Čtení: Rt 1. Kapitola, text: Rt 1.7-18
Elímelek žil se svou ženou Noemi a dvěma syny v judském městě Betlémě. Stalo se, že v Betlémě (který v hebrejštině znamená dům chleba), nastal hlad. Hospodin měl dost té lidské přetvářky a tak domu chleba, chleba bere a tím i své požehnání. Elímelekova rodina se rozhodla z Betléma odejít, protože se jim tam teď těžko žije. A doufají, že v sousední zemi Moábu (v zemi, která Izrael donedávna utlačovala a hlavně je ohrožuje bezbožností), naleznou obživu a nový domov. Jdou za lepším živobytím a usazují se.
Jenže cesta z nouze brzy smutně končí. Elímelek umírá a Noemi zůstává se svými syny. Synové Noemi Machlón a Kiljón se pak ožení. Berou si v cizí zemi pohanky ? Orpu a Rut. Asi po deseti letech umírají i tito dva synové Machlón a Kiljón, jejichž jména znamenají nemoc a vyčerpání. Země moábská se Noemi stává zemí smrti. Noemi ztrácí kromě svého manžela i své dva syny a naději na potomky. Po smrti tří mužů, kteří měli v rodině zásadní slovo, se nečekaně a nechtěně dostávají do popředí tři ženy. Tři osamělé ženy. Tři vdovy, které nemají zastání ani nemají potomka, který by jim zajistil obživu. Noemi, paní v letech nebo chcete-li paní, která se cítí na vdávání stará a dvě mladé cizinky Orpa a Rút. Co z toho příběhu může vzejít, nebude se tu jen naříkat? Takové často bývají příběhy opuštěných žen?Kdo se stane jejich zastáncem?
Noemi se rozhoduje k návratu do rodné země. Kdo ví, jestli se chtěla vrátit jen kvůli tomu, že se doslechla, že v Judsku už není hlad? Možná ji tam hnaly vzpomínky na dětství a život s Elímelekem. Nebo si vzpomněla, že Elímelek chtěl odejít do ciziny jen načas a chtěla naplnit z úcty k zesnulému jeho slova? Snad také doufala, že se jich v rodné zemi ujmou vzdálení příbuzní...Možná se dokonce rozvzpomněla na Hospodinem darovanou zemi...A nebo už prostě nechtěla žít v místě, kde ji nic nedrželo? Nevíme to jistě?Vydala se zkrátka se svými snachami na cestu zpátky, tam, kde jako malá zakusila Hospodinovo požehnání, po kterém teď asi tolik touží.
A spolu s ní vyrazily na cestu Orpa a Rut. Noemi své snachy odhání, posílá je pryč od své trpké pouti, protože jim přeje nový vztah a domov. Nový začátek. ?Jděte, vraťte se každá do domu své matky. Nechť vám Hospodin prokáže milosrdenství, jako jste je vy prokazovaly zemřelým i mně?. Ale Orpa ani Rut se nechtějí zřeknout své druhé matky. (Zatímco muži - Moábci a Amónci se nesměli připojit k Izraeli, pohanské ženy se k izraelskému lidu připojit mohly. Žádná sláva je tam ? v sousední zemi nečeká, přesto obě jdou). Nechtějí svou tchyni jen tak opustit. Mají ji rády. Možná se rozvzpoměly na své muže, na to, jak Noemi byla ve smrti jejich mužů s nimi, možná byla Noemi prostě dobrá tchýně nebo možná vytušily, že její víra je zvláštní ? že i když Boha viní ze ztráty svého muže a synů, i když o Všemohoucím mluví jako o tom, kdo ji sužuje, přesto s Ním nějak počítá, nepřestala k němu volat a o Něm (a snad i s Ním) mluvit.
Po dvojím Noeminu vybízení, aby se vrátily do svých původních rodin a jistého zázemí, Orpa políbí svou tchýni a rozhodne odejít. Její jméno můžeme přeložit jako ?ta, která se obrací zády; ta, která ukazuje šíji?. Nakonec to tak je, přestože se s Noemi loučí v dobrém. Rut ? tedy počesku ?přítelkyně, průvodkyně, společnice; ta, jež se laskavě připojuje? se však Noemi stále drží. A to přesto, že jí Noemi mnoha slovy odrazuje. Přesto, že těžko může čekat po boku tak trochu zahořklé ženy něco dobrého. Přesto, že by se mohla vrátit ke své původní rodině, mezi přátele, do nějaké životní jistoty. Rut má Noemi ráda a rozhodne se zachovat jí věrnost. Její slovo není jen rozhodnutím, ale přímo vyznáním: ?Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoliv půjdeš, půjdu, kdekoliv zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh bude mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce, rozdělí nás od sebe jen smrt.? Slib věrnosti. Navzdory skutečnosti, že Rut čeká spíš život v bídě a bez muže. Nemohla počítat s tím, že by si jí někdo jako cizinku vzal. Povinnost si ji vzít měl jenom bratr jejího zemřelého muže, jenže Noemi už žádného takového syna neměla a jak sama přiznávala, byla už stará na to, aby se znovu vdala a měla dítě. Přesto se Rut rozhodla s Noemi jít?
Sestry a bratři, nikdo z nás neví, co s ním bude za pár let, nikdo z nás neví jistě ani co bude zítra. A přece se rozhodujeme. Musíme se dopředu rozhodovat, jakou práci a kdy uděláme nebo neuděláme, čeho budeme účastni a co necháme plavat. Musíme se rozhodovat dopředu a s předstihem, plánovat a své plány vlivem okolností měnit. Tak to alespoň říkáváme. Ovšem spolu s Orpou a Rut se do nadcházejícího kalendářního roku a na naše rozhodnutí lze podívat i jinak. Nemusím, ale můžu. Nemusíme, ale můžeme. Aniž bychom předem věděli, co nás čeká, můžeme se přesto rozhodovat bez strachu z nejisté budoucnosti, beze strachu z toho, co si na nás kdo vymyslí, s ohledem na to, co prospívá těm, které máme na starosti, o které se starat chceme, kteří jsou nám svěřeni. Můžeme dělat závažná rozhodnutí, aniž bychom předem věděli, jak dopadnou a rozhodovat se svobodně. Tak jako se na své rozhodující křižovatce nejspíš někde při hranicích zaslíbené země, rozhodly Orpa a Rut. Naše životní rozhodnutí jsou vlastně kázáním beze slov, u koho hledáme posilu, kdo nám je vzorem, ke komu se obracíme v beznaději a bolesti, komu věříme.
Je fajn mít svobodu v rozhodování. Svobodu i v těch zásadních chvílích vykročit po cestě důvěry, do neznáma po vzoru Rut nebo svobodu jako Orpa se rozhodnout, že se vrátíme ke svým bohům, do svého domu ? ať už za své bohy pokládáme své starosti, peníze, své blízké nebo sami sebe. Nemusíme učinit rozhodnutí pod tlakem okolností, s ohledem na toho, kdo nám půjde na ruku, ale můžeme zvolit cestu s otevřeným koncem, počítat s těmi kolem nás, s pohledem upřeným k Bohu. Svoboda, kterou ve svém rozhodování měla Rut a máme jí i my, totiž plyne ze zvláštní důvěry, že ať přijde cokoliv, tak s námi bude ve všem živý Bůh. Bůh, který je průvodcem našeho žití a vede nás za ruku i šerými roklemi. Bůh, který o nás ví a má nás rád.
Sestry a bratři, kdysi dávno dokázala jedna žena obětovat své vlastní plány a postarat se o druhého. Někdo by si mohl myslet, že takový čin nestojí ani za řeč. Ale ta žena nám otevírá oči. Pán Bůh si takových skutků váží a nezapomíná na ně. Rút nemohla vědět co my už víme - že láskou, kterou prokázala své tchýni, se její jméno dostane do Ježíšova rodokmenu a zapojí se do jednoho velkého Božího plánu záchrany.
Možná se vám taky někdy zdá, že velké postavy Písma to měly jaksi jednodušší. Jako by Bůh při nich stál viditelněji a Jeho milost jim byla bohatší. Je to však opravdu jen zdání ? my ty příběhy nečteme na pokračování - jako žijeme naše životy, ale jaksi od konce. My už tušíme nebo víme, že Noemi a Rut najdou svého zastánce mezi lidmi Bóaze a že skrze Bóaze se k Rut přiznal Bůh sám. Když ale sledujeme Boží ženy a muže v bibli, můžeme vysledovat, že jejich víra měla jeden společný znak: opuštění dosavadních jistot a vstup do nejistoty a to vše s vědomím, že Bůh je jejich zastáncem.
Vykročme tedy do nového roku s radostí z toho, že se rozhodovat můžeme, že můžeme volit cesty s otevřeným koncem, že můžeme být spolu a pečovat o ty, kdo nám jsou svěřeni, protože Bůh je naším zastáncem. V Kristu docela zjevným. Amen