Text kázání J 1,1-5a verše první až pátý: Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. ² To bylo na počátku u Boha. ³ Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. ⁴ V něm byl život a život byl světlo lidí. ⁵ To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.

Evangelista Jan také vypráví Ježíšův příběh. Tentýž příběh, který vyprávěl onehdy Matouš, jenom jinýma očima viděný a jinými slovy vyprávěný. A ta jinakost je zřetelná od první věty. Evangelista Marek začne po způsobu velkých vypravěčů přímo in medias res (jak říkáme my latiníci) - najednou se tam dospělý Ježíš objeví ve společnosti Jana Křtitele, nezdržujeme se ničím, co bylo předtím, pokud bude třeba něco dovysvětlit, tak to nějak dovysvětlí cestou. Už Matouš považoval za nutné říci aspoň to, že náš hrdina se také nějak narodil a byl nějakého původu. Lukáš potom píše věnování a vysvětluje, proč vlastně píše a komu.

Evangelista Jan provede něco úplně jiného: nezačne vyprávět hned Ježíšův příběh, ale také se nezdržuje něčím tak podružným, jako že jeho hrdina se musel někdy narodit... Bude také vyprávět Ježíšův příběh, tak jak se odehrál někdy v prvním století v Palestině. Ale pro začátek si dovolí takovou extravaganci, že si odskočí až na sám počátek.

Už tady, hned v prvních slovech si začne pohrávat s časem. A s námi. Na počátku času, na počátku světa, v počátku všeho stvoření, dřív, než cokoliv vstoupilo v existenci, zaznělo slovo.

To znamená někdo byl, kdo to slovo promluvil. A že to, co máme až podnes před očima, je vedle všeho nelogického, tragického, absurdního, taky snad ještě nějak logické, řádné, krásné.

To slovo ale řekl Bůh a nebyl tehdy žádný člověk, který by ho tehdy mohl uslyšet. To slovo, které dává smysl světu, je pro člověka nečitelné až do chvíle, kdy se stane tělem. To jest: až do chvíle, kdy ho Bůh sám začne hláskovat příběhem Ježíše z Nazareta. Tady ta extravagance, ten odskok až na počátek všeho najednou překvapivě začne zapadat do toho, že se bude vyprávět docela lidský příběh z antické Palestiny z časů Augustových a Tiberiových.

To slovo bylo Bůh. Tím slovem vyslovil Bůh sám sebe. Nějak je přítomen v tomto světě a jednoznačně přítomen ve slovech, činech Ježíše, o kterém bude dál řeč. Toto Janovo odskočení na počátek všeho, až k samému Bohu, má ovšem ještě další důležitý náboj. Vzdor té své zvláštní optice bude Jan vyprávět velice lidský příběh Ježíšův.

Prologem ovšem naznačuje své velice dobré povědomí, že o člověku nelze skutečně mluvit, aniž bychom současně mluvili o Bohu. Pokud by Jan nezačal o Bohu, tak o člověku, byť třeba pravém člověku může říct nanejvýš něco neúplného. A naopak: o Bohu nemůže mluvit jinak než tak, že bude vyprávět příběh tohoto člověka.

A takto provázané slovo se životem je světlem lidí. Život patří ke smyslu tohoto světa. Vím, že to zní trochu banálně, ale je to tak. Podle Jana. Život má smysl a život je smyslem tohoto světa. Svět je tady od toho, aby v něm byl život. To může znít soběstředně, antropocentricky, ale u Jana je to výpověď víry, cosi, co odkoukal z toho Ježíšova příběhu, který bude teprve vyprávěn. A ten život byl světlo lidí. Čekali bychom to možná opačně, ale je to takhle – život je světlo lidí. Kdo má uši, slyš.

Prolog Janova evangelia byl oblíbený v některých částech a některých dobách církve. Starověcí otcové církve v egyptské Alexandrii milovali tento text tak, že věřili, že už samo zbožné předčítání tohoto hymnu uzdravuje svět.

Uprostřed tohoto světa je jakési jádro, vetknutý logos, smysl a řád, krása a dobro – něco, čeho se dá přes Ježíšův příběh dobrat. Co rezonuje dobrým, krásným, logickým, terapeutickým. Tak se těšte, budeme tento advent spolu uzdravovat svět.

A kdyby vám farářova zbožná slova a jeho předčítání byly málo, můžete se těšit na slovo tělem učiněné, za chvíli kolem stolu Páně. Anebo ještě teď a jinak. Saša Flek ve své Parabibli překládá začátek Janova prologu o Logu takto: Na začátku byla Myšlenka / a tu Myšlenku měl sám Bůh / a ta Myšlenka byla Bůh; / Bůh ji měl vždycky, od věků. Tou Myšlenkou všechno začalo / a bez ní nezačalo vůbec nic. Ona je Jiskrou všeho života a Světlem na konci všech tunelů. A to Světlo dosud svítí v tmách / a žádná tma ho nezdolá.

Bože, Stvořiteli světa, učinil jsi svým Slovem tento svět. Jsi dárcem života i světla, ke kterému se smíme upínat. Prosíme, dej, ať i letos tvé světlo vyhlížíme, ať čekáme, ať se soustředíme a dokážeme tvé světlo předávat dál.