čtení: Lukáš 12,13 - 21
text: Kazatel 11,1 ? 8
Bratři a sestry,
Na začátku nového roku myslíme asi víc než kdy jindy na budoucnost. Každý by chtěl vědět, jaký ten nový rok bude. Co přinese? Co nás čeká? Postihne nás něco zlého? Přinese zlepšení? Co máme čekat?
Prognóz a odhadů bývají plné noviny a zprávy. Vyslovuje je kdekdo. Některé jsou podložené více, jiné méně. Bývají různé ? podle osobního založení, podle momentálního rozpoložení a také podle postavení. Pesimisté s opozičními politiky a Jehovisty věští katastrofu. Optimisté spolu s politiky, kteří jsou momentálně u vesla, se snaží přesvědčit o dobrých vyhlídkách. A člověk, který sleduje mocenské kotrmelce těch, které si zvolil, už nečeká nic a snaží se zařídit v tom, co je, hlavně aby na tom vydělal. Každý se snaží přesvědčit o tom svém.
A my, věřící, se často také přidáme, zařadíme se do toho zástupu sudiček a spoluvěštíme. Máme dokonce často pocit, že to patří k víře ? ujišťovat, že bude všechno dobré, že se nic zlého nepřihodí. Skutečnost nás pak snadno usvědčí z omylu. A výsledek? Tak jako vždycky, když svoje přání vydáváme za věc víry ? místo abychom jí prospěli, znevěrohodňujeme ji. Diskreditujeme Pána Boha a o naději sebe i druhé okrádáme.
Proto místo věštění, dejme prostor slyšení: namísto odhadů a dohadů hledejme na začátku nového roku pravdu a nechme se přitom inspirovat slovy Ježíše Krista a biblického kazatele.
A ti nejen, že se nás nesnaží přesvědčit o tom, co se jistě stane, ale naopak odhalují, že nejen na začátku nového roku, kdy tě ta neznámá budoucnost znejistí, ale i tehdy, kdy se cítíš silný v kramflecích nevíš! ? ano, nevíš, co přinese následující okamžik. Nezajištěnost, vydanost ? to není chvilková záležitost začátku roku, nebo krizové, mezní situace, to je naše permanentní situace. Nevíme, nejen co přinese nový rok, nevíme, co přinese, následující okamžik, co přinese další setkání, nevíme, zda se zdaří to či ono, či zda obojí je stejně dobré. Přes všechno, co jsme se naučili předvídat, přes všechno, co se jistě dá odhadnout, nemáme život bezpečně v ruce a ani víra nám k tomu neposkytuje klíč. Naopak ? víra to jsou otevřené oči pro divuplnost života, která nás přesahuje. Biblická víra poctivě vyznává, co neví: ?Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v životě těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to vše koná.?
I kdyby se všechny prognózy a odhady vyplnily, nevíš ? může se stát něco nečekaného ve tvé individuální historii: můžeš onemocnět, můžeš se zamilovat, můžeš vyhrát milióny, můžeš nečekaně uspět ve svém podnikání, můžeš zemřít. Nevíš, co se stane. Tvoje obzory jsou vždycky omezené. Ještě této noci si od tebe mohou vyžádat tvou duši.
Ano, bratři a sestry, takové je Kristovo evangelium, to je řeč víry, to je řeč bible. Namísto našeho úsilí uniknout nejistotě nového roku, zvěst o naprosté nezajištěnosti v každé chvíli. Ani tehdy, kdy nám připadá, že máme vystaráno, na tom nejsme jinak.
Vypadá to tedy, bratři a sestry, že nezbývá než skepse, zoufalství a apatie. Ale kupodivu, Kazatel ví: Nic takového! Teď je teprve v životě prostor pro štědrost, pro velkodušnost, pro vykročení z krátkozraké pragmatičnosti, ze zajetí daností? Teď je tu teprve místo pro radost a pro naději. Jenom přemýšlejte.
