Daniel Ženatý

Genesis 25,19-34

?Jákob jednou připravil krmi. Tu přišel Ezau z pole znavený a řekl Jákobovi. ?Dej mi zhltnout trochu toho červeného, toho krvavého, jsem znaven k smrti?? Jákob však řekl: ?Prodej mi dnes své prvorozenství!? Ezau na to odvětil: ?Stejně mám blízko k smrti, k čemu mi je prvorozenství!? ?

Všechno kdysi začal Izákův otec. Abraham. Uvěřil Bohu. Bůh ho přitahoval, Bůh jej vedl. S Bohem vyrazil na cestu. Běžel Boží štafetu. Vzal co Bůh nabízel, jakýsi štafetový kolík života, a běžel. Nevěděl komu štafetu předá. Ale Bůh mu slíbil, že někomu určitě ano. A Bůh s ním šel po cestě, dal mu syna Izáka. Uf. Dobře to dopadlo. Tomu jednou předá Abraham to co od Boha přijal, jak žil a jak mohl žít. Tomu předá ten kolík Boží štafety.

Abraham zemřel a Izák skutečně převzal od otce tu štafetu, tu důvěru v Boha. A Izák vyrazil na svůj úsek. A už i on dobíhá do konce svého úseku, za chvíli se vrátí domů, k Bohu. A také on si říkal ? komu to předám? Přece se mnou neskončí to, co otec rozběhl a já po něm převzal. Ale kdo to vezme po mně? Kdo se po mně vydá na Boží trať?

A Bůh dal jemu a jeho ženě Rebece dva syny. Ezaua a Jákoba. Kdo z nich to převezme? Inu, na to zákon myslel. Ten starší. Jenže Rebece se narodila dvojčata. No, ale jedno se přece musí narodit dříve, jako první. Jako první se narodil Ezau. Ale ten druhý, Jákob, se nechtěl vzdát. Nechtěl nechat Ezauovi ani centimetr náskok. Jakoby říkal, já převezmu po otci štafetu! A tak se držel Ezua za patu. A tak vyšli do života ne byl mezi nimi žádný předěl.

Izák dobíhal svůj úsek a vše se zdálo být v pořádku. Daří se to. Má komu předat to vzácné, to boží, co převzal po otci.

Ale pak se to začalo kazit. Ezau, který to měl převzít, se k tomu neměl. By pracovitý, což o to. Dobře lovil, staral se o jídlo pro ostatní členy rodiny. Ale ten kolík Boží štafety jej nezajímal. Chtěl běžet jinam. Toužil po jiné běžecké dráze. Dráha dědova a otcova jej nezajímala. Nic v tom neviděl.

To Jákoba to bavilo. Často seděl doma a mluvil o tom s matkou. Otec, jak stárnul, přestával mluvit. Moc řeči s ním nebylo. A ta matka Rebeka vyprávěla Jákobovi o tom, co to je to vzácné, s čím se běží. Ten pomyslný kolík Boží štafety. Vyprávěla o Abrahamovi, jeho cestách, Egyptě, bojích, selháních. Hospodinově síle a věrnosti, čekání na syna, o Lotovi, znovu a znovu hltal Jákoby tyhle příběhy. Toužil být v nich, takové příběhy nejen slyšet, ale také je žít. Měl rád Boha, jeho cestu, chtěl převzít po otci štafetu plnou dobrého života.

A tak před sebou mám tento obraz. Čtyři trpící lidé. Trpěli svou bezmocí.

Izák. Trápí ho, že Ezau nepůjde v jeho stopách. A zároveň ho měl rád. A to dobré jídlo, které mu Ezau uměl připravit.

Rebeka. Jediná žena v příběhu. Nemá podle zákona mnoho práv. Ale má bijící srdce a lásku a tak připravuje běžce na Boží trať. Ale ví, že by měla připravovat Ezaua, a ne Jákoba.

Ezau vybíjí svůj žal na lovu. Tam je šťastný. Na loukách a v lesích. Tam po něm nikdo nic nechce. Je daleko od toho podivného, co sebou otec vláčí. To Boží. Tomu nerozumí. Děsí se toho. Možná z toho má strach.

Jákob. Je připraven, je dychtivý převzít to zvláštní po otci a dědovi. Ale nesmí.

Je zřejmé, že takhle to dlouho dál nepůjde. Něco praskne. Ale zatím jde jeden den za druhým, čtyři unavení lidé a dvůr plný otázek, s nimiž si nevědí rady. Proč je každý člověk jiný? Je to, jak nyní žijí, normální? Nebo se to jednou zlepší a bude lépe? Přehání to Jákob? Není to nakonec závist co jej žene kupředu? Je Ezauovi skutečně jedno, co bude zítra? Stačí mu to, dobře jíst a být volný jako pták? Mají smysl zákony, které přidělují v životě role podle pořadí, jak se kdo narodí?

Den jako jiný a pak to prasklo. Otec a matka u toho nebyli. Jen ti dva. Ezau a Jákob. Spolu se narodili, spolu rozhodnou, jak to dopadne s Božím dědictvím, které nese otec, a před ním nesl jejich děda.

Smráká se. Ezau sotva plete nohama. Naběhal kilometry a nic neulovil. Možná chtěl trochu zlepšit divné ovzduší doma, donést otci něco dobrého k snědku. A místo toho je to ještě podivnější. Hlad. Smutek. Nic. A to ještě, napadlo ho, aby se staral o tu zvláštní Boží věc, kterou sebou táhne otec. Ach jo.

A do toho všeho, podívejme, brácha si něco vaří. No, voní to pěkně. Žádná kýta to pravda není. To ne. Ale. ?Dej mi jíst, bratře!? Co? Co Jákob říká? Že mně dá najíst, ale co? Ať mu prodám co? Prvorozenství? Jo, on chce zdědit tu podivnou věc po dědovi. Život s Bohem, tím Hospodinem. Vždyť mě to beztak děsí. Ve snech se toho lekám, jen ať si to klidně vezme! ?Vezmi si to bratře, ano, hned teď ano, přísahám! Dávám ti prvorozenství, teď mi dej najíst. Jen si to vem. Beztak umřu, ať to mám nebo nemám, neumím s tím zacházet. Nechci to. Vezmi si to.?

Ezau pojedl, napil se, vstal a odešel.

Kdo je dobrý? Kdo je zlý? Kdo jednal dobře? Kdo jednal špatně? V Bibli je krátké hodnocení. Vypravěč dovypráví tento příběh a na závěr dodá: Tak Ezau pohrdl prvorozenstvím. Pohrdl. Čtyři se trápili. Tři neudělali nic moc extra. Ale nepustili se Boha, i když jim bylo zle, i když nevěděli, jak dál. Poznávali, že bez Boha by jim bylo ještě hůř. Žádní hrdinové. Toto však poznali.

Jeden své trápení vyřešil také. Zřekl se Božích věcí. Zřekl se toho, co sebou nesl děda a pak otec a nyní asi ponese bratr. Pohrdl tím. Vydal se vlastní cestou. Tento jeden, Ezau, udělal chybu.

Co s tím, co s tím na počátku školního roku? Věřit, že s Bohem je to lepší než bez Boha. A proto přebrat tu Boží štafetu od těch, kdo už pomalu docházejí do svého cíle, domů k Bohu. Toužit po tom ji převzít!

Na přípravě se podíleli během soustředění na Lázech konfirmandi koncem srpna 2002.