Kázání 12.4.2020 - Ondřej Ruml, Nedělka - Rumlovi

Uložit kázání jako mp3.

(Níže na této stránce je připravená domácí nedělní škola včetně videa.)

Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. Stalo se tak skrze Hospodina, tento div se udál před našimi zraky. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. Ž 118,22-24

Bratři a sestry, milí přátelé v Kristu Ježíši, ocitli jsme se v chvíli, kdy mnohé pevné se zdá otřesené, i možnost slavit bohoslužby v tomto kostele, trvá naděje, že i do našich temnot přichází světlo vzkříšení. Zdravím vás přece jen pozdravem Vzkříšeného: Pokoj vám!

Píseň 348 V temné noci božskou mocí

Modlitba: Pane, i dnes v neděli vzkříšení nemůžeme pominout hrob… kam jsme pohřbili kus dalšího času, kus sebe, kus svých domnělých opor. Máme za sebou čas, kdy mnohé neobstálo, kdy jsme si uvědomili svou ohroženost, zranitelnost, smrtelnost. Bojíme se. Nevíme, co bude dál. Prosíme, aby i na konci této naší cesty nebyl jen hrob, ale hrob, od něhož je kámen odvalen a z něhož zní ta dobrá velikonoční zvěst – Ježíš tu není, jde před námi, i v naší nejistotě, v našich obavách z budoucího. Pane Ježíši Kriste, ty Ukřižovaný i Vzkříšený, prosíme, buď s námi, když nemůžeme být spolu, když se lekáme a bojíme budoucnosti. Daruj nám, prosíme, svého Ducha, promluv k nám dobré slovo o tvém vítězství i nad smrtí. Potřebujeme je slyšet jako tehdy poprvé ženy u hrobu…

Čtení: Mk 15,42-47 Píseň 663 Haleluja

Kázání na text Mk 16,1-8 Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“ Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. Řekl jim: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili. Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: ,Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.‘“ Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.

Jsme taky na cestě ke hrobu, to není konec ani morbidita, to je naopak začátek velikonoční cesty. A na té cestě k Ježíšovu hrobu jsme zastihli tři ženy. Už v pátek byly ženy pod křížem a nejinak je tomu ve svátek, v neděli. Muži jsou někde, Bůh ví, v karanténě obav, aby náhodou něco neschytali jako Ježíš. Zdálo by se nejen podle tohoto příběhu, že ženy jsou statečnější než mužové. Ale je to složitější. I s tím vzkříšením, kterého jsou právě ženy prvními svědky…

V pátek bylo Ježíšovo tělo uloženo do hrobu. O pátku toho víme hodně, o sobotě a nedělní noci skoro nic, jen tušíme, že se stalo něco důležitého, co se vymyká slovům, ale co změní cestu žen a učedníků a z té strachem prolezlé skupiny Ježíšových ex-následovníků utvoří něco, čeho jsme účastni i my dneska – po pomalu dvou tisících letech. O sobotě se mlčí. Mlčí o ní Marek, který předtím pátek popsal takřka hodinu po hodině. Tady nemá o čem psát, nebo možná má, ale ví, že něco se popsat nedá. Tady je prázdno, hrob, který byl na den obsazen je (opět) prázdný a jediné, co bude Marek pořádně líčit, jsou toho důsledky. Jedním z nich jsem i já, vy, my dnes tady. O co šlo?

Šlo, tedy spíše šly ženy. Ty jsou tu v pohybu, o mužích jen uslyšíme, že by bylo dobré, aby se i oni také časem pohnuli tím správným směrem. Už o Vánocích jsem vzpomínal ty tři slavná „K“, která jsou (spíš ve zlém) připisována ženám (kuchyň-Küche, děti-Kinder, kostel-Kirche). A jsou to nejen podle mého právě ty tři nejpodstatnější věci k životu a jeho udržení. Tady k tomu také přistupuje péče o mrtvé. Kirch(fried)hof, nehezky „krchov“, hřbitov. Už tehdy ženy byly životu i smrti blíž, nezalekly se jako mužové, kteří vytrubují před Ježíšem i jeho smrtí, jak s ním půjdou až na smrt a potom když to přijde, rozutečou se. K těm podstatným věcem života a smrti máte prostě blíž, milé sestry, ženy, matky…

