čtení: Marek 8,14 - 21

Matouš 13,10 - 17

„Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ – tuhle otázku nekladou jenom učedníci Ježíšovi. Něco podobného jsem slyšel už mnohokrát, když jsem se při výkladu bible snažil říct něco o tom, jakým jazykem se vyjadřuje, jak i na první pohled jasné texty jsou plné odkazů, asociací, symbolů, které mohou jejich význam proměnit: „Proč to tam není napsáno přímo, jasně? Jak se v tom pak má jeden vyznat?“

Obrazný, symbolický jazyk bible nám dělá potíže. Nemůžeme jej pevně uchopit. Vzpírá se tomu, abychom jej napasovali do jednoduchých a jednoznačných odpovědí. Patří k němu nejistota, jakási nedopovězenost, která umožňuje různé výklady, která nevylučuje možnost, že jsme vedle, že se míjíme s pravdivým poselstvím.  Někdy nám kvůli tomu bible hlavu víc zamotá, než aby pomohla udělat si jasno. Rozhodnutí jakoby nakonec zase bylo na nás.

Proč Ježíš a bible nemluví bez příměrů, bez obrazů, rovnou, přímo? Nebo mluví?....

Někteří mají za to, že ano. Říkají: to nejsou žádné obrazy, tak to prostě bylo a je. Ne bible, ale moderní teologové lidem matou hlavu, když tvrdí, že jde o mýty a obrazy a všemožně je vykládají a všechno zpochybňují. Za tu neurčitost mohou oni. To jsem také mnohokrát slyšel. Bible je jasná, jen je třeba brát ji doslova, tak jak leží a běží, tvrdí zastánci tohoto pohledu. A mají za to, že to tak také dělají. Vůbec jim přitom nedochází, že berou doslova jen sami sebe – totiž svoji představu o tom, co je pravda, kterou přejali právě od moderny. Ta pravdu pod vlivem přírodních věd zužuje jen na popis.  Pravda je pro ni jen prostým záznamem toho, co se stalo. A oni prosazují tento pohled i v přístupu k bibli v domnění, že hájí ji samotnou.

My jsme ale od stolu Páně slyšeli vyprávění o tom, jak Ježíš varoval svoje učedníky před kvasem farizeů a kvasem Herodotovým. A učedníci jeho varování pochopili zrovna tak - „doslova“, popisně, mechanicky. Viděli problém v tom, že nemají chleba, aby mohli vystačit z vlastních zásob a nemuseli se dotknout pečiva, před nímž je, jak se domnívali, Ježíš varoval. Jenomže ten z té natvrdlosti div nevyrostl a tvrdě se na ně obořil: „Ještě nerozumíte a nechápete… Oči máte a nevidíte, uši máte a neslyšíte!“ O pečivo tady přece vůbec nejde. Ani při tom nasycení nešlo jenom o chleba, jak ukazuje ta zvláštní matematika, na kterou klade Ježíš důraz.

A všimněte si, jak se ta jeho výtka shoduje s tou odpovědí na otázku po důvodu řeči v podobenstvích. Kvůli téhle samozřejmé a sebejisté natvrdlosti mluví Ježíš obrazně, v podobenstvích. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou.

Jakoby Ježíš říkal, že to tak prostě je, že někteří nikdy nepochopí, neuvidí, neuslyší, i kdyby viděli a slyšeli cokoli – to není v tom, co slyší, to je v nich. Proto, co se týče způsobu, jakým o Bohu a o svatých věcech mluvit, nejde jen o srozumitelnost. S tou Ježíš nic nenadělá – natožpak my.

Že by tedy na té formě vůbec nezáleželo? Ale ano, záleží! Ovšem z jiného důvodu – jde o to jaký přístup, jaký životní postoj potvrdí, posvětí nebo umožní, jakému dá za pravdu. „Proto mluvím obrazně, v podobenstvích,“ říká Ježíš, „aby při té mé řeči vyšlo najevo, co v kom je a k čemu to vede; aby při ní někdo opravdu vyšel na prázdno, aby se ta sebejistota vnitřní chudoby rozpadla, aby bylo jasné, že končí na mizině.“

            Zní nám to zvláštně, možná absurdně. My se snažíme udělat poselství bible co nejstravitelnější, nejpřijatelnější. Ježíšovu výzvu „získávejte mi učedníky“ jsme pochopili tak, že je naším úkolem získat pro víru co nejvíc lidí. Volíme takovou formu, aby ji mohl přijmout každý. A Ježíš jakoby si podobenství vybral právě pro tu nesrozumitelnost, kterou každý přijmout nemůže.

Asi tu jde o víc než o nábor. Jde o zjevení pravdy. Forma se nedá od obsahu oddělit, má mu odpovídat. Je-li někdo uzavřený obsahu a vztahu, nemůže mu forma vycházet vstříc. Kdo hledá snadnost, sebepotvrzení, kdo hledá jen, jak ze sebe setřást odpovědnost, kdo hledá jen metr na druhé, kdo chce být pánem situace a slyšet jenom odpovědi a ne otázky, ten to, co hledá, v Ježíšově poselství najít nemá, ten má vyjít i díky té formě naprázdno.

            Ta obraznost, která se nedá jednoduše osedlat, má svůj smysl. Brání mělkosti, brání mechanickému plnění, při kterém člověk nemusí do věci vkládat sebe, při kterém nemusí být bytostně účastný a skutečně sám za sebe odpovídat. Brání tomu, abychom přenesli odpovědnost za vlastní jednání a život mimo sebe, byť třeba na slovo boží. Brání té touze uniknout ze svého člověčenství a místo zápasu o vlastní odpověď a odpovědnost jenom odkázat na nějakou hotovou a nezpochybnitelnou autoritu mimo sebe. Brání falešné sebejistotě, která má za to, že už ví a zná a nemusí se na nic ptát a nic hledat.

            Aby se sebejistota téhle uzavřenosti vyjevila jako prázdná, aby se potvrdila jako cesta do pekel, proto mluví Ježíš v podobenstvích. Tak tomu je i u proroka Izajáše, kterého cituje – on nemá zabránit krachu, má ho potvrdit, protože krach je asi to jediné, co může sebejistému a sebespokojenému božímu lidu otevřít oči. Ti, kterým obrostlo srdce tukem a zavřeli oči, nic slyšet ani vidět nemají, protože by je to v jejich neoslovitelnosti a slepotě jen utvrdilo. Proto pro ně zůstane jeho slovo jakoby zahalené.

Podobenství se bez naší účasti neobejde. Může promluvit jen k tomu, kdo do něj vloží sebe, kdo přijme to riziko, hledat odpověď na vlastní triko. Svou nedopovězeností nás staví před otázky. Musíme se v něm teprve najít, dovést ho až k sobě, odpovědět na něj. A kde se v něm najdeme, a co v něm najdeme, záleží hodně také na tom, co v nás je. Od toho, co z něj vyčteme, se nemůžeme oddělit. Nemůžeme to použít jako nějaký, na nás nezávislý, objektivní, čistě Boží metr.

Podobenství nám nedává možnost mluvit za Boha, ale Bůh v něm může promluvit k nám. Může. Je ovšem i na nás, abychom v podobenství neslyšeli jenom sebe a svou prázdnotu. Zda jsme přístupní tomu, co není z nás, o tom asi především svědčí to, jestli jsme schopní slyšet a přijímat i to, co nás nepotvrdí, co nás zahanbí, co nás znejistí, co nad náš život i naši zbožnost staví otazník, co problematizuje naši jistotu i naše pochybnosti a skepsi.

Pokud člověk důvěřuje hlavně v sebe a ve svou zbožnost, bude raději hluchý a slepý, protože by se mu jinak všechno rozpadlo a o všechno by přišel. Pokud důvěřuje Bohu, může  otázky přijmout, může se na svůj život i zbožnost podívat kriticky, může si přiznat i svojí prázdnotu a právě proto přijímat. Ano, kdo má – kdo má důvěru v Boha - tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.

Bylo nám dáno, bratři a sestry, dostali jsme obrovskou věc, skvělý dar – důvěru, díky které nemusíme stavět svoji jistotu na sobě, díky které můžeme přijmout svůj lidský život s jeho relativitou, která se týká i naší zbožnosti. Díky ní nemusíme být slepí a hluší, můžeme přijmout bibli, která nám nejen přímo, ale i svojí formou naši relativitu stále připomíná, a tak nás vede k pokoře a k pravdivé odpovědnosti. Nevzdávejme se jí, nezbavujme se té nezajištěnosti, která důvěru provází. Je to naše bohatství. Amen.