Kázání na text Lk 14,15-24 Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu: "Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím." 16 Ježíš mu řekl: "Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. 17 Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: 'Pojďte, vše už je připraveno.' 18 A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: 'Koupil jsem pole a musím se jít na ně podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.' 19 Druhý řekl: 'Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!' 20 Další řekl: 'Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.' 21 Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: 'Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.' 22 A služebník řekl: 'Pane, stalo se, jak jsi rozkázal a ještě je místo.' 23 Pán řekl služebníkovi: 'Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. 24 Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.'"

Život je jak bonboniéra, nevíme, co na nás vyjde, co si vybereme, co který (zabalený) bonbon skrývá, říká Forrest Gump (a něco na tom je) - a tak člověk volí někdy podle lákavosti vzhledu a může být potom po rozbalení či zakousnutí zklamán.

Ale taky se na život dá hledět, podle Ježíše, a to o něco bohatěji a košatěji jako na hostinu – o sladkosti a dorty nebudeme ochuzeni ani o prohýbající se stoly a vybrané pití - ale není to všechno, nejde jen o jídlo a pití, nejen já a oplývající stůl, ale také další lidé, s nimiž se dá mluvit, tancovat i pít, zpívat i plakat. A patří k tomu jistá příprava a chování.

Ježíš nabízí obraz hostiny či slavnostní večeře pro přiblížení království nebeského. Toho, co s ním přichází do světa, co je podle něj pozváním k oslavě a radosti, ke společnému pobývání v tomto světě. Život je hostina. Nejen bonboniéra, důl na dobré, z něhož si vybírám a zbytek zmačkám a zahodím. Ale hostina, na kterou se máme vypravit, připravit, obléct se a naladit. Nejsem tu nechtěný, jsem chtěný, a ne že by to někdo psal na stěny, ale zapsal mě mezi pozvané a napsal mi pozvánku. A já ji smím přijmout. Pak se těšit a chystat, vím, že budu přijat, pokud pozvánku a pozvání nezahodím. Je to velká věc, hostitel není jen tak někdo. A tak se těším, v diáři si držím termín a čekám na zavolanou, abych nemeškal a přišel a radoval se a dobře jedl a pil a vůbec radostně byl.

Ten obraz a příběh začíná hostitelem. On vypravil hostinu, chtěl ji uspořádat a začal na ní zvát hosty. Jsme mezi pozvanými, je to čest a radost a těšení, když to vezmeme za bernou minci a začneme se chystat a těšit.

Ta odvěká touha slavit hostinu je neutuchající, nikdy nepřestane. Můžeme slavit i soukromou oslavu, ale ve slově hostina zní neodmyslitelně i host, pozvaný člověk, příchozí, který stojí ve tvých dveřích a je v pohybu k tobě. Verva a náklady hostiny nejsou přímo závislé na investicích – na penězích. I chudí lidé dovedou řádně slavit. Dodnes je tomu tak. Možná zvlášť tam, kde lidé jinak zažívají nouzi, si dovedou užít ty svátky, kdy se slavnostně vyšňoří a užijí si aspoň na chvíli dostatku a plných stolů. Tak tomu bylo odedávna v různých dobách i v chudých krajích a potvrdí to každý, kdo se ocitl někde na východ či na jih od našich krajů. Evangelisté nám popisují, že se Ježíš sám účastnil mnoha hostin, že byl často zván jako host, že i několik hostin sám vystrojil. Tím to začíná. Nadějně začíná.

Ale pak se to zadrhne. Stoly jsou prostřené, jídlo ohřáté, víno vychlazené, stačí jen zasednout. Ale hosté se začnou omlouvat či spíš vymlouvat. Neuvidí tu radost, která se tu nabízela, podcenili pozvání a přecenili to, co už stejně mají doma. A tak na jejich místa zasednou jiní. Místo těch bohatých a prvních na seznamu pozvaných, těch sebespokojených, kteří zůstali doma u svých žen, svých volů a polí - přišli ti, které pravda málokdo pozve ke svému stolu.

I my dneska zůstaneme vůči takovým v nejlepším případě u nějaké té mince či bankovky předané ve dveřích, nebo někde na křižovatkách cest, když se naše cesty spíš náhodou a nechtěně protnou. Nebo ještě lépe jen tak nějak na dálku a zprostředkovaně. Tady je jim zaslíbeno místo u stolů. Těm chudým, zmrzačeným, slepým a chromým. Kteří zasednou u stolu s pánem hostiny. Pán si na truc těm pozvaným, kteří nepřišli, pozve úplně jiné. Na truc městské a zemské smetánce si pozve spodinu společnosti. Ty u křižovatek cest dlící, zlé i dobré. Není to jejich zásluha. Jen přijali pozvání a přišli.

Ale hostinou to nekončí a naší účastí na ní: „Chceš-li udělat něco víc než normálního, něco mimořádného, něco v Duchu Boží lásky, něco v Duchu Božího království, tak pouštěj svůj chléb po vodě, nekalkuluj s revanšováním se. Udělej hostinu a pozvi chudé, chromé, slepé, blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit. Ale věř tomu, věř mně,“ říká Ježíš, „bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých“. Mohlo by se zdát, že je to příliš. Že tu zase jen běží o to, dávám, abys dal, abych si něco zajistil, vyhandloval.

Když tu Ježíšovu „divnou radu“ slyšel jeden z hostí, řekl mu: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím“. Ekumenický překlad zde má budoucí čas: Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v Božím království. Kraličtí zde mají přítomný čas: Sláva těm, kdož jí chléb v Božím království. Ten přítomný čas má své výhody:

Nejde přece pouze o krásnou vlast na nebi, kterou svým věrným připravil Spasitel. Království Boží není pouze budoucí sláva, bez toho, co se nás už teď zmocňuje. Sláva tomu, kdo slaví hostinu Božího království již teď a nyní, již teď, uprostřed světa lidí s jinou motivací.

„V Ježíši Kristu je Boží království mezi námi, přiblížilo se nám, dotklo se hor a země, vlomilo se do našich zvyklostí a mravů. Už je to tady a my můžeme mít podíl, můžeme jíst chléb při hostině Večeře Páně, stejně jako už dnes můžeme pozvat své hosty a jíst s nimi v hostině Božího království ten chléb, co se jen zdánlivě nikdy nevrací pouštěný po vodě.“ (Sváťa Karásek)

Pane, děkujeme za naději. Za to, co pro nás připravuješ. Prosíme tě, dej, abychom nikdy nezapomněli, že to je opravdu dobré a k radosti. Tím si ve víře máme být jistí… Amen.

Přímluvy: Pane, víme, že tento svět a život není jen hodokvas, slavnostní večeře, bankety a večírky, ale i trápení, samota, bolest. Nejen plná břicha, ale taky hlad, žízeň i po spravedlnosti. Prosíme za ty, kdo právě tím procházejí: Pane, smiluj se. Kriste, smiluj se.

Přimlouváme se za ty, kdo tvé pozvání k radosti neuslyšeli, nebo neuslyšeli tak, aby je to zaujalo, oslovilo, chytlo. Prosíme za ty, kdo je přijali. Prosíme za ty, kteří ztrácejí radost z tvé blízkosti a společnosti druhých ve tvé církvi. Pane, smiluj se…

Prosíme za mír a bezpečí pro tento svět. Modlíme se za nemocné. Myslíme na zvládnutí krizí, kterými procházíme. Přimlouváme za chudé, hladové a opuštěné děti. Prosíme za děti, které nemohou chodit do školy, protože musí pracovat. Myslíme na děti, kterým se ostatní posmívají a ubližují. Pane, smiluj se…

Prosíme za lidi, kteří hůř než jiní zvládají tento čas – chybí jim trpělivost, ztratili zaměstnání, vyčerpali rezervy – finanční, naděje, síly… Modlíme se za zdravotníky, pedagogické pracovníky všech možných škol – i na ně tento čas doléhá, kéž vědí o zdroji energie, inspirace, posily, povzbuzení, dlouhého dechu. Pane, smiluj se…

Pane, ty jsi přišel ke všem, vyslyš naše prosby a žádného člověka nenech bez své pomoci… Jako tebou pozvaní a přijatí, jako Boží děti společně voláme: Otče náš…