Ženy tehdy s mastmi vyrazí k hrobu. Chtějí prokázat mrtvému poslední dobrý skutek. Vyrazí a až cestou jim dojde, že kámen, který byl k hrobu přivalen, je nad jejich síly. Ale nezastaví se, nevrátí se domů, ale dojdou až k němu. A tam objeví - nejprve, že kámen, ten těžký náhrobní kámen je odvalen. A že jej nemohl odvalit Ježíš, který v pátek neunesl sám ani břevno kříže a že to neudělal zřejmě ani ten jeden mladík, co zrovinka sedí uvnitř. A ten už si bere slovo, na sobě bílé roucho a v ústech slova o tom, že se nemají bát. A jestli hledáte toho Ukřižovaného, jste tu špatně. Jste špatně, pokud Ježíše a jeho věc hledáte v hrobu a mezi mrtvými. Ale protože zřejmě může jen naznačovat, jeho úkolem není povědět, co se s Ježíšem stalo, ale hlavně to, co je teď třeba dělat, co je třeba udělat den po sobotě, první den nového pracovního týdne.

Kdyby Ježíš vstal v sobotu, ukazovalo by to, že došel pokoje, míru věčné neděle, tehdejší soboty, kdy se nedělá a odpočívá všechno od Hospodina po hovado a příchozího v branách. Ale Ježíš vstal den po sobotě, a to myslím značí, že teď začíná něco nového, nový čas, nová činnost. Proto ten mládenec v bílém říká: nejprve jděte a vyřiďte. Jde před vámi do Galileje. Tam za ním máte jít. Tam, domů, odkud jste. Máte jít za Ježíšem, o nic jiného mu nikdy ani nešlo.

Chválil-li jsem ženy, potom ta chvála bere za své na závěr evangelia. Ženy nevyřídí to, co v hrobu dostanou za úkol, „nikomu nic neřekly,“ mlčely jako hrob. Ženy jako mužové ne vždycky udělají, jak je nám řečeno a co je potřeba. Zdá se, že ten příběh je u konce. Vlastně dřív, než vůbec začal, než jej mohl, kdo začít vyprávět. Ženy mají něco vyřídit a neudělají to. A přece je zřetelné, že někdo nakonec promluvil. A ten příběh se má vyprávět dál, i když těžko hledáme slova a máme obavy, že to nepojmeme a nejsme pro něj dost dobří.

Tělem Kristovým je církev. Jeho tělem bitým a vysmívaným, není to nejlepší reklama, je také místem sdílení bolestí a útočištěm pro lidi, které jinde neberou. Ale také to je tělo přece jen oslavené, vzkříšené, tělo, které již žije novým životem. Tělo, které je kříšeno z mrtvých, i když mužové selhali, po silných řečech raději zůstali doma a ženy v jistou chvíli ztratily odvahu a hlas. Je na nás ten příběh vyprávět dál. O prázdném hrobu. O tom, že Ježíš není mrtev a že naším úkolem je jej následovat tam, kde žijeme, pracujeme, kde jsme doma…

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, víš, že to ani po dvou tisících létech není s námi lepší než se ženami a muži, které jsi měl kolem sebe tehdy. Mlčíme. Děláme všechno možné, než co od tebe máme svěřené. Kéž si to dovedeme aspoň přiznat. Ale ať i z našeho mlčení, odmlčení, strachu, obav, přece jen roste to, co už dva tisíce let přece jen skýtá lidem naději, orientaci, pomoc, posilu – totiž jít za tebou jako za živým…

Píseň 350 Přemohl Ježíš smrti moc

VP – 336 – případně s 397

Ohlášky – měli bychom konat sbírku, na Hlavní dar lásky Jeronýmovy jednoty - v Hranicích opravují svou modlitebnu… můžeme přispět na sborové konto… a za rok tady (nebo v Jeruzalémě), dřív Bůh ví…

Pane Bože, pro Ježíše Krista náš dobrý Otče, děkujeme ti za to, co se o Velikonocích stalo. Rozumíme tomu jen zčásti, ale víme, že to vše bylo z veliké lásky k nám. Chceme se ve svých životech dát ovlivnit láskou tvého Syna, Ježíše Krista. Voláme k tobě: prosíme tě, vyslyš nás.

