Uložit kázání jako mp3.

Kázání na text Lk 6,36 Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.

Tento verš vylosovala jednota bratrská pro náš dnešní Nový - nablýskaný a sotva nám dnes na svět přišlý rok 2021 po narození Páně: Buďte milosrdní, zní jako úkol – takoví máme být, na tom pracovat, o to se snažit. A zní to jako úkol nad naše síly, kdyby nenásledovala ač v logice věci spíš předcházela ona druhá polovina – buďte milosrdní, (totiž) jako je milosrdný váš Otec – a to k vám. On už milosrdenství prokázal, je na co reagovat, na co odpovídat, na čem stavět - své milosrdenství, svoje pokusy o přijímání druhých a vztahování se k ním nejen na základě našeho dojmu, naší zkušenosti s nimi, nejen na našich lidských možnostech – ale na tom, jak se projevil Bůh Otec k nám.

Milosrdenství má v češtině příkladně co činit s milostí a srdcem. Je to milost, kterou přijímáme, která se zmocňuje srdce, bere u něj, je něčím, co jej naplňuje, co rozechvívá i tuhle stránku člověka a lidského života. Zároveň je to něco spojené s rozhodnutím, snahou, že čím srdce oplývá, to sdílí dál…

Stojíme na prahu nového – a to se může dít s nadějí a dobrým výhledem, který o něco opíráme, ale stejně tak je možné taky se ohlédnout a připomenout si, na čem že to stojíme, oč můžeme svou naději opřít, co nás může směřovat i dál.

Když se ohlížíme – tedy nejen za vánočními událostmi, ale také za lidmi, zvlášť za těmi, kteří nás opustili a už nejsou - a byli milosrdní, inspirující, milovaní a milující. Zvlášť z toho minulého roku pro mě vyvstává Sváťa Karásek – farář, kazatel, undergroundový písničkář, postava překračující a přesahující prostředí a role, v nichž mu bylo dáno se ocitnout – v církvi, ve společnosti, v politice. Člověk s velkým charisma, písničkář, který na tři akordy dovedl převyprávět celé evangelium a kazatel, který dovedl právě za srdce vzít.

Dědeček v něm kdysi, když mnozí ve Sváťovi viděli trochu nebezpečného vlasatce, který se do vězení nedostal jen tak náhodou a zvůli režimu, (u)viděl proroka a charismatika, totiž člověka obdařeného (Boží) milostí (charis) a jejími dary; člověka, který chce následovat Krista a dovede oslovit mnohé v církvi i mimo ní a církev by si ho měla vážit. Sváťa už za studií vyrazil mezi rybáře do Holandska a mezi pastevce na Slovensko, aby okusil ta dvě biblická povolání na vlastní kůži. Sám si užil těžké nemilosti a nemilosrdenství komunistického režimu, v jejich bytě ukazoval přátelům radiátor, ke kterému byl poután před zraky svých dětí, když státní tajná policie hledala, co najít nemohla, totiž jeho vnitřní svobodu. Ale nejvíc pro mě byl Svatopluk prorok a eschatolog, tedy ten, kdo ukazuje k posledním věcem. S jakou vervou dovedl zpívat „Ten den“, kdy tahle všechna nespravedlnost skončí (kam se hrabal Spirituál kvintet). A jaká to bude Havaj, vstříc které směřujeme – bez toho, co jsme zasili, to bude Havaj, Havaj, člověk bez násilí… To byl pro mě Sváťa Karásek, to je a bude…

To, co bude, k tomu totiž patří. Nejde jen o milosrdenství, které jsme poznali a směli na vlastní kůži a život přijmout a prožít. Nejde jen o to, že na ně reagujeme tím, že se snažíme být sami milosrdní. Ale také vyhlížíme a spouštíme se na milosrdenství i tam za horizontem našeho žití a našeho života. A není to, prosím, nějaké přeskočení či pohodlné obejití bídy tohoto světa, ale právě boj o milosrdenství a pravou spravedlnost v důvěře v to, čemu bude patřit poslední slovo – totiž milosrdnému Bohu v Kristu.

