Bohoslužby, 11. 3. 2012, V. Hrouda

Čtení, Jr 2, 5-9, 13:

⁵Toto praví Hospodin: „Jaké bezpráví na mně našli vaši otcové, že se ode mne vzdálili? Chodili za přeludem a přeludem se stali. ⁶Neptali se: ‚Kde je Hospodin, který nás vyvedl z egyptské země, který nás vodil pouští, zemí pustou, plnou výmolů, zemí vyprahlou, zemí šeré smrti, zemí, jíž nikdo neprocházel, v níž člověk nesídlí.‘ ⁷Vedl jsem vás do země sadů, abyste jedli její plody a to, co dobrého dává . Přišli jste a mou zemi jste poskvrnili, moje dědictví jste zohavili. ⁸Kněží se nezeptali: ‚Kde je Hospodin?‘ Nepoznali mě, kdo se obírají zákonem, pastýři mi byli nevěrní, proroci prorokovali skrze Baala, chodili za tím, co není k užitku. ⁹Proto již vedu s vámi spor, je výrok Hospodinův, povedu jej i se syny vašich synů.

¹³Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží.“

Kázání: J 4, 5-18

Milé sestry, milí bratři,

dnes je třetí postní neděle. Evangelijní perikopa je z Jana, ze 4. kapitoly, je to rozmluva se samařskou ženou. Přečtu první část, tedy J 4, 5-18:

⁵Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi; ⁶tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. ⁷Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ – ⁸Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. – ⁹Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. ¹⁰Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ ¹¹Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? ¹²Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ ¹³Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. ¹⁴Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ ¹⁵Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ ¹⁶Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ ¹⁷Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. ¹⁸Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“

Není žízeň jako žízeň! A není voda jako voda!

To setkání u Jákobovy studny je opravdu podmanivé, přehrajme si ho ještě jednou:

Ježíš: Dej mi napít, ženo sycharská!

Žena: Já nemůžu. Ty jsi Žid a já ze Samaří, víš přeci, že to nejde!

Ježíš: Víš kdo jsem a kdo mě posílá?

Žena: To nevím, pane.  

Ježíš: Kdybys to věděla, požádala bys ty mě! O vodu života!

Žena: Pane, studna je hluboká, bez vědra k vodě nedosáhneš... Tuhle studnu nám dal Jákob. Sám z ní pil, pili z ní i jeho synové a jeho ovce. My z té vody žijeme, stejně jako z ní žili naši otcové! Jakou vodu nám chceš dávat! Jsi tu cizinec! Koho chceš obživovat, nepomátl ses?

To, co Ježíš ženě odpověděl, jsme před chvílí slyšeli. Přečtu Ježíšovu odpověď znovu, abychom si ji zapamatovali… a necháme pak ženu o Ježíšových slovech přemýšlet.

´Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit na věky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.´

Ještě si chvíli povídali, židovský rabi a samařská žena. Pak je vyrušili učedníci, trochu se divili, ale na nic se nevyptávali. Žena se vracela do města, na džbán načisto zapomněla. Sama byla plná, plná všeho, co slyšela! Řekl, že je Kristus, Mesiáš, ten, kterého posílá Bůh! 

Cestou k městu jí běželo hlavou: On mluví o nějaké jiné vodě. Ne o té ze studny, kterou pijeme. Měla jsem si o tu jeho vodu říct, už bych nemusela pořád lítat ke studni, bolí mě nohy i záda, je to pořád dokola. Che, možná že ta jeho voda života znamená, že budu mít snadnější život. Takové kapky pro snadnější život. To bych brala…

To ne, jako podvodník nevypadal. Říká, že je živá! Prý voda života. Co tím, propána, myslí? Kdo se jí napije, už prý nebude mít žízeň. To musí být nějaký zázrak, zázračná voda. Možná, že je léčivá, třeba vyhojí rány a uzdraví nemoc. Donesla bych ten lék strýčkovi, je mezi malomocnými ve skalách. Nesměl by mě nikdo vidět, nesmí se tam chodit.

To nebude ono. Neměl u sebe žádnou nádobu, žádný měch ani džbán. Nerozdával vodu, nevypadal jako mastičkář. Mluvil tak zvláštně, tajemně, a přitom jsem cítila, že mě zná. Určitě jsme se viděli poprvé, na to dám krk… ale jak to, že o mně věděl všecko, i kolik jsem měla chlapů! Nějak mu to věřím, že jde od Boha!

Jak to říkal o té vodě? Když se napiju ze studny, žízeň uhasím jenom na chvíli. Když se napiju té jeho vody, tak už nebudu mít žízeň nikdy! Tomu nerozumím! To musí být jiná žízeň… on ji jenom přirovnává k žízni po vodě. Jiná žízeň… ale na co mám žízeň, když ne na vodu! Bez čeho schnu. Po čem prahnu, toužím, co tolik chci a potřebuju?

Já už asi vím, co to je! Počkej, vím to, vím to… jenom to neumím nazvat… On se trefil! On do mě vidí, tak proč mi to neřekl přímo? Myslel žízeň po životě! Vždyť to sám říkal – voda života, živá voda. To by mohlo být. Ta moje touha žít. Žít, co to dá, naplno, až k smrti. Vždyť život je tak nádhernej!      

Tak tohle taky ne! On po mě nechce, abych si život jenom brala. Abych ho nabírala do kapes, dávala si ho za košili, do štrozoku (neboli do slamníku), do stodoly. Máme u domu cisternu na vodu. Můžeme si tam vodu nanosit do zásoby, ale za pár dní zasmrádne, zkazí se. Jak to říkal Jeremjáš: ´Lid spáchal na Bohu dvojí zlo: Opustili Boha, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží´. (Jr 2,13)

Vodu živou nelze vlastnit, schovat, zadržet. Nastřádat. Nasyslit si ji pro sebe. Proto to řekl o tom prameni. Mašíach, Pomazaný… ´voda, kterou ti dám, stane se v tobě pramenem!´ Tohle chápu. Pramen vyvěrá, teče, tryská, zurčí… je živý, je v pohybu a proměňuje se. Já si nemám tu vodu střádat do cisterny! Naopak, ta voda, ten život má jít ze mě a osvěžovat kolemjdoucí. Ty všechny vyschlé, vyprahlé a toužící lidi.

Ty jo! To nedokážu! Vypili by mě na dva loky!  

Tak ať. Myslím, že teď jsem konečně na něco kápla. Kápla kapka na nos… vody děvče nanos. Já chci dávat! Prýštit a tryskat! Být dobrá! Tys mi přeci slíbil, že když se od tebe napiju, tak se stanu pramenem. Teď je to tedy na tobě, Pane. Dej mi vodu, ať mám z čeho vyvěrat. Dej mi tolik života, že se z něho všichni napijí. Ať všichni zaženou tu svinskou žízeň. Stanu se požehnáním… pro naše město, i v celém Samařsku. Všichni si ke mně budou chodit pro život. Já budu ten pramen. Všem budu pomáhat, pro všechny bude dost. To bude ráj, nebo ne?

 Nebude to ráj. Vždyť on řekl… ´pramen, vyvěrající k životu věčnému.´ Aha! Takže on nedává vodu pro tenhle život, ale pro věčnost! Takže tím to padá. Po smrti to bude dobrý, ale teď jedeme jako dřív. Ale i tak ti děkuji, že jsi mě upozornil na tu věčnost.

Já jí totiž vůbec nerozumím!

… a už byla skoro u městské brány. Už se těší, jak řekne sousedům, s kým mluvila! Úplně stejně, jako bychom se těšili my, být na jejím místě.

Teď by se slušelo nabídnout z tohoto místa seriózní teologický výklad toho pamětihodného rozhovoru. Toho krásného rozhovoru, který můžeme oné ženě s klidem závidět.

Víte, mám úctu k teologii i k váženým teologům, zvlášť když neberou sami sebe moc vážně! Mám obdiv k teologii pokorné (zdravím Prof. Petra Pokorného do Prahy). Mám však určitou obavu z teologie interpretační, která – obrazně řečeno – chytá lehounké motýly biblických veršů, dává je do formaldehydu, napíná jim křídla, napichuje je na špendlík, aby je pak vystavovala pod sklem, za umělého osvětlení v dobře temperovaném sále muzea naší víry! 

Je určitě správné snažit se uslyšet nezkresleně a živě, co nám Ježíš říká. Jistě chceme porozumět smyslu a významu příběhů, podobenství i zachovaných Ježíšových výroků. To ano. Pozor ale na velké teologické ambice!

Po této fikci o tom, co mohlo běžet hlavou ženy na cestě mezi studnou a městem, a po krátkém intermezzu o roli teologie, bych chtěl vašemu kritickému slyšení předložit něco ke kritickému myšlení:

Římská jedna: Ježíš mluví často o věčném životě. Zvláště v Janově evangeliu je zaznamenáno mnoho takových výroků. Proto čtěme Jana!

Římská dvě: Věčný život pro člověka je spojován právě s Ježíšem. Příkladem může být výrok: ´Tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.´ (J 3,15)

Římská tři: Věčnost není kategorie časová. Věčným životem není myšlen život za hranicemi našeho časného života zde na zemi, nejde jenom o posmrtný život. Spíše se tím myslí život nového rázu, nové kvality, možná nové radosti nebo nové naděje. Život u pramene! Ve stínu kapradiny, tam, kde se scházejí lidé s kanystry, čutorami, PET lahvemi a dlaněmi!

Římská čtyři: Život věčný je život s Bohem (v Bohu). Do takového života nás uvádí Syn, ´… který je v náručí Otcově. On nám o něm řekl.´ (J 1,18) Ale nevím, není nad babočku živou a létající.

Římská pět: Právě studna, voda, pramen… symboly z dnešní perikopy … tento výklad podporují. Bůh je ´zdroj živých vod´, to říká Jeremjáš. A stejný Jeremjáš říká i toto: ´Muž, který doufá v Hospodina, je podoben stromu, zasazenému u vody.´ (Jr 17,8) Kristus se nám dává jako voda, kterou můžeme pít, a tato voda se v nás stane vyvěrajícím pramenem. I díky dnešní perikopě se mi líbí interpretace věčného života jako Boží blízkosti. Ať nyní zde, nebo po smrti v nebi.

Římská šest: A toto vše jistě souvisí s vodou křtu, o kterém se v této části evangelia hodně mluví. Na to se prosím podívejte sami v rámci samostudia.

Amen