Genesis 41,14 - 45
Sestry a bratři,
Probíral jsem doposud příběhy praotců víry ? Abrahama, Izáka, Jákoba ? kapitolu za kapitolou, epizodu za epizodou, tak jak jdou v bibli za sebou. Skoro dva roky. Myslím, že to má dobrý smysl. Člověk se díky tomu dostane i k místům, které by normálně přeskočil, k tématům, které by si sám nevybral. Někdy nad nimi nevěřícně kroutíte hlavou: ?Teda co tohle v bibli dělá?? Ale postupně zjišťujete, že právě v nich je její hloubka, že právě to jsou perly, které ji odlišují od laciných příruček na šťastný život.
Tenhle starý písmácký zvyk je skvělý. Zkuste to ? každý den si přečíst jednu, dvě kapitoly z bible pěkně za sebou, tak jak leží a běží. Neuvíznete pak v zjednodušených zbožných šablonkách. Je v tom svoboda. Uvede vás to do víry v plné šíři a do života v jeho překvapivém bohatství.
Někdy je ovšem také dobré přehlédnout celý příběh najednou, nezastavit se u jednotlivostí a vnímat jeho celkovou linii.. Myslím, že to je právě případ dalšího z praotců víry ? Josefa.
Znáte jeho příběh? Nemůžeme ho teď číst celý. Je dlouhý. Ale pokusím se ho stručně připomenout až po tu scénu, kterou jsme teď slyšeli.
Josef je jedním z dvanácti synů Jákobových. Dítě milované Ráchel. Jákob si jej proto oblíbí víc než ostatní. Tahle nerozumná rodičovská náklonnost ale zadělá na tragedii. Vzbudí žárlivost bratří. Josef k ní ještě přispěje výkladem svých snů, ve kterých se mu všichni klaní. Bratři ho chtějí zabít. Nakonec jej ?pouze? prodají do otroctví. Z privilegovaného postavení se propadne až na dno.
Stává se otrokem u Putifara, velitele faraonovy gardy. Dost na to, aby se litoval nebo vztekl, aby na lidi zanevřel a dělal jen to, k čemu jej donutí. Kupodivu se to nestane. A z bible pro to lze vyčíst jediný důvod: ?Bůh byl s ním.? Putifar vidí, že lze Josefovi důvěřovat. A tak mu všechno svěří. Josef je zase nahoře ? správce domu královského služebníka. Co víc by si ještě mohl přát?
Vždycky je, bratři a sestry, něco víc. A dokonce se mu to nabízí. Totiž Putifarova žena, ta se mu nabízí. Vehementně. Ale Josef jí nevyhoví. Ne, že by byl tak cudný, ale důvěra jeho pána je pro něho důležitější, než mít všechno. Jenže ten pán uvěří své ženě, když zhrzená obviní Josefa, že jí naopak on chtěl svést. A tak Josef skončí ve vězení. Pro dobrotu na žebrotu. Josef si to mohl klidně opakovat, užírat se tou křivdou a na všechny zanevřít. A zase se to nestalo. A opět tu čteme jenom, že Bůh byl s ním a rozprostřel nad ním své milosrdenství.
Kdepak ? z věznice se nedostal, to ne. Jenom když tam přišli dva jiní faraonovi služebníci ? číšník a pekař ? a viděl, že je cosi trápí, zeptal se, co to je. Opět sny. Josef jim je vyložil a číšníka, kterému sen přál, pak prosil o laskavost - aby na něj faraona upozornil. Bez toho tehdy mohl v tom vězení zůstat, dokud neshnije. Tresty žádnou lhůtu neměly. Číšník ovšem, jak byl venku, na Josefa zapomněl.
Co by bylo pochopitelnější, než kdyby si pak Josef řekl, že krutý nevděk světem vládne a s lidmi i se sny jednou provždy skoncoval?
Pak měl ovšem farao sny. Nikdo z jeho věštců je nedovedl vyložit. No, možná se jim do toho také nechtělo. Že nevěstí nic dobrého, bylo jasné na první pohled a špatné zprávy se mocným těžko říkají. Zvlášť když víte, jak dovedou se svými služebníky zatočit. A tu si číšník na Josefa vzpomněl. A ten šel, jak jsme to už četli, a ty, v jejichž kriminále doposud seděl, zachránil.
