čtení:List Židům 11,1-2 + 8-16
text:Genesis 12,1 - 9

Sestry a bratři,
tady začínáme - my, lidé víry, lidé zvláštní, oddělení, lidé, jejichž historie už samozřejmě nesplývá s dějinami lidského rodu.
Samozřejmě - neexistují dva světy: jeden s Bohem a druhý bez Boha. Všechno, co je, má svůj původ v Bohu a život všeho na něm závisí. I každého člověka - ať už v Boha věří nebo nevěří. O tom vypráví prvních jedenáct kapitol bible. Svět je boží.
Ale tady začíná něco úplně nového. Bůh chce se světem jednat skrze člověka; skrze člověka, který mu uvěří, který se spolehne na jeho slovo, který na ně dá. Proto jsou pro nás věřící otázky po Bohu a jeho díle v tomto světě vždycky také otázkami po naší důvěře vůči Bohu. Ptáme-li se, kde je Bůh a jak jedná, nemůžeme zůstat mimo. Patříme do té odpovědi. Bůh se v tomto světě chce uskutečnit skrze lidskou důvěru. Proto oslovuje Abrahama - resp. Abrama, proto začíná historie lidu zvláštního, vyvoleného, povolaného. Proto tu jsme.
A ten pohled na začátek, k našim kořenům, je důležitý. Možná při něm zjistíme, že víra znamená něco trochu jiného, než jak jí obvykle rozumíme, jak se to vžilo.
Vynikne to, když Abrama, poutníka víry podle bible srovnáme s poutníkem jiným ? s poutníkem z Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského. Asi to znáte: v něm se poutník vydá do světa, aby poznal, ke kterému houfu lidí je dobré se přidat a jak si v životě počínat. Veden Všudybudem a Mámením poznává pak ve světě jen samou marnost, lež, lopotu, šalbu a klam, bídu a zoufalství, aby nakonec ze světa utekl a ve vlastním srdci s Bohem se setkal a v něm našel mysli upokojení a radosti. To je obraz víry, který se vžil: Víra jako útěk ze zmatku světa, jako cíl cesty, jako spočinutí, zakotvení, dojití jistoty, vyrovnanosti a klidu, jako návrat domů. I to v bibli v jistém smyslu je.
Ale ten příběh Abramova povolání nám víru představuje jinak, zrovna opačně: jako vyjití, jako opuštění domovského bezpečí - své země, svého rodiště, domu svého otce, jako vyjití z důvěrně známého do neznáma, ze zajištěnosti do nejistoty. Není to konec cesty a hledání, ale jejich začátek. Abram neutíká z nehostinného a proradného světa, do závětří tišiny svého domu, svého srdce, kde by s Bohem našel vnitřní mír. Abram s Bohem dělá nesmírně riskantní krok do neznáma a opouští to, v čem vyrostl, nač je zvyklý, k čemu ho poutají tisíceré vazby příbuzenství, rodu, půdy, řeči, zvyku. A jediné, co má v ruce, nebo spíš na mysli, je slovo Boží, které tu ztrátu zvěstuje jako naději a spojuje s ní zaslíbení.
Taková je, sestry a bratři, podstata víry, v tom se osvědčuje a projevuje důvěra v boží vedení a boží věrnost - boží výzva má větší váhu než dosavadní jistoty; člověk se může pustit do neznáma, protože ví o zaslíbení; může doufat i proti všemu, čeho by se sám od sebe normálně nadál, je schopen riskovat ztráty v důvěře, že to má smysl. Nestahuje se ze světa do svého privátu, naopak do něj vstupuje. Taková je víra, která začíná u Boha a jeho zájmu o svět a nikoli u člověka a jeho zájmu o sebe. To je víra Boží.
Ono také boží zaslíbení nemá podobu jen soukromého štěstí. Ano, budeš šťastný, požehnám tě, dokonce velké učiním tvoje jméno ? v úspěch, věhlas, hojnost můžeš na cestě víry doufat. To není jen mámení a pozlátko světa, to je dar boží, z kterého se můžeš těšit.
Ale budeš šťastný jako ten, skrze kterého dojdou požehnání veškeré čeledi země. Budeš šťastný jako zdroj štěstí pro druhé - staň se požehnáním! To je tvoje poslání. To ostatní ti Bůh přidá. S tím můžeš počítat. Ale svoje úsilí a aktivitu máš napřít jiným směrem ? abys byl požehnáním pro druhé.
Vida, ani tady tomu tedy není tak, jak jsme na to zvyklí: požehnání a poslání, dar a úkol si neprotiřečí, nestojí proti sobě. Proplétají se, snoubí, souzní, jedno jsou. Dar je úkolem a úkol je darem, štěstí je posláním a poslání štěstím a v obojím mají místo tvoji bližní. Tvůj pokoj je pokojem božím, je-li pokojem pro druhé, tvá radost je radostí boží, je-li zdrojem radosti ostatním. Vyvolení není pozvání k existenci privilegované, ale k existenci pro druhé, ve které může být člověk bohatě obdarován.
A Abram se vydal na cestu...a bylo mu pětasedumdesát let, když odešel z Cháran. Tedy: stařík začátečníkem. I to je součást té odvahy, i to je projev víry - umět být i ve stáří eléf, umět i ve stáří začínat znovu. Možná právě tak Hospodin činí, že se mladost tvá obnovuje jako orlice. Alespoň prorok Joel to tak vidí: dílem ducha božího je, že starci opět budou snít. Nebudou vzpomínat na staré zlaté časy, budou vyhlížet nové, lepší. Nebudou jenom trvat na tom, co bylo. Ve vědomí, že Bůh ještě neřekl poslední slovo, budou hledat stále novou odpověď na jeho výzvu.
Abram se tedy vydal na cestu...přišli tam...prošel zemí od severu k jihu...a tehdy v té zemi byli Kenaanci. Země byla již obsazena. Nikdo Abrama nevítal. Žádné rezervované ani privilegované místo tam neměl. Místo domu svého otce bydlel teď ve stanech a první, co ho v té zemi čekalo, jak bychom se dočetli vzápětí, byl hlad. A i ten, kdo by rád volil skromnější existenci kvůli méně náročným a čistším mezilidským vztahům by byl zklamán. Kenaan není jen národ, ale i sféra divokých přírodních kultů. Žít v Kenaanu znamená žít uprostřed nevěry, žít v prostředí, kde vládne zákon silnějšího. Abramova cesta skutečně není útěk ze světa plného problémů, ze světa pokřiveného a komplikovaného do ustraní, do chráněné oblasti boží, kde lze v klidu pěstovat pěkné vztahy nebo čistotu.
Abramova cesta, cesta víry, je cesta těch, kterým se právě uprostřed tohoto světa ukázal Hospodin a proto zde žijí důvěrou v jeho zaslíbení a počítají s tím, co vidět není, kteří přijali tento svět plný nevěry jako místo, kde se lze s Bohem setkat a kde s ním lze také počítat, kteří jej přijali jako místo pro bohoslužbu.
Taková cesta ovšem nikdy nekončí. Abram dosáhl země zaslíbené a přesto se neusadil, přesto se v ní nezabydlel. Žil v zemi zaslíbené jako cizinec. Zůstal na cestě. Jeho poutnictví není dílem toulavých bot, nezodpovědného větroplašství. Vyvěrá z víry, která zahlédla boží budoucnost a proto nemůže zdomácnět v ničem polovičatém. ?Věřil,? stojí v listu Židům, ?a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec...a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.? Ano je to, bratři a sestry, naděje, která patří k víře - ta probouzí v božím lidu kritický nadhled a odstup, spásonosnou nespokojenost, která se brání prohlásit cokoli, čeho jsme ve víře dosáhli za definitivní a svaté. Věřit, neznamená stýskat si po tom, co bylo, ale neznamená to ani zabydlet se v tom co je. Věřit, znamená vyhlížet to, co bude, hledat to, co ještě není. Čekáme nové nebe a novou zemi. Bůh pro nás chce mnohem víc, než si vůbec dovedeme představit. Byla by škoda se o to připravit vlastní sebespokojeností. Amen.