Věnovat svoje síly, čas, zájem a třeba i finance něčemu, co nemá bezprostřední užitek, něčemu, co nemá viditelné výsledky, dělat něco jen tak, to se nám zdá nerozumné. Přijde nám to jako nesmyslná marnotratnost. To prostě nejde. Je třeba k něčemu dojít, šetřit síly, čas i finance pro to, o čem víme, že z toho něco bude.
Ale copak víme? Copak ty víš, co bude?
Nevíš! Nic nemáš jisté, a proto můžeš dělat i věci, jejichž bezprostřední výsledek a užitek ani nedohlédneš. Můžeš dělat věci jen tak, možná proto, že jsou pěkné, možná proto, žes byl hnut soucitem. Můžeš je dělat přes to, že ti jejich užitek není jasný. Už se kvůli tomu nemusíš svého jednání vzdávat. Můžeš odložit tu úzkoprsou svěrací kazajku účelovosti. Můžeš si dovolit být marnotratný. A můžeš přitom objevit moudrost našeho marnotratného Otce v nebesích, který dává svému slunci svítit na dobré i na zlé a neptá se hned, co z toho bude mít. Bez toho totiž žádná láska není. Můžeš objevit, že právě skulinami ve tvé cílevědomosti přichází k tobě Bůh s otevřenou náručí a naděje se naplňuje. Ano: ?Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.?

A dál, bratři a sestry:
Nás vede nejistota k tomu, abychom mysleli na zadní kolečka, abychom si dělali železné zásoby. Škudlíme, abychom náhodou nezůstali bez koruny. Co člověk ví, co se může stát? Jenomže právě ? co člověk ví, co se může stát!
?Blázne, ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil? Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.?
Rozumějte, bratři a sestry, to není podceňování toho, co je jistě k životu třeba. To neznamená povznesenost nad životními potřebami. To jen znamená: Nedělejte z nich víc, než jsou. Hledat v nich jistotu je osudový omyl. Mají životu sloužit, tak ať slouží! Ať jsou v permanenci. Buďte štědří, to je ta nejlepší investice vzhledem k naší nezajištěnosti.
To, co máš, má sloužit, fungovat, nést užitek a ne hnít, chátrat, devalvovat ve spižírnách, v garáži nebo na účtě. To, co máš, tě nezachrání, ale může to posloužit dobré věci, může to být nástrojem lásky. ?Rozdej svůj díl mezi sedm, ba i osm, nevíš, co zlého se na zemi stane.? Nejlepší investicí je to, co jsme lidem rozdali, čím jsme jim pomohli, co jsme pro ně udělali. To nám nikdo nevezme, ať se stane, co se stane.
A Kazatel pokračuje v evangeliu nejistoty a nezajištěnosti: Namísto apatie, která se nás zmocňuje, když nemáme jistotu, že se věc zdaří, zvěstuje ji on jako výzvu k aktivitě. Ano, nevíš, nemáš jistotu ? ale tu přece nemáš nikdy a o ničem. Proto rozsévej! Proto nedopřej svým rukám klidu! Ta nejistota, to je přece i nejistota o nezdaru. Ta nejistota představuje otevřený prostor a možnost naděje. Ta nejistota znamená, že nemá pravdu ani ten, kdo láme hůl, kdo hází flintu do žita, kdo to už zabalil, kdo ve jménu své unavené duše tvrdí, že nic nemá cenu. Nevíš. Opravdu nevíš a proto to zkus znovu.
A to nejlepší, bratři a sestra, nakonec: Když si přiznáš, že nevíš, rozkvete se ti život do krásy. Nejistota bere věcem jejich samozřejmost. Otevře ti oči pro divuplnost života, pro zázračnost obyčejných věcí ? slunce, světlo, zrak, každá přidaná vteřina ? to vše není samosebou, to je dar, to je zázrak, z kterého se můžeš těšit, za kterým můžeš tušit milost, která tě obklopuje a radovat se z ní. Po celý ten příští rok. Amen.