Čtení: Izajáš 58,1 ? 12
Bratři a sestry, starocírkevní perikopy nám ukládají číst tuto neděli jako zdroj božího oslovení příběh o Zacheovi z Lukášova evangelia:
Lukáš 19,1 - 10
Bratři a sestry,
boháči jsou asi vždycky trochu podezřelí. Alespoň pro nás v Čechách - a pro Lukáše, který psal tohle evangelium, taky. Bohatství a spravedlnost - to mu nešlo dohromady. V církvi se to také tak vžilo. Chudoba je ctnost. Navíc, když je ten pracháč výběrčí daní, státní úředník, a to státu, který stále vnímáme jako cizí - židé ho tehdy ani jinak vnímat nemohli, neboť jim vládli Římané - pak si nejspíš dovedete představit, co si asi tak mohli o Zacheovi v Jerichu myslet.
A když k tomu připočtete ještě závist - tu bohatství jistě provokovalo tehdy jako dnes - a bezmoc - úředník má přece vždycky navrch - pak to ten člověk musel mít zpečetěné. S ničím jiným než s nevraživostí se setkat nemohl.
Však se jí také nabízela výborná příležitost - ten veliký boháč byl vzrůstem trpaslík, pinďa, prcek. Konečně mu bylo možné tu jeho převahu vrátit. To si lidé nikdy nenechají ujít. Úplně to vidím, jak se ten velký malý muž tlačí, aby něco zahlédl a z anonymity davu se ozývá: "Kam se cpeš, ty záprdku! Kup si štafle, lilipute!" Jen ať si to ten vydřiduch užije.
To si člověk musí vypěstovat hodně silnou hroší kůži, aby tohle přečkal. To je silná škola v tom, aby si jeden řekl: Co mi na nich záleží? Co mi můžou? Stejně na mně nikdo nemá, já si vystačim.
A pak najednou přijde to pozvání, ten nečekaný zájem: Chci být s tebou! A ta hroší kůže je najednou ta tam. Zacheus je radostí celý bez sebe, otvírá svůj dům. Najednou mu záleží na tom, co si o něm kdo myslí, najednou má smysl se ozvat, najednou má smysl vysvětlovat a hájit se. Najednou záleží na tom, jak se věci doopravdy mají (protože je tu někdo, kdo to uslyší.)
Bratři a sestry, nejspíš znáte klasický výklad téhle evangelijní epizody: totiž, že na Zachea, do té doby vydřiducha a zloděje, kterému jde jen o prachy, setkání s Ježíšem, který ho neodsoudil, tak zapůsobilo, že se úplně změnil a v tu ránu se rozhodl pro dobročinnost a napravení zlého, co do té doby udělal. I Tomáš Halík ve své poslední knize ?Vzdáleným nablízku? tenhle tradiční pohled na Zachea sdílí.
A je pravda, že i o takovém obratu bible svědčí. A je důležité všimnout si, že tou silou, která člověka mění, není přísnější odsudek, ale naopak nabídnuté přátelství, nečekané přijetí, láska jako dar a nikoli jako odměna. K takové cestě nápravy bible vybízí třeba slovy apoštola: "Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem." Tedy: Důvěřujte v moc dobra, spolehněte se na ně, nesedněte zlu na lep, když se zdá, že nic než tvrdost na nikoho neplatí. Bůh to ví, že přátelství a dobré slovo zmohou víc než nenávist. K takové důvěře nás i tento příběh zve.
Nejsem si ale, bratři a sestry, jistý, jestli je každý boháč a státní úředník zloděj ? i když nás o tom bohatě korupčními aférami přesvědčují. Nejsem si také jistý, jestli je ta pomoc a záchrana vždycky jenom v obratu o 180 stupňů, ale hlavně si nejsem jistý, jestli o něj vůbec v tom příběhu o Zacheovi jde.
Možná tím, jak mu obvykle automaticky rozumíme, prozrazujeme jenom to, že máme mnohem blíž k těm reptajícím zástupům, než ke