Čtení: 4.Mojžíšova 13,1 ? 3 + 13,26 ? 14,10
Text: Numeri 14,11 - 31
Bratři a sestry,
má člověk vědět, do čeho jde? Má zjišťovat podmínky, když dostal od Boha svou cestu zaslíbení? Má se starat o to, co ho čeká a s čím se bude muset vyrovnávat, když může počítat s božím slibem? Není to projev nedůvěry?
Možná. Ono to s tím božím příkazem, aby Mojžíš vyslal zvědy, není tak jasné. V hebrejském originále totiž Hospodin neříká: ?Pošli muže??, ale ?Pošli si muže?? a pátá kniha Mojžíšova líčí tu situaci trochu jinak: vyslání zvědů podle ní nepřikazuje Hospodin, ale vyžádá si ho lid. Nestačí mu boží slib. Chce si raději obhlédnout a posoudit všechno sám. Nevychází to od Boha, vychází to od lidí ? snad z jejich nedůvěry, z jejich neschopnosti pevně počítat s tím, co neviděli ? jak apoštol definuje víru ? z jejich neschopnosti spolehnout se.
Ale na druhou stranu, musí být víra vždycky slepá? Je snad důkazem pevné víry, když se člověk vůbec nezajímá o realitu? Nepatří k ní také odpovědnost, rozvaha a hlavně pravdivost, která před ničím oči nezavírá?
Třebaže to možná opravdu byl hlavně nápad a také potřeba lidu, Bůh k vyslání zvědů přinejmenším svolí. Té naší potřebě mít věci zmapované, vědět, do čeho se pouštíme, rozumí a sám dbá na to, aby tu možnost měli opravdu všichni, aby měl v té průzkumné misi každý svého zástupce. S tím, do čeho jdou, se mohou a mají seznámit všichni.
A možná to není jenom ústupek naší lidské slabosti, možná to je z boží strany výraz něčeho mnohem závažnějšího. Bůh z nás nechce mít jenom slepé loutky, otroky bez vlastní zodpovědnosti. Chce v nás mít svůj skutečný protějšek. K tomu nás stvořil. Proto s námi od počátku jedná jako s partnery. Uzavírá s člověkem smlouvu. Seznamuje ho se svým záměrem. Ponechává mu svobodu rozhodnutí. Stojí o jeho svobodný souhlas. Tak jak to říká Ježíš svým učedníkům v Janově evangeliu: ?Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.? Bůh nežádá slepou poslušnost, stojí o naši svobodnou odpovědnost, proto dává naší touze a potřebě prozkoumat to, do čeho se máme pustit, zelenou. Chce, abychom se nejen spoléhali, ale abychom se mohli přesvědčit sami. Chce hrát s odkrytými kartami.
O víru jde až v téhle odkryté hře, až poté co má člověk všechny údaje k dispozici. Podle čeho se teď bude rozhodovat? Podle těch údajů? Podle reality? Ale ukazuje realita skutečně tak jednoznačně k nějakému jasnému závěru? V té vždycky najdete ?pro? i ?proti?: Ta země vskutku oplývá mlékem a medem, pokrmy, které starověk viděl jako božské ? je to tedy opravdu ráj na zemi. Jenomže lid, který v té zemi sídlí, je mocný a města jsou opevněná a nesmírně veliká. Obojí tu je, jak spása, tak zkáza.
A reference zvědů ? přečtěte si, bratři a sestry, tu 13. a 14. kapitolu 4. knihy Mojžíšovy doma ještě jednou ? jsou přímo modelovou ukázkou toho, jak nakonec to, co člověk vidí, závisí mnohem víc na tom, co má v sobě, než na faktech, které má k dispozici.
Podruhé už totiž zvědové vidí jenom to záporné, jenom tu hrozbu, už je to pro ně jen země, která požírá své obyvatele. Žádný med a mléko už v jejich obzoru není, jenom ty zrůdy, před kterými se cítí nepatrní jako kobylky.
Jen Káleb a Jozue mají stále oči i pro tu zemi oplývající mlékem a medem. Ne proto, že by sílu jejích obyvatel přehlédli, ale proto, že se s nimi nepoměřují sami, protože je v jejich obzoru ještě někdo, totiž Hospodin: ?Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás do této země a dá nám ji. Nebojte se lidu té země. Sníme je jako chleba.? Ne proto, že by nebyli silní, ne proto, že bychom byli takoví machři, ale proto, že s námi je Hospodin, že na tu jistě velkou komplikaci nejsme sami.
Naše odhady situace a naše rozhodnutí ani zdaleka nezávisejí na faktech tak, jak se to většinou snažíme presentovat. Naopak, to jak fakta vidíme, záleží na tom, čemu důvěřujeme, co při jejich hodnocení považujeme za rozhodující, co vůbec bereme v úvahu. Zda jenom sebe a svoje síly, a pak není divu, že se pořád cítíme ohroženi a cesta víry je plná nepřekonatelných překážek, anebo bereme v úvahu také Hospodina, a pak pro nás víc, než to na co máme, bude znamenat, zda je to v božích očích dobré, zda si to přeje, zda nám to přeje. Rozdíl v odhadu není věcí skutečnosti, ale věcí důvěry nebo nedůvěry.
Tak to vidí Hospodin. Ne každé reptání si vyslouží jeho hněv a odsudek, o tom jsme četli minulou neděli. Hodně záleží na tom, oč v něm jde a snad ještě víc na tom, co má člověk za sebou. Tehdy šlo o hlad, o žízeň, nyní jde o nabídnutou a zaslíbenou šanci. Tehdy byli na začátku cesty, nyní jsou skoro na konci.
Ten, kdo má už ve víře víc za sebou, je v jiné situaci než ten, kdo na její cestu teprve vkročil. U toho, kdo mohl s Bohem už nějakou zkušenost udělat, není už reptání a sýčkování projevem pochopitelné úzkosti, u toho už je výrazem ignorance. Tolikrát už zakusil, že když byl se svými silami v koncích, konec to nebyl. Sám fakt, že přes všechno, co ho na cestě víry potkalo, došel až sem, to dokazuje. A přece zase všechno vidí, jakoby nic jiného než jeho síly nebylo. To už není pochopitelná slabost, to je odsouzeníhodná slepota, která diskvalifikuje pro boží budoucnost.
?Proto žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, jež jsem činil v Egyptě i na poušti, a pokoušeli mně už aspoň desetkrát a neposlouchali mě, nespatří zemi, kterou jsem přísežně zaslíbil jejich otcům; nespatří ji žádný, kdo mě znevažoval. ?naložím s vámi tak, jak jste si o to říkali.?
Ano, trest vždycky nemusí přijít z vnějšku, člověk se vytrestá sám, stačí, aby mu Bůh dal zapravdu. Sýčkování lidu se prostě naplní. Jeho nedůvěra se projeví. Kdo chce, mohl by si pak dokonce říkat, že na jeho slovo došlo. A bude mít svým způsobem pravdu. Jenomže ta pravda nebude svědčit o tom, co bylo nebo nebylo možné, bude svědčit jenom o jeho vině, o tom, co svojí nedůvěrou momentálně pohřbil, co mu kvůli ní zůstalo uzavřeno.
Naštěstí o naději obecně, o tom, zda se boží sliby naplní, člověk nerozhoduje. Rozhoduje jenom o tom, zda on sám toho bude, nebo nebude svědkem. Naděje trvá, Bůh svoje sliby neruší, to dobré co připravil, čeká, a toho, kdo je jiného ducha, kdo se mu tváří v tvář všem komplikacím a překážkám oddal, kdo to svojí nedůvěrou neodmítl, toho do té země zaslíbené uvede. A uvede do ní, navzdory všemu sýčkování i ty, kdo o tom ještě nemohli rozhodovat, protože jim nebylo dvacet. Amen.