Kázání:
Mt 5, 13-16
?Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.
Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.?

Co to tu po nás zase někdo chce? Zase nám někdo říká, jací bychom měli být. Zase nějaké další povinnosti, vždyť my jich máme plný kalendář. Máme být solí a světlem, co to znamená? To se máme pod tou zátěží snad zhroutit?
Tento text možná na první poslech zavání nějakou novou povinností, zátěží, ale zkusme si ho přečíst ještě jednou, zkusme se do něj zaposlouchat.

?Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.
Vy jste světlo světa.?

Podívejme se na to, v tom textu se nepíše o žádných povinnostech, tady po nás nikdo nic nežádá, nikdo tu po nás nic nechce. Píše se tu přeci: ?Vy jste sůl země,?? Nepíše se tu: ?Buďte solí země, ale vy jste sůl země.? A to je přeci veliký rozdíl.
To, co se tu píše, je přeci obrovská věc ? být něčím takovým ? solí celé země a světlem celého světa. Takový dar nám byl dán. Co teď s tím? Nezalekneme se toho? Není to příliš velká zodpovědnost? Není to na nás trochu moc velké sousto? Je to vůbec v našich silách? Ale tyto otázky nejsou na místě. Tady se nás nikdo neptá, jestli to zvládneme nebo ne, tady je nám prostě a jasně řečeno, vy jste. Není to pro nás žádný nový úkol nebo přikázání.
V tomto textu se nás Ježíš snaží povzbudit, mluví o nenahraditelnosti, o důležitosti našich životů. Někdy takové povzbuzení opravdu přijde vhod, někdy je takové povzbuzení potřeba. Mnozí to asi znáte, jakýsi pocit zbytečnosti, bezradnosti, bezmoci. ?Já jsem se snažil, ale co já zmůžu, snaha je zbytečná. Já bych mu rád pomohl, ale on nechce. Já bych rád pomohl, ale co zmůžu proti většině. Vše je zbytečné, vše je na nic. Prostě se radši zavřu a budu si žít sám pro sebe, protože stejně v tomto světě nic nezmůžu.?
I když někdy cítíme bezmoc, cítíme se zbyteční, cítíme, že naše úsilí je úplně k ničemu. I když máme pocit, že naše snaha je úplně marná. Tak to není. Ježíš říká: ?Vy jste sůl země.?
Každý, kdo se vydává za Ježíšem, je solí a světlem. Mnozí z nás se asi chytnou za nos a řeknou si: ?Jsme vůbec hodni toho, aby se to o nás říkalo? Vždyť jsme toho tady na světě moc nezmohli.?
V tomto textu jsou tou solí země nazváni učedníci. To pro nás může být povzbuzením. Učedníci byli obyčejní, hříšní, chybující, malověrní, sobečtí lidé. Byli nám v něčem podobní, byli to obyčejní lidé jako my. A Ježíš v nich i přes to vidí naději, vidí v nich hrstku těch, kteří mohou prosolovat a prosvětlovat zemi. Jsou důležití a nenahraditelní, stejně jako my.
Jsou solí a světlem, protože se vydali za Ježíšem. Sůl a světlo ? to jsou lidé, kteří se vydají za Ježíšem a sami na sobě začnou vidět chyby a je jim z nich třeba do pláče. Takoví lidé začnou toužit po Ježíšově přítomnosti, po změně, začnou toužit po něčem lepším, nesmíří se s tím, jaký svět je a touží po tom, aby vztahy mezi lidmi byly čistší. Aby lidé měli sílu na usmiřování sporů, aby neodpláceli jeden druhému, aby si navzájem pomáhali, aby měli trpělivost vyslechnout i toho, koho nikdo neposlouchá, aby dokázali potěšit smutné.
Ano, ale to by chtěla asi spousta lidí a nemusí to být zrovna křesťané. Tak to jistě je, a je dobře, že je těch lidí toužících něco změnit docela dost. Čím jsou tedy ti křesťané jiní. Rozdíl je v tom, že někteří lidé vědí, že změna nevyjde z nich samotných. Oni věří, že se mohou změnit jen díky Ježíši Kristu. V tom jsou solí země a takoví lidé jsou nad zlato vzácnější (Gruber).
S dětmi na náboženství jsme jednou narazili na otázku, jakým způsobem je mezi námi Bůh přítomen. A i když to šlo zpočátku těžko, nakonec jsme toho dali dohromady dost, něco z toho vám tu přečtu:
Je s námi, když jsme spolu a posloucháme příběhy o něm.
Když se společně modlíme.
Když slavíme večeři Páně.
Když vyprávíme druhým lidem o Ježíši.
Když se staráme o lidi, kteří nás potřebují.
Když usmiřujeme spory.
Když neoplácíme, jestliže nás někdo urazil.
Když utěšíme někoho, kdo je smutný.
Když mluvíme s někým, s kým jinak nikdo mluvit nechce.
Když někomu nasloucháme, i když vykládá pořád totéž.
Když nám někdo pomůže.
Když nás někdo utěší, potěší.
Když na mě někdo přátelsky promluví.
Když mi někdo rozumí.
Když mě má někdo rád.
My můžeme zemi prosolovat a prosvětlovat právě tím vším, co jsem tu vyjmenovala. Můžeme zemi prosolovat a prosvětlovat dary Ducha svatého ? láskou, trpělivostí, dobrotou, laskavostí, tichostí, sebeovládáním, pokojem, radostí, věrností.
Někdo tu zemi prosoluje více někdo méně. Ale hlavní je, že právě takovéto lidi chybující, ale toužící po změně, lidi všelijak klopýtající a pochybující, kteří při setkání s Ježíšem nabírají druhý dech. Tak právě takové lidi Bůh hledá a potřebuje, aby solili a ochucovali zemi. Je jich tu spousta, ale připadají si nedůležití, připadají si slabí a bezmocní v tom velikém světě. Proto přichází Ježíš se svým slovem: ?Vy jste sůl a světlo, vy jste potřební a nepostradatelní, protože jinak by tento svět šel do háje.? Takže konec naříkání, jestli je ve vás víra, že Bůh vás drží za ruku, jestli je ve vás kousek naděje, jestli toužíte po tom, alespoň trochu změnit svět, tak jste ti nejdůležitější lidé, jste nepostradatelní. Nemyslete si, že nic nezmůžete, vždyť přeci té soli ke změně není třeba tak mnoho, stačí jen špetka a jídlo je hned chutnější.
A ten život také potřebuje ochutit, copak by nás bavila ta neustálá rutina, ranní vstávání, práce, starost o domácnost, o rodinu, věčné hašteření a rozpory? Když se najednou objeví v našem životě přeci jen něco jiného, záblesk světla ? stačí jen, když se na nás někdo usměje, popřeje dobré ráno, pochválí nás, přátelsky s námi promluví, hned je náš život povznesen, není už tak fádní a ubíjející, je v něm najednou něco krásného, odlesk Božího světla. Tím odleskem jsme často třeba i my, aniž o tom víme.
Může se stát, že přijdou chvíle, kdy za vámi najednou někdo přijde a začne vám vyprávět svůj životní příběh, začne vám popisovat svůj smutek, najednou pocítíte, že tu jste se svou vírou důležití, že právě od vás chce někdo pomoci, od vás chce někdo slyšet radu, právě vás si někdo vybral a ne jen tak náhodou, ale právě proto, že jste věřící. Dokud o nic nejde, připadáme si se svou vírou zbyteční, ale teď, teď když od nás chce někdo pomoci, máme šanci solit a svítit. Právě v nás vidí ten člověk naději. Nezdá se to, ale přeci jen od nás někdo něco očekává. A teď je na nás jestli ty lidi zklameme nebo nadchneme. Jestli budeme skutečnými křesťany, nebo se budeme jen jako křesťané navenek tvářit. Máme možnost lidi podržet, potěšit nebo zklamat, podrazit, rozesmutnit ještě více. Ježíš říká: ?Vy všichni jste důležití, protože, jak by to jinak vypadalo bez těch nenápadných lidí, kteří touží a mají naději, že svět může být lepší. Právě tací, právě vy svou vírou držíte svět na ramenou, i když o tom třeba ani nevíte.? Amen