Prosíme, chtěli bychom být solidární s trpícími, chceme pomáhat svým blízkým a podporovat i ty, kdo jsou nám z různých důvodů vzdáleni. Prosíme v této chvíli za všechny, kdo jsou vystaveni nějakému utrpení. Voláme k tobě: prosíme tě, vyslyš nás.

Myslíme na naši současnou krizi. Prosíme za její zažehnání, modlíme se za výzkum léků. Prosíme o sílu, trpělivost, pevné nervy pro ty, kdo nesou boj s ním na svých bedrech. Myslíme na lidi zvlášť vzdálené od druhých, ve věznicích, nemocnicích, v ústavech i doma. Buď s nimi. Voláme k tobě: prosíme tě, vyslyš nás.

Modlíme se za tento sbor, kéž doba, kdy nemůže být spolu, je příležitosti, kdy poznáme na čem opravdu záleží, ať je to posilou pro naši víru i naše společenství i obecenství církví Voláme k tobě: prosíme tě, vyslyš nás.

Přimlouváme se také za naši společnost, za celé lidstvo, za náš vztah ke stvoření. Voláme k tobě: prosíme tě, vyslyš nás.

Slyš, prosíme, naše tiché modlitby… I za ně k tobě společně voláme: prosíme tě, vyslyš nás…

A slyš také naši společnou modlitbu: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes.A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen.

Poslání Kol 3,1-4 Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě.

Požehnání: Ať vás Boží láska naplní radostí a pokojem, vždyť žijeme své dny i noci v jeho zaslíbení. Ať vám Boží pravda dává sílu k životu: vždyť jsme povoláni, abychom byli jeho svědky. Ať vás Boží naděje utvrzuje v jistotě: vždyť nás Bůh provází, abychom se nemuseli bát lidské zloby, ďábelských nástrah, ba ani smrti. Pán s vámi. Amen.

Píseň 346 Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal

Nedělka

všemohoucího… - Starozákonní velikonoce – inspirováno godly play

Stáhněte si pracovní list Přechod Rákosového moře.pdf

Písně: NP 36, Sv 246 Pane, dnešek je den chvály; NP 3 Sv 23 Bůh je záštita má

(pro starší – o čem si povídáme? O vyznání víry – zkusit napsat začátek na papír)…

Potom ukázat nádobu s pískem (stačí hrnec, podnos, čím větší tím lepší) – kde je hodně písku? Na poušti – správně! Na poušti je nebezpečno, pusto, prázdno, ale právě tam ten náš dnešní příběh směřuje… - děti se mohou osahat, jaké to je na poušti a co se s pískem dá dělat (bouře, zavátí cest, pusto prázdno…).

Ale musíme se ještě vrátit v čase – do písku přidáme postavičky (buď vystřižené siluety, nebo jakékoli jiné) – žili v takové zemi, kde bylo i úrodná půda, ale protože byli otroky (děti mohou kolem postaviček Izraelců obepnout ruce a tak je zavřít), žili spíš v poušti a museli dělat cihly na velké stavby – pyramidy (možnost postavit z pár nějakých kostel pyramidu – na každou cihlu – kostku je možné napsat nějaké starosti, obavy, těžkosti, které mohli mít Izraelci – jsme sami, bojíme se, nevím, co dělat; nikdo nám nepomůže; nevydržím to; a možná doplnit i obavy dětí)…

Ale pak si vzpomněli na Pána Boha. A ten poslal svého člověka (zvláštní postavička – Mojžíše). Ten měl jít za faraonem a říct mu: propusť můj lid. A farao že ne. A tak přišly rány, které měly faraona přesvědčit o tom, že Pán Bůh svůj lid zachrání, že když řekne, tak se to tak stane. Přešlo 9 ran (některé můžete naznačit – třeba tmu, nebo kobylky, které přilétly jako zrnka písku, nebo mouchy…) a farao pořád nechtěl povolit, aby Izrael opustil Egypt, a tak přišla 10. rána, nejhorší, hrůza, až se o tom člověk bojí mluvit. Egyptem měl projít anděl smrti a pozabíjet všechny prvorozené – od dobytka až po nejstaršího syna faraona.