Ale je to boj na zemi, den co den se všichni rvem, protože to milosrdenství nám tak úplně ze srdce samo nejde, je to boj, rvou se v nás čerti s anděli, i o tom Sváťa věděl své a zpíval. Ale nikdy nevzdal ten výhled, který už proměňuje to současné. Ač vedle zrnka milosrdenství člověk musí proházet lopaty nemilosrdné hlušiny, vedle pár kapek milosti kýbl nemilosrdné spravedlnosti. Ale nakonec i poprvé máme naději založenou na milosrdenství, takovou naději smíme mít a velcí svědci víry nám ji připomínají. Ten den jednou přijde. A Havaj bude a všechno bude v Něm, ale zároveň tohle všechno má smysl právě jen v tom, že teď už se to vlamuje, stojí u dveří a klepe, mění to, nebo tu sílu měnit má, stačí jen pustit do dveří, otevřít se tomu.

Jak o tom Sváťa v jednom svém adventním kázání mluvil: „Advent, to není jenom selanka – to se do tvého privátu dere Boží budoucnost, to se domáhá vstupu Boží království, to se dovnitř dobývá Ježíš, to je pohyb, to je rachot, bouchání, tady se dějí ohromné věci. Ano, Boží budoucnost tluče u milionů domácností, u stamilionů obyvatel zemského povrchu tluče na ta chladná, zavřená vrata…“ (Boží trouba, str. 25).

Je to hukot, může to být hukot. Jsou kazatelé, kteří to dovedou předat, lidé sedí pod kazatelnou a nejraději by hned vyběhli ven a podél cest a do hospod a mezi všelijak poznamenané a odepsané, jak to právě Sváťa dovedl a já to neumím. A pak to člověka zase přejde, ale o tom apelu ví a nejde ho přeslechnout a tvářit se, že nevím, ale já díky Sváťovi vím a vím, jaká je to síla a že to bere za srdce a člověk by hned vstal a šel…

Milosrdní buďte jako je milosrdný váš Otec… Grafik a sochař František Bílek na několika svých obrazech zpodobnil příběh milosrdného Samařana, toho, který se zastaví a pohlédne do příkopy a nejen pohlédne, ale i se zastaví, skloní, obváže a doprovodí a postará se a napomůže uzdravení. A ten Samaritán má tvář Krista. Toho, který se zastavil, když jsme ještě polehávali po škarpách, kdy nás tam něco pohodilo a srazilo - a my neměli sílu se zvednout, natož se uzdravit, nebo doklopýtat někam, kde nám pomůžou. On je ten milosrdný Samařan, který se zastavil a kus sebe a svého nám daroval.

Ale na jednom Bílkově obrazu je to otočené - už na něm není Samaritán s Kristovou tváří, ale Ježíšovu tvář má ten, kdo se ocitl zbitý v té škarpě, někdo, kdo potřebuje zase naši blízkost, náš čas, náš dopravní prostředek, pár slov, víno a pár peněz, pomoc s postavením na nohy a doprovod na cestě. Takové uvidět a jim prokázat milosrdenství, to je ve smyslu Ježíšova kázání, to je naše odpověď na Boží milosrdenství, na které se na konec spouštíme každý, protože víme, že neobstojíme svou silou a svým milosrdenstvím, ale právě jen tím, že jsme sami takové poznali a přijali a to nás drží…

Milosrdný Pane, připomínáme si i dnes vánoční tvé sklonění se k nám – do našich chlívků, škarp, propadů. Myslíme také na lidi, kteří nám dost pomohli – svým příkladem, blízkostí, slovem, písní… A prosíme, abychom i my sami dovedli být milosrdní… kamkoli nás naše kroky zavedou.  Amen