Čtení:                   Matouš 5,1 – 12

Mt 5,13 - 16

Bratři a sestry,

                přiznám se vám, že jsem dlouho váhal, jaký text z bible vybrat pro toto jubilejní kázání, které by mělo přispět k ujasnění toho, proč tu jako Českobratrská církev evangelická vlastně jsme.

                Evangelických důrazů, které stojí za existenci, je mnoho. Například sebekritická zbožnost, ve které si stále připomínáme, že ani jako věřící nebo církev nemůžeme být sami normou, ale jsme všichni jen lidé, kteří se tou normou musí poměřovat. Nebo vědomí, že nejsme církví jedinou, ale jenom jednou z jednot, které nám brání, abychom ze svých zvyklostí udělali posvátný mustr, a posiluje pochopení pro rozmanitost.

                Jenomže my nejsme jenom evangelíci, jsme především křesťané. A skutečnost, že jsme ve společnosti v menšině, nás bohudíky přivádí zpět k tomuto základu, který je podstatnější než všechny konfesijní rozdíly. Nejsme tu proto, abychom si pěstovali vlastní klub, náš smysl je ve společenství, které tvoří víra v Ježíše Krista.

                Proto jsem nakonec zvolil jeho slova z kázání na hoře: „Vy jste sůl země. Vy jste světlo světa.“ Patří k těm nejznámějším a existuje mnoho krásných kázání, která s velikou invencí odhalují bohatství významů symbolu soli a světla. Stojí za to si je připomenout.

                Když se v našem prostředí začne mluvit o soli, každému se asi vybaví pohádka „Sůl nad zlato“. Bez soli je jídlo prostě nechutné. Dlouho se bez ní vydržet nedá. Jak říká kuchtík v pohádce: „Bez soli to nikdy nebude ono.“ Sůl také konzervuje. Zvlášť tam, kde je – jako v Palestině – velké vedro, je tenhle význam důležitý. Sůl brání rozkladu, hnilobě. Díky ní se potrava nezkazí a život má šanci. Tady na Vysočině zase v zimě solíme proti náledí. To asi v Palestině neznali, ale k tomu obrazu se to hodí. Díky soli neuklouzneme, neujedou nám nohy, nezpřeláme si hnáty. Samotná sůl je ovšem nepoživatelná. Má smysl jen, když se promísí s potravou. Vlastně jen tehdy, když zmizí, když se v ní rozpustí. A přitom jí nemusí být mnoho. Stačí špetka, aby celé jídlo dostalo chuť. Podle bible se také přidávala ke každé oběti. I bohoslužba může zasmrádnout, shnít, být zdrojem rozkladu. Proto ta sůl, aby mu symbolicky bránila, očišťovala ji od všeho démonského.

                A světlo? U něho můžeme také začít od pohádky – třeba o Jeníčkovi a Mařence. Světlo vysvobozuje z bloudění, umožňuje orientaci. Majáky chrání před ztroskotáním. Ve světle jsou patrné překážky a nebezpečí. Člověk se o ně nemusí přerazit, sletět do jámy, zakopnout. Díky světlu je také vidět, jestli vám někdo podává ruku nebo na vás míří pistolí. „Světelná ochrana“ – takové to světlo, které se rozsvítí, když zaregistruje pohyb – sama odrazuje zloděje, brání zločinu. Na světle je zkrátka všechno vidět, není tak snadné něco předstírat, někoho obelstít, obelhat. Všechno brzy vyjde najevo. A přitom ho také stačí málo – drobný plamínek svíčky prostoupí temnoty. A také by bylo absurdní ho izolovat. Má smysl právě uprostřed temnot. Kdyby ale světla nebylo, člověk by v těch temnotách po nějaké době nejspíš oslepl, ztratil schopnost rozlišovat.

                Jsou to opravdu bohaté a hluboké symboly, které jednoznačně vyjadřují něco, bez čeho se život neobejde. Mohou nás dobře inspirovat. Než se ale pustíme do jejich domýšlení, je tu ještě něco, na čem nesmírně záleží – je třeba si dobře všimnout, jakou ty symboly hrají v Ježíšově kázání roli.

                My jim většinou úplně automaticky rozumíme jako zadání, poslání, výzvě- zkrátka že máme být solí země a světlem světu.  A také se o to – věřím, že poctivě – snažíme. Abychom Pánu Bohu nedělali ostudu. Abychom byli pro své okolí vzorem, nebo alespoň jasnou orientací. Abychom si ve zmatku vždycky věděli rady, byli pevní a udrželi určitou úroveň morálky. Abychom církev uchránili před všelijakou pokleslostí a plnili roli těch, kdo brání rozkladu a šíří světlo.

A samozřejmě nás trápí, když se to moc nedaří. Sami často nemáme jasno. Selháváme. Nejsme dokonalí. Neumíme se také ubránit pochybnostem ani smutku. A napadá nás přitom taky, jestli vůbec jako celek, jako církev, jdeme správným směrem. Nejsme my evangelíci  třeba v odpuštění příliš benevolentní? Nebojíme se příliš jednoznačných soudů, takže se ztrácejí jasné mantinely? Nejsme příliš otevření světu a příliš liberální? Neměli bychom být konzervativnější a lpět si na svém? Vždyť to tu přece zaznělo – sůl má konzervovat. Jak můžeme být solí země a světlem světu, když se nedovedeme prosadit a získat si respekt?

                Možná, že právě do takových otázek a pochybností Ježíš káže. O zástupech, ke kterým mluví, bychom se o pár řádek výš dočetli, že byly postižené rozličnými neduhy a trápením, že jde o lid bydlící v temnotách.

                Jenomže Ježíš – a to je právě důležité – je vůbec nenapomíná ani nevyzývá: „Buďte solí země, buďte světlem světa!“. On je i přes to ujišťuje: „Vy jste solí země. Vy jste světlem světa.“

                Zní to zvláštně. Za vzory je stěží můžeme pokládat. Konkrétně se Ježíš těmi slovy obrací na ty, které těsně před tím blahoslavil. Ale i ti mají k dokonalosti daleko. Nejedná se totiž o duchaplné, vyrovnané, o ty, kteří si vždycky zachovají naději a dobrou mysl, o vzorné, kterým spravedlnost v žádném ohledu nechybí, čisté svědomí jim poskytuje vnitřní pokoj a těší se proto všeobecné úctě, respektu a dobré pověsti. Naopak, jde o chudé duchem,  o plačící, o ty, kdo cítí nedostatek spravedlnosti a nedovedou se s tím smířit, a místo ocenění a uznání, se kvůli svému angažmá pro spravedlnost a pokoj dočkají od lidí jenom záště, pomluv a zlých řečí. Ježíš potvrzuje význam právě toho, co my obvykle považujeme za nedostatek a chybu a co nás přesvědčuje o neúspěchu a marnosti života.

                Právě ty, kdo se s tím potýkají a mohou to považovat za důkaz, že jsou vedle, Ježíš ujišťuje: „Vy jste sůl země. Vy jste světlo světa. Vy jste pro něj nepostradatelní. Vy bráníte jeho rozkladu. Díky vám se můžou všichni zorientovat, nebloudit a najít dobrý směr. Díky vám má život šanci. Nevzdávejte se té nedokonalosti, která vám nedovolí považovat se za bohy, neukojte tu touhu, která si nevystačí s vlastní bezúhonnosti a bude se nedostatkem spravedlnosti stále trápit, neobětujte soucit, bezelstnost a úsilí o pokoj a spravedlnost svému klidu, vyrovnanosti a uznání, abyste byli pro někoho vzorem.  Nesnažte se z propagačních důvodů zbavit toho, nebo ukrýt před druhými to, co vašemu úsilí klade meze. Bylo by to stejně absurdní jako stavět lampu pod kbelík nebo jako sůl, která nesolí. Odsoudili byste se k bezvýznamnosti. Právě to vaše potýkání, ve kterém si na Boha nehrajete, a přitom ho nemůžete pominout i za cenu neúspěchu, bezmoci a nejistoty, má význam. A velký. Zásadní.

                Bez lidí, kteří v Boha věří, a přitom jim dochází, že mu nevidí do karet, a tak nemohou rozdávat rozumy a vydávat svoje názory za boží, se ze zbožnosti stane jen posvěcení svévole. I ta bohoslužba zasmrádne pýchou a změní se ve vražedné sebeprosazování.

                Bez těch, kteří si ani kvůli misijnímu úspěchu nedovolí odložit soucit a upřímnost, láska ostrouhá. Místo pomoci těm, kdo potřebují novou šanci, se bude distancovat od každého, kdo by ji mohl v očích veřejnosti kompromitovat.

                Bez těch, kterým zjitřené svědomí nedá spát a nedovolí jim nikdy říct si, že učinili spravedlnosti za dost, se z ní stane jenom samospravedlnost. Nepřítomnost pláče a vyrovnanost se vším nesvědčí v tomhle světě ani tak o naději, jako o lhostejnosti a sobectví.

                Člověk může být neúspěšný a troskotat a přitom šířit světlo a naději, že od věrnosti, solidarity a lásky ani ta vidina úspěchu a dokonalosti neodradí.  Může plakat a přitom šířit radost, že je tu pořád někdo, komu na druhých záleží a kdo neotupěl.

                Právě tohle má podle Ježíše obrovský význam. K tomu nás povzbuzuje - abychom vytrvali v životě, který se může zdát neúspěšný a marný: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi.“ To není výzva, abychom byli svou dokonalostí pro ostatní vzorem. Být vzorem je velmi ošemetné. Už domnění, že na to máme, je dost pyšné. A skoro zákonitě přitom člověk strhne pozornost a chválu na sebe. Však také hned v následující kapitole Ježíš říká: „Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv, jinak nemáte odměnu u svého otce v nebesích.“

                Světlem pro druhé k slávě boží se člověk i církev stává jaksi mimoděk a ne když se na to zaměří. Nejspíš právě když prohráváme a necítíme se jako mistři světa, kteří mohou být někomu vzorem, je náš život svědectvím o tom, který nás přesahuje.

A že to třeba nikdo nepozná a neocení? Jen se nebojme: „Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře.“ A i kdyby nás přitom někdo přehlédl, tak co? Komu mají vzdát lidé slávu? Nám? Ne, Otci v nebesích. A že nás takhle bude pořád málo? A záleží na tom? Jen si vzpomeňte na tu špetku soli nebo na plamínek svíčky. Amen.