Ale domy Izraelců měl pominout (přeskočit – pascha). Aby věděl, které že jsou izraelské domy – Izraelci měli po svoje veřeje potřít krví z beránka, kterého zabili a společně snědli. Můžete postavit z kostek domek, za jeho dveře naskládat rodinu Izraelců…

Někdo zemřel za ně a místo nich. Ten beránek, bez vady a viny, ten je zachrání. Teda tak trochu oni sami a Mojžíš a Pán Bůh, ale ten beránek ten to odnese. A tak slavili hod beránka. Připravení na cestu jej zabili a krví pomazali veřeje (česky řečeno futra) a na cestu si upekli nekvašené chleby (můžete zkusit taky) a v noci byli doma a vzhůru. Pak prošel anděl smrti a pobil všechno prvorozené, ale domy Izraelců obešel, přeskočil. A tehdy farao Izrael propustil, dokonce je vyhnal z Egypta…

(možnost mluvit se staršími o svátcích, židé si velikonoce připomínali a to doma – domácími pobožnostmi - https://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/judaismus/_zprava/zidovsky-svatek-pesach-pripomina-vyvedeni-zidu-z-egyptskeho-otroctvi--370142)

Ale Egypt a farao za nimi neřekl poslední slovo – jen co Izraelce propustil, farao si to záhy rozmyslel. Já byl ale blázen, že jsem je propustil? Vždyť kdo bude teď v Egyptě pracovat, když jsou otroci pryč? O syna jsem přišel a navíc o své otroky… Honem za nimi! Ať aspoň je pochytám, nebo je pozabíjím, vždyť to se stalo kvůli nim! A tak povolal své vojsko, které bylo vyzbrojeno tanky té doby – válečnými vozy, a vyrazil za Izraelci. Ti šli pěšky a tak jim byl brzy v patách. Už se k nim blížil, ale v tom se před Izraelci objevilo moře – rozprostřít modrou látku před Izraelci. Zdálo se, že je konec, že už nemají kam utéci, před nimi moře, za nimi farao se svou armádou a tak začali reptat (víte co je to reptání?) proti Hospodinu a proti Mojžíšovi, že mohli zemřít v klidu a teple v Egyptě a ne tady na poušti.

Ale Hospodin je v té beznadějné situaci nenechal. Přikázal Mojžíšovi, aby vzal svou hůl, zvedl ji nad moře a moře se rozestoupilo. Izraelci jím mohli projít, i když to chtělo kus odvahy, vejít doprostřed moře, ale jinou možnost neměli. Za nimi potom vjelo mezi dvě velké vlny celé egyptské vojsko. A Izraelci z něj vyšli na druhé straně a v tu chvíli se moře zase vrátilo zpátky na své místo a egyptské vojsko zůstalo v něm. A byli na poušti, ale svobodní…

Boží všemohoucnost – i na hraně – moře, i tam kde jsme na konci, v koncích a nevíme kudy dál. Tuhle naději máme a tuhle naději připomínají Velikonoce… ty letošní zvlášť.

Úkol – do moře hodit také své obavy, pracovní list – papírová situace průchodu mořem; nebo rozdíly při pomazání dveří; tady přehled Ex 1-18 - https://bibleproject.com/explore/exodus-1-18/, jinak přiložené video.

Píseň Sv 288 Řek Mojžíš jednou lidu svému Sv 135 K svobodě je dlouhé putování

Modlitba: Hospodine, Bože Mojžíše a Mirjam, Otče Ježíše. Tvá moc vysvobozuje, vytahuje, ukazuje cestu i tam, kde jsme v koncích. Dáváš nám svůj příběh záchrany. A my už rozumíme, že tento příběh máš moc dotáhnout do cíle. Takhle ti teď věříme — za to tě chválíme — a z toho se radujeme. Také dnes… Amen.