Když se na ten příběh podíváte vcelku, bratři a sestry, tak je to takové?cik-cak? jako křivka na elektrokardiografu. Jak se to zpívá v starém spirituálu ?Nezná tu nikdo soužení mé?: ?Jsem nahoře a zase níž a někdy zcela na dně již, Pane můj.?
A mně se to spojilo s jedním rozhovorem. To mne jednou jeden známý přesvědčoval, že se životním zkušenostem nic nevyrovná. Čím dál tím víc si prý váží chlapů, kteří už mají něco za sebou. Také se k nim už počítal. ?Zkušenosti to je záruka moudrosti. Vždyť to musíš vědět sám,? říkal, ?taky bys dneska jednal jinak než před deseti lety.? Musel jsem přiznat, že asi ano. Ale jestli je to zrovna klad, tím si nejsem tak jistý.
Ono je to s tou zkušenosti hodně dvojsečné. Jen si vezměte, jak by asi jednal Josef, kdyby v tom příběhu vycházel ze své zkušenosti. Bratři ho prodali. Proč by tedy pro něho měl mít nějaký vztah takovou váhu, aby se kvůli němu zřekl nabízených možností? Když ho ctil, dostal se do vězení. Jak dovedou mocní ocenit dobrou vůli poznal vrchovatě. Proč by se tedy měl zajímat o to, co je trápí? Pomohl, vyložil sny a apeloval na lidskou dobrotu. Marně, poznal, jak má krátkou paměť. Nedržel by příště jazyk za zuby při každé zmínce o snech? Nevymluvil by se diplomaticky, ať se pan farao nezlobí, ale že on se nemůže egyptským doktorům vůbec rovnat, natož aby věděl víc než oni. Vždyť už věděl, jak mohou jeho sluhové skončit.
Koho jiného než Josefa mohla životní zkušenost víc poučit o tom, že s poctivostí a dobrou vůlí dojde leda tak do háje nebo za katr, že nemá cenu si pro druhé pálit prsty a že se dostane pro dobrotu na žebrotu.
Zvláštní na tom biblickém vyprávění je právě to, že se tak neděje. Josef prochází dobrým i zlým, jako by se ho to vůbec nedotklo. Co cítil, o tom se nedočteme ani slovo, ale co se týče jeho jednání, jeho přístupu k ostatním, není na něm to, co prožil, vůbec znát. A právě za touhle nezatížeností zkušenostmi, které udělal, za tou nepoučitelností, vidí bible Boha, jeho přízeň, jeho milosrdenství, jeho přítomnost.
Životní zkušenosti, to vůbec nemusí být studnice moudrosti, to může být také pěkně těžké břemeno, tíha, která je s to člověka úplně zdeformovat, otupit, zle poznamenat. A nestane-li se to, není to vůbec samo sebou. Protože jak to bible, na rozdíl od mravoučných příběhů realisticky ukazuje, věrnost, poctivost a dobrá vůle nějaký očividně mimořádný prospěch nepřinášejí.
Jistě, Josef se nakonec dostane na nejvyšší místa. Jenomže stejně tak, a už dávno a bez těch let ztracených v kriminále, jsou na nich i slepě prchlivý Putifar, proradná Putifarka, nebo laxní a nevděčný číšník. Pro účelnost a užitečnost dobré vůle, důvěry a věrnosti se tu přesvědčivé důkazy podle našich měřítek najdou stěží.
On ten příběh také není oslavou lidské moudrosti a mravní uvědomělosti, ale veliké milosti boží. A ta se neměří tím, jak snadno životem proplujeme, nebo jak vysoko se dostaneme. Zato propůjčuje lidskému životu svobodu, skutečnou hodnotu a důstojnost. Díky ní není jenom hříčkou osudu a produktem svého okolí. Díky ní může jednat nezatíženě, svobodně.
Kdo žije s Bohem, bratři a sestry, ten špatné zkušenosti jistě také udělá, ale proto z nich ještě nemusí žít a nemusí je vydávat za moudrost. Může žít z Boha, životem nenadiktovaným, svobodným, nezkarikovaným ? původním a věčným. A to není žebrota, to je síla, třeba i na dně, třeba i v kriminále. A jak se to projevuje. Někdy úplně nenápadně. Třeba tak, že si člověk, i když má sám tisíc důvodů se litovat, všimne skleslosti druhého a dovede se na ni zeptat. A tak začíná záchrana světa. Amen