čtení Mt 18.1-5+19.13-15
V rámci konfirmačního cvičení si konfirmandi vybírají žalm, který se učí zpaměti. Nejde jen o to, že se něco z bible nabiflují. Takový biblický text může být pomocí, když zrovna nemají bibli po ruce a myšlenkami krouží jen kolem sebe nebo procházejí náročným životním obdobím. To, že si vybírají zrovna žalm, má také svůj smysl - každý z žalmů je zároveň takovou vzorovou modlitbou, ke které se můžeme připojit, když nám z různých důvodů docházejí vlastní slova. Žalm 131 je mezi konfirmandy poměrně oblíbený, hlavně asi pro to, že je kratičký, ale myslím, že si ho vybírají i pro jednoduchost a srozumitelnost. Myslím, že opravdu není těžké tomu žalmu porozumět nebo se ho naučit, ale trvá dlouho, než si ho člověk osvojí a vyžaduje celoživotní zrání se s jeho autorem opravdu ztotožnit.
131. žalm je připisován králi Davidovi. Mladíčkovi, který byl jako pouhý pastýř ovcí pomazán za izraelského krále a kterému tahle nečekaná pocta zpočátku rozhodně nestoupla do hlavy. V bibli máme mnoho epizod z jeho života, které zachycují Davidovu odevzdanost Bohu.
Do boje s Goliášem odcházel se slovy: ?Hospodin, který mě vytrhl ze spáru lva a medvěda, ten mě vytrhne i ze spárů tohoto Pelištejce?. To je odevzdanost, která se nevzdává, protože ví o tom, který je silnější, který zaštítěním našeho života. Odevzdanost, která se projeví odvahou.
David měl později možnost odstranit panujícího krále Saula, ale čekal trpělivě a s pokorou, až přijde jeho čas. To je odevzdanost, která nebere věci do svých rukou. Odevzdanost, která se projeví vytrvalostí a čekáním.
David - už jako král, z radosti bujaře poskakoval a točil se před schránou Hospodinovou, zatímco Míkal jím v srdci pohrdla. To je odevzdanost tomu, co je Boží, i když to v lidských očích může vypadat jako šaškovství.
Král David, jak si ho podle bible představuju, byl ryšavec s krásnýma očima. Muž z masa a kostí, který se vrhal do situací, které se mu otevíraly, bojoval tělo na tělo, miloval naplno a muzicíroval a tančil. Nechci zamlčet ani Davidovo cizoložství a úkladnou vraždu, patří totiž k němu neoddělitelně. David v královském paláci, daleko od bojů podléhá pokušení moci a pokušení zakázaného ovoce. Jedno sejití z cesty, jedna noc stačí k tomu, aby se roztočilo soukolí zapírání, maskování, vymýšlení a když nic z toho nepomohlo, zametá David stopy svého hříchu tím, že dá Urijáše zabít. Díky proroku Nátanovi pak poznává David sám sebe a svůj hřích. ?
I takovému králi Davidovi je žalm 131. připsán a není to ironie. Možná právě až pokání nebo obrácení chcete-li, nám může otevřít ústa pro podobné vyznání, které z žalmu zaznívá. Je to vyznání velice osobní (nasvědčuje tomu už první osoba jednotného čísla). ?Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu.? Tato Davidova odevzdanost a pokora vyrůstala žitého vztahu k Bohu, který jasně rozeznává rozdíl mezi maličkým, hříšným a pomíjivým Davidem a velkým, svatým a věčným ?Já jsem?, který se Davidovi zavázal, že mu bude Bohem. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu. To ale neznamená, že by David složil ruce v klín. Jeho pokora nebyla však svázaná ani lidskou malostí, kdy si člověk říká ?nic nesvedu, nic nemá cenu? a která může dovést až k tomu, že své hřivny zakopáme nebo promrháme svůj život. David byl velmi činorodý a měl odhodlání - přesto ale dochází k poznání, že mnohé z dění okolo má přenechat Bohu a nevměšovat se do něj, svěřit jej Božímu vedení.
Myslím, že bez tohoto důvěrného vztahu, by David neunesl ani léta vyhnanství a později odmítnutí od vlastního lidu. Když přijal zaslíbení, že bude králem, nehledal páky, jak se toho zmocnit, ale dokázal velice dlouho a trpělivě čekat. Věděl, že ten, komu uvěřil, dokáže svá zaslíbení naplnit. Kolik z nás by na jeho místě skončilo v hořkosti, zatrpklosti a možná i doživotním pocitu křivdy.
Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu. Možná by to mohla být i preventivní modlitba proti pýše, která je naší podstatě skrznaskrz vlastní. Povýšenost, bohorovnost, pýcha se v nás ozývá, jakmile se naskytne vhodná příležitost. A když se projeví, kolikrát nám samým zatrne.
Namísto toho, abychom se hnali za velkými věcmi a vměšovali se do věcí, které nemůžeme ovlivnit, jsme Bohem zváni, abychom, tak jako David, zklidnili a ztišili svou duši prostým vnímáním Boží blízkosti, věrnosti a ničím nezasloužené přízně. Tak to vidí i sám David, když zpívá: ?Nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše.? Dítě odstavené od matčina prsu je nádherný obraz klidu a důvěry, které David zažívá.
U toho odstavení se na chvilku zastavím. Dá se totiž přeložit dvěma způsoby. Dítě odstavené od prsu matky může znamenat stav po nakojení, kdy je dítě nasyceno a může spočinout v náruči maminky nebo tatínka. Dítě je pokojeno ? zažívá pokoj. V Bohemce a Veselinivce se často používá obraz uspokoj se ? uklidni se, zastav se. Pořád to má jeden a týž slovní základ.
Odstavení podle překladatelů také může znamenat, že dítě už je tak velké, aby přestalo vymáhat pokrm. Ví už, že rodiče jídlo připraví v pravý čas a umí už jen tak spokojeně odpočívat v náruči mámy nebo táty. Oceňuje už spíš přítomnost rodiče, blízkost a objetí. Když bylo malinké, vůbec si bezpodmínečnost rodičovské lásky neuvědomovalo. Postupně však roste a dochází mu ta nepochopitelná bezpodmínečnost lásky.
I my - křesťané postupně rosteme jako Boží děti a postupně rosteme i ve vnímání vztahu k Bohu. Prohlubuje se naše porozumění vztahu Boha k nám. Odkláníme se postupně od pohledu na Boha jako na nadpřirozený zdroj žádaných věcí; neobracíme se Boha jako na nebeského ?odstranitele? všech konfliktů ve světě i v našem životě; neočekáváme, že nám Bůh dodá na počkání všechny odpovědi na všechny naše otázky. Dříve či později začínáme vnímat a oceňovat už samotnou přítomnost, blízkost, náklonnost Otce, o kterou se dá opřít. Novozákonní optikou viděno je touhle blízkostí Boží lidství Ježíše Krista.
?Jako odstavené dítě je ve mně má duše? ? duše to je v bibli naše lidská identita, moje vnitřní já. David zpívá: s Bohem je mi dobře. Chci s Ním jenom tak spočinout. Netěkat, nehledat jinde naplnění svých potřeb.
Sestry a bratři, možná se mi zčásti podařilo vysvětlit, jaký klid zažívá odstavené dítě u své matky a jaký klid zažíval pokorný David u Boha. Dost možná jste to už dávno věděli a pochopili. Další a důležitější krok, který je před námi, je stávat se, den za dnem, takovým odstaveným dítětem.
V tomto okamžiku se ptám sebe i vás, sestry a bratři: Umíme prostě spočinout v Božím objetí? Vyžaduje to umění přestat pracovat, přestat těkat, vymýšlet a plánovat a nechat si prostě čas na to, aby nám došlo, co pro nás Bůh v Kristu udělal a co činí. Pěstovat důvěru a spolehnutí na svého Stvořitele i Spasitele. Není třeba čekat (a ani to nejde), až se svět uklidní, až se věci vytříbí, až se problémy zjednoduší. Naopak, taková chvíle nenastane, dokud nejprve nenajdeme klid v prostém a bezelstném spoléhání na Boha. Po pravdě, nejspíš se ani potom svět a život nezjednoduší. Ale již nebude břemenem, tížícím vaše záda.
Mám docela osobní zkušenost, že ti, kteří zažili Otcovu otevřenou náruč (chcete-li zakusili intimní vztah s Ním), přestávají toužit po obdivu lidí a chtějí se líbit hlavně jemu. Někdy působí jako šašci, jindy jsou to hotoví zápasníci nebo naopak v ústraní slouží potřebným. Nejsou zbaveni svých zápasů ani své tělesnosti ? vždyť i ta je darem, ale nemají potřebu se předvádět ani řešit své problémy horem dolem. Dost často ? paradoxně ? člověk, který odpočívá u Boha, učiní mnohem více velkých věcí než ctižádostivý závistivec.
Věřím, že když spočineme třeba v modlitbě, při čtení Písma, ve svátostech v přítomnosti Boží, budeme mít sílu pracovat se skutečným nasazením. Naší silou nebude vidina úspěchu, ale láska k tomu, který za nás položil svůj život a dnem i nocí se za nás přimlouvá. Amen