1. čtení Sd 2.18-3.11, text Sd 3.7-11
Milí v Kristu sourozenci,
ke knize Soudců se příliš často naše pozornost neobrací. Vypráví totiž o době plné neklidu, o válkách, o době, kdy se Izrael zabydluje v zaslíbené zemi. A o střetech, ke kterým dochází s tamním obyvatelstvem. Nejde jen o uhájení země. Jde o to, zda Izrael dokáže uprostřed většiny pohanského obyvatelstva Palestiny uhájit svou výlučnost, onen Bohem daný úkol: Budete mi lid zvláštní, národ svatý. Izrael by si měl navzdory tlakům zvenčí i pochybnostem uvnitř udržet svou jinakost.
Kniha Soudců je především svědectvím o tomto zápase, o této konfrontaci Božího lidu s pohanským, většinovým okolím. A tímto svědectvím přes staletí, ba tisíciletí mohou soudcové promlouvat k nám. Stále jde o to, zda lid Boží dokáže zachovat svou jinakost navzdory většině, zda osvědčí svou věrnost.
V době soudců přišel jeden zásadní zlom. Všichni, kteří byli
svědky mocných Hospodinových činů za Mojžíše a Jozua odešli ke svým předkům. Umřeli a nezůstal pamětník. Nastupuje generace, pro kterou jsou slavné Hospodinovy činy při putování pouští vyprávěním z minulosti. Pomalu se jí vytrácí vědomí výlučnosti, jinakosti. Izraelci postupně přivykají svému pohanskému okolí. Tohle přizpůsobování ? mnohdy jen v drobnostech, mnohdy ani nevnímané však vede k zásadnímu obratu v postavení Izraele v zemi. Čteme, že otročili pohanským bohům a ruku v ruce s tím i pohanským národům. Stali se otroky ve vlastní zemi. Původně vyšli z Egypta, domu otroctví do svobody.
Ještě tak v Egyptě se mohl každý skrýt za okolnosti. Mohl se vymluvit na vnější příčiny. To byl Egypt?Jenže teď se nelze na nikoho vymlouvat. Izrael otročí díky vlastní nedůslednosti, nevěrnosti, přizpůsobení se okolí. Zapomněli na Hospodina a proto slouží pohanským bůžkům baalům a ašerám. A platí to i obráceně: protože chtěli vyzkoušet něco nového ? baaly a ašery, zapomněli na Hospodina.
Není náhodou, že první nepřítel, který ohrožuje Izrael je v knize Soudců jmenován - totiž král aramejského Dvojříčí ? Mezopotámie. Tedy reprezentant těch, kteří budou Izrael napořád zotročovat - Asyrie a Babylonie. Tyto pro Izrael nebezpečné národy si na své síle a moci zakládaly tak dalece, že v jejich symbolech nemohl chybět pán zvířat ? lev. Například Ninive mělo své okřídlené lvi a asyrští králové sedící na lvech byli často zobrazováni na reliefech. Nebo Babylon zobrazoval svého boha války Nergala jako lva. Kúšan Rišátejimský opanoval Izraelce a oni se nechali. Začali otročit. A po čase úpěli k Hospodinu - osm let je dlouhá doba. Úpěli k Hospodinu a Hospodin se slitoval, povolal jim vysvoboditele.
Tak vystupuje na scénu Othníel. Jméno prvního soudce v překladu znamená Lev Boží. Za tímto lvem stojí Hospodin, který vytahuje z otroctví do svobody. Proti němu nemá šanci ani ta největší moc, která člověka zotročuje.
Zajímavé je, že Othníel vůbec není rodem Izraelec. Je to synovec Káleba, který byl edomské čeledi. Edomci se při putování pouští připojili k Izraeli. Právě v osobě Káleba se osvědčila věrnost Hospodinu. Káleb a Jozue jako jediní z generace, která byla svědkem velkých Božích činů, smí vstoupit do zaslíbené země. A při Othníelovi se naplňuje to, co jinak Izraeli často chybí. Totiž svou vírou dosvědčovanou v životě zvát k Bohu druhé. Být lidem zvláštním neznamená oddělenost ve smyslu uzavřenosti, spíš žít v síle Hospodinových zaslíbení. Být lidem zvláštním znamená zásadně odlišnou kvalitu života.
Ne náhodou je Othníel náležející k edomské čeledi, jež se připojila k Božímu lidu, vysvoboditelem Izraele. Othníel je připomínkou, napomenutím právě do situace, kdy se tato zvláštnost z Izraele vytrácí, kdy se lid nechá zlákat okolím a stává se jeho otrokem. I pro naši nevěrnost jsou napomenutím a připomínkou právě ti, kteří nově přicházejí do společenství církve. Jejich opravdovost, ochota ke službě, touha po setkání s Bohem nás často zahanbí.
Sestry a bratři, dokážeme vysledovat, v čem kdy Izrael uhnul. Dovedeme i ve vztahu proti modlám, kultům plodnosti a zbožštěným silám říct v čem tkví zvláštnost Izraele - věřit v jediného Boha, Stvořitele a dárce všeho. Ale co znamená ono být lidem zvláštním pro naši situaci, v každodenním životě? Kde je ona zvoucí přitažlivost? Ve zbožnosti? V tom, že máme kostel? V tom, že se nás sejde víc?
Popravdě řečeno, od doby soudců se vlastně tolik nezměnilo. Být lidem zvláštním ? to znamená být prostě jiným, než je obecným zvykem, umět držet, co se třeba zrovna nenosí. Jde dnes stejně jako před tisíci lety o zásadní pojetí vlastního života. Umět jej přijímat jako dar, jako nezaslouženou milost. vzít na sebe odpovědnost za vše, co dělám. Není to cesta moc pohodlná. Jenže jinak se ocitneme v nebezpečí, že si nás okolí podmaní, že se staneme otroky.
Symbolika skrytá v příběhu soudce Otníela nás může vést ještě o krůček dál. Jeho rod byl úzce spjat a nakonec splynul s rodem Judy. Už židovská tradice vztáhla obraz Lva z Judy na Mesiáše. Na toho, kdo se stane konečným vítězem nad vším, co člověka zotročuje. A křesťané pak v duchu této tradice vztáhli tuto symboliku přímo na Ježíše Krista. On je tím, který má moc uchránit nás od otročení čemukoli. Amen

píseň 427