jho rozkošné a břímě lehké, jak překládá bible kralická.

                Odpovědnost prostě nelze odložit, nezbavíme se jí. To je iluze. Ale můžeme si vybrat. Můžeme přijmout tu, která život neustále nesvírá, která nás nezotročí, která z něho neudělá věčný shon, která dává prostor spočinout. To nám, myslím, Ježíš říká, tou výzvou k přepřáhnutí.

                Svoboda – i ta svoboda k odpočinku – není dílem naprosté nezávislosti. V té většinou jenom podléháme a otročíme svým, nebo lépe řečeno bezděčně přejatým, představám. Svobodu a volnost dává pravdivá odpovědnost.

                Totéž ostatně říká začátek desatera: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ Když se tohle přikázání zkracuje na „V jednoho Boha budeš věřit“, něco podstatného se z něj vytrácí – právě to srovnání s jinými bohy. Jakoby alternativou víry v Hospodina byl ateismus. Ale o tom bible vůbec neuvažuje. Alternativou víry v Hospodina je pro ni víra v jiného boha, protože pro ni Bůh prostě není nějaká zvláštní teorie. Bůh je ten nebo to, koho nebo co máš v životě na prvním místě, na co spoléháš a vůči čemu proto cítíš odpovědnost. A to má zkrátka každý, i když se za věřícího třeba nepovažuje. Záleží jenom na tom, kdo nebo co to je. Zda Hospodin, Bůh, který osvobozuje, nebo něco jiného, co tě ovládne. Mít Boha na prvním místě neznamená konec nezávislosti, ale osvobození od všeho ostatního, co se jako bůh vnucuje, co si nárokuje naši poslušnost a odpovědnost.

                Ale ani tohle není, bratři a sestry, všechno. Ježíš v evangeliu totiž nemluví ani k pohanům, ani k nevěřícím. Mluví k zástupům, které ctili jednoho Boha, které ctili Hospodina. A přesto je k té volnosti a odpočinutí teprve zve. I odpovědnost vůči Bohu může být jen svazujícím břemenem, které tíží. Nemá-li jím zůstat, je třeba slyšet ten Ježíšův výrok celý.

                Začíná chválou Boha za to, že boží věci skryl před těmi, kdo si myslí, že do nich díky své moudrosti a rozumnosti vidí, a pokračuje překvapivým konstatováním, že Syna – tedy Krista - nezná nikdo jiný než Otec a Otce nikdo jiný než Syn. Podle Lukáše dokonce Ježíš zajásá nad tím, co my obvykle považujeme spíš za nedostatek a za potíž, totiž že Boha přes všechno naše úsilí nemůžeme mít přečteného, že zůstává skrytý a jestli se někomu dává poznat, pak těm, kdo jsou sami ve svých očích maličcí a kdo si rozhodně díky tomu nemyslí, že by Boha prokoukli.

                A zase – ono je to tak i v desateru. Po tom prvním přikázání, následuje druhé: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách v podzemí.“

My si ho běžně vykládáme jako zákaz náboženských obrazů, ale ono spíš varuje před tou bláhovostí, že bychom snad Boha mohli vystihnout něčím, co známe; že bychom s ním mohli svoje představy o něm ztotožnit. A je jedno, jestli je vyjadřujeme obrazem, slovy nebo třeba zvyky. Bůh nás vždycky přesahuje. A proto k pravdivé víře a odpovědnosti, i při všem, co nám o sobě zjevil, vždycky patří pokorné vyznání „nevím“, nevidím Bohu do karet.

Právě proto, že v Boha věřím, vím, že sám Bůh nejsem, a tak moje jistoty i nejistoty nejsou rozhodující.

                V tom je, jak píše Kazatel, ta volnost k práci i spočinutí. Nevíš, neznáš dílo, které Bůh koná, nevíš, zda se zdaří to či ono, či zda obojí je stejně dobré, a proto se můžeš pustit i do toho, co se ti zdá marné a nejisté – do dobročinnosti, jejíž smysl teď dohlédnout nemůžeš, do štědrosti, do rozsévání, přesto, že má tolik možných rizik, a můžeš se také jen tak dívat do slunce, prostě jen proto, že je to očím milé. Život naštěstí nemáš ve své režii a nezáleží jen na tobě, zda se naplní. Nevíš, můžeš jen doufat v dobrou vůli boží. Proto tě ta odpovědnost nezdrtí a můžeš v ní nalézt odpočinutí své duši. Amen.