Uložit kázání jako mp3.

Čtení:   1.Mojžíšova 11,1 – 9

Text:   1.Korintským 1,1 – 17

Bratři a sestry,

                různice, hádky, stranictví, nedostatek jednoty a vůle najít společnou řeč – to je věc, která nás sužuje a ohrožuje. V rodinném životě, v obci, ve společnosti, mezi národy i v církvi. Nedovedou se shodnout životní partneři ani generace v rodině. Nedovedou se domluvit poslanci v parlamentu, ani politici uvnitř vládní koalice. Rozpadají a dělí se státy a daň nesvornosti je často tragická a krvavá. A církve na tomto poli sehrály nejednou velice smutnou úlohu. I dneska někdy s hrůzou zjišťujete, že jediné, co zbylo lidem, kteří se víře odrodili, jsou averze a předsudky vůči křesťanům jiné konfese. Křesťanství a evangelictví jim moc neříká, ale že jsou katolíci pokrytečtí pánbíčkáři, to je jim jasné.

                Abychom se ale nepostavili jen do role nezúčastněných pozorovatelů a soudců, uvědomme si, jak často se sami neumíme shodnout ani s těmi nejbližšími, kolik práce nám dá, abychom se dobrali jednomyslného názoru i tady ve sboru, jak často jsme nesvorní a kolik je mezi námi roztržek.

V konkrétní situaci se ukáže, že to, co nám na druhých připadá nepochopitelné a za čím hledáme všelijaké nečisté úmysly, je i nám naprosto vlastní. I když toužíme po jednotě a jsme si vědomi zhoubných důsledků nesvornosti, být svorní se nám nedaří. Ta neschopnost totiž koření někde hluboko v naší člověčině a je nám všem společná. Že na to zapomínáme a hledáme vždycky jenom určitého viníka, to právě rozkol a napětí jenom umocňuje.

Ale lze dneska vůbec po jednotě a jednomyslnosti tak bezproblémově toužit, aniž bychom si nad nimi zároveň kladli otazník?

Nedávné čtyřicetileté výročí Charty a Anticharty znovu připomnělo zkušenost totality. To byla také jednota – nerozborná, vynucená, nadirigovaná, uniformní. A nebyla v historii – ať už světské nebo církevní – ojedinělá. Není třeba se jednomyslnosti spíš bát?

                Varovný signál máme ostatně už v bibli. Například známé vyprávění o stavbě města a věže Bábel, které končí naprostým nedorozuměním a odcizením, začíná konstatováním, „že celá země byla jednotná v řeči i činech“. Bez různosti názorů se otvírají dveře bezmyšlenkovitosti. Jsou-li všichni jedné mysli, schází hlas, který by nutil věci zvažovat, který by člověka zabrzdil v jeho slepé všehoschopnosti.

Proto asi autoři ekumenického překladu bible, slovo „jednomyslní“ umístili pouze do poznámek a v Pavlově prosbě je nahradili výrazem „svorní“.

                Jednota není v bibli něčím jednoznačně kladným. Stejně jako spor pro ni není jednoznačně záporný. Právě apoštol Pavel, jak to zachycují jeho dopisy, se kvůli pravdě evangelia často přel. Existuje svatá jednota, o kterou prosí sám Kristus pro své učedníky, a existuje jednota jako zdroj nebetyčné pýchy, která ničí lidské soužití. Proto je třeba velice bedlivě rozlišovat a pozorně číst, co a jak apoštol píše, když k jednotě vybízí. Způsob, jakým se snaží překonat nesvornost Korintského sboru a obnovit jednotu, se také v mnohém liší od toho, jak to obvykle děláme my.

                Začíná to už pozdravem. Apoštol dopis adresuje církvi boží v Korintu. Jednotlivé společenství není tedy jenom součástí církve, jakousi podmnožinou církve, je církví v plném slova smyslu. Církev netvoří až jednotná organizace. Církev je založena na božím povolání. Ti, kdo ho vyslyšeli, jsou církví. Tak je to ostatně vyjádřeno ve všech epištolách.

Když jde o jednotu, je ovšem třeba ještě něco dodat. Totiž, že se to netýká jenom jednoho společenství. Církev ve své plnosti je prostě všude tam, kde lidé „vzývají jméno Ježíše Krista, ať jsou shromážděni kdekoliv, jinde, či u nás.“ Buďte si jisti, vyjadřuje apoštol svým pozdravem, že jste církví, ale vězte, že nejenom vy. Jste církví právě tehdy, když to neupíráte ostatním, kteří se shromažďují ve jménu Ježíše Krista jinde.

                A ještě překvapivější jsou následující řádky Pavlova listu. Jen si to vezměte – Korintský sbor je rozhádaný, bují v něm stranictví. Každý by řekl, tak tohle tedy nemá s Pánem Bohem nic společného. Pavel na tenhle rozpor také později poukáže. Ale první, co jsme hned po pozdravu my i korintští četli, bylo díkuvzdání: „Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši, on vás obohatil ve všem, v každém slovu i v každém poznání. Neboť svědectví o Kristu bylo mezi vámi potvrzeno, takže nejste pozadu v žádném daru milosti…“

                To zní absurdně. Napsat rozhádanému sboru, že mezi nimi bylo potvrzeno svědectví o Kristu a že nejsou pozadu v žádném daru milosti, to zní jako protimluv. Málokdo by tak reagoval. Málokdo by to čekal. Čekali bychom spíš opak – výtku, že jim plné poznání chybí, že jsou s milostí pozadu. To proto, že my se hned pasujeme do role rozhodčích, že hned hodnotíme.

                Jenže Pavel asi věděl, že smíření není otázkou hodnocení. Jak totiž ukazuje, už zmíněný, příběh o bábelské věži, na počátku soupeření a následného rozkolu bývá totiž často strach, nejistota, nedostatek důvěry, kvůli kterým pak lidé hledají sebepotvrzení.  „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ Tato obava je základem té stavby. Z ní roste touha po zviditelnění, která působí tak rozkladně. Pokud se do člověka vloudí nejistota, potřebuje sobě i druhým neustále dokazovat, že není v ničem pozadu, že právě on vlastní to pravé jméno, které mu zajistí nebe.

                Proto je tolik třeba, abychom spolu s korintskými nejdřív ze všeho slyšeli, že jsme byli obdarováni, obohaceni ve všem, že nejsme pozadu v žádném daru milosti. Ne díky tomu, co jsme učinili a jací jsme, ale díky Bohu, díky Ježíši Kristu. Jeho věrnost je naší oporou, abychom byli zbaveni strachu o sebe. To je základní kámen k pravé jednotě. Byli jsme Bohem povoláni, obdarováni a přijati. Smíme žít z milosti boží. Nejsme oproti jiným v ničem pozadu. Proto je a jejich odlišnost nemusíme vnímat jako konkurenci. Proto nemusíme každému neustále dokazovat, jak jsme dobří, že jsme právě my ti nejpravověrnější z pravověrných. Proto si nemusíme zakládat na tom, ke které partě patříme a v jiné vidět ohrožení. Proto si můžeme třeba i sami ze sebe udělat legraci.

                Tohle všechno v následujících Pavlových slovech také najdete. My bychom se asi ptali, která z těch skupin ve sboru je ta pravá, ale Pavel žádnou nevyloučí ani nevyzdvihne. Všem připomíná Krista, který je spojuje, kterého nelze dělit, kterého si nelze ani osobovat a druhým upírat. A ironizuje-li Pavel někoho a shazuje-li něčí zásluhy, pak ne druhých, ale svoje vlastní. „Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?“ Místo aby připomínal, co pro sbor vykonal a odvozoval z toho svoji autoritu, jak se to mnohdy děje mezi námi, je apoštol vděčný za to, že žádný podnět k zavazující oddanosti vůči sobě nedal. Místo výčtu práce poukazuje na to, co neudělal a vlastní moudrost klidně shodí, aby nemátl důvěrou v lidské kvality.

                Taková je svoboda víry, která spolu s Janem Křtitelem vyznává: „On musí růsti, já pak menšiti se“. Kristus nevynikne naší velikostí, ale pokorou, která umí vděčně přiznat, že žije z boží milosti.

        Věřme proto, že „Věrný je Bůh, který nás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíše Kristem“, abychom se nebáli, nevnímali druhé jako konkurenty a mohli být svorní, i když nejsme stejní. Amen.