čtení: Jan 20,19 ? 29
text: Ezechiel 37,1 ? 14

?Když Duch boží zavěje, vstane z mrtvých naděje? ? kdo by tohle, bratři a sestry, neslyšel rád? Nic není ztraceno, i to, co jsme pohřbili, nebo dokonce ani nepohřbili, co prostě zdechlo, má budoucnost. Konec blbé nálady, bude líp! I v tom našem údolí, probudí se mrtvoly. Hřbitov všech nadějí zase ožije. Neplatí jenom rčení ?Co mě nezabije, to mně posílí?; díky Bohu platí dokonce, že ani smrt nemusí znamenat konec. I z té se může znovu zrodit život v takové síle, že se jeden nestačí divit. To je skvělá zpráva. Tu slyšíme rádi.
Řekl bych, že ji vítají i nevěřící. Přes všechny úsměšky nad vzkříšením zprávu o tom, že smrt není konečná, berou. Chytají se přitom ? pravda - všeho možného i nemožného ? reinkarnace, převtělování, vesmírných korábů a podobně ? ale té naděje, že neskončí jenom jako hromádka suchých kostí, se vzdát nechtějí. Něco být musí. V tom dají, byť s výhradami, i poselství o vzkříšení za pravdu.
Jo, jenomže ono má v prorockém podání jeden háček: Ty mrtvoly, ty suché kosti, to jste vy, vzkazuje Hospodin. A ne až po smrti, ale právě teď. Říká to živým. To jste vy, když stále opakujete, že nic nemá cenu, že s poctivostí dneska člověk nikam nedojde, když máte za to, že žít v pravdě, spravedlivě, věrně a s láskou nejen v soukromí, ale i veřejně, je dneska předem ztracený boj. Když přizvukujete obecné skepsi a společenství víry nedáváte do budoucna šanci. To jste vy, když vidíte všechno to ryzí a čisté, co jste měli nést a co třeba i kvůli vám zašlo, jako definitivně zabité; když se zkrátka ve vašich myslích a srdcích usadila rezignace.
O tom jsou ty ?vaše hroby?, jejichž otevření a vyvedení z nich Hospodin ústy proroka zaslibuje. Nemají ani tak co dělat s tím, co bude po smrti, ale s tím, čemu dáváme nebo nedáváme šanci v životě.
A ono je to tak nejspíš, bratři a sestry, i se vzkříšením, o kterém Písmo svědčí. Jde v první řadě o vzkříšení Ježíše ? toho ukřižovaného; tedy o vzkříšení života oddaného, věrného, který nežil pro svou čistotu a záchranu, ale pro svědectví pravdě a osvobození a záchranu ostatních. Jeho konec učedníci viděli. A i nám se stále připomíná ve zklamáních a špatných zkušenostech, které prožíváme: Když jsme svědky toho, jak někdo, kdo žije poctivě a věrně, na to doplatí. Když důvěru, kterou nabídneme, někdo zneužije. Když se chceme někoho zastat nebo pomoct a ono se to obrátí proti nám. Když se namáháme pro ostatní a sami na to dojedeme. Když jsme svědky nějaké dobré aktivity a lidská zloba, malost a slepota ji pohřbí.
To se pak člověk uzavírá. Možná lituje, možná vzpomíná na tu sílu, která se ho nejdřív dotkla, ale prostor v životě pro ni už nevidí. Krčí se za zavřenými dveřmi. Někdy fakticky, jako ti učedníci, někdy ve své duši ? pohybuje se ve světě, žije uprostřed lidí, ale s tím ryzím, věrným, vstřícným, co ho strhlo, k čemu se přidal a přiznal a čemu fandil, už nevychází, už to drží pod pokličkou. Je to pro něho - jak život poznal - zkrátka mrtvé, nemá to v něm naději, je třeba se v tom držet zpátky.
Ale právě o tom je ta zvěst vzkříšení. Ježíš učedníkům za zavřenými dveřmi říká: ?Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.? Jsem tady i se svými ranami jako svědectví, že to, co jste pohřbili, není mrtvé; jsem tu jako možnost odložit strach, jako naděje a výzva právě k tomu životu, který jsem doposud žil, ke stejnému poslání. Vzkříšený Kristus neodhaluje tajemství smrti, ale mluví o možnostech života. O těch, které se nám jeví poté, co jsme poznali jejich zranitelnost, jako nereálné, jako beznadějné, jako definitivně zabité.
Vyvedení z tohohle slzavého údolí Bůh oznamuje. Co vidíme osudově, díky Bohu osudové není. Cesta víry je zranitelná. Nevede jenom od vítězství k vítězství. Člověk nebo společenství se na ní proto mohou ocitnout na dně. Někdy kvůli své nevěře, jindy právě kvůli své věrnosti. Tomu Bůh nezabrání. Ale právě na tom dně smíme poznávat, že naše odhady nejsou všechno, že nic není ztraceno, že se díky Bohu děje i to, co bychom už nečekali. Proto je možné žít jinak, v duchu Kristově, z jeho moci. K tomu Ježíš učedníky i nás zve: ?Přijměte Ducha svatého?. V něm nejsou ani naše selhání osudová.
Ale co když si tu vyduchlost, bratři a sestry, vůbec nepřiznáme? Co když se, ač mrtvoly, cítíme naopak jako ostřílení jurové nebo dokonce věrozvěsti a svoji vyprahlost a rezignaci sebejistě vydáváme za poklad zkušené moudrosti nebo víry? Ono lze dokonce i se zvěstí o vzkříšení sedět dál ustrašeně za zavřenými dveřmi. Ale pak není divu, že zní nevěrohodně. Lidi, kteří jako Tomáš zvaný Dydimos přemýšlejí poctivě, tuší dobře, že se vzkříšení týká těch ran, které láska a důvěra v životě nutně utrží. Bez důvěry, která před nimi neuhýbá, která se vydá na cestu víry i s jejich rizikem, nemůže být o vzkříšení řeč. Dokud si to poctivě, jako Tomáš, nepřiznáme, dotud nás asi ani setkání se vzkříšeným Kristem z hrobu naší beznaděje nevyvede, i kdybychom o něm svědčili sebenadšeněji.
O naději asi nerozhoduje ani tak to, čemu jsme nebo nejsme s to věřit. O ní rozhoduje spíš pokora, která si s tím, co sama ví nevystačí. On také prorok Ezechiel na otázku ?Zda je možné, aby ty suché kosti ožily?? neodpovídá sebejistě ani ?ano? ani ?ne?, ale ?Panovníku, Hospodine, ty to víš.? Moje odhady, můj pesimismus ani optimismus není rozhodující. To ty víš, co se vejde do života. Nechci se uzavřít ani se skepsí, ani se svou přikrčenou vírou. Na tvoje slovo chci dát. Ty sám mě veď. Ne až po životě, ale teď.
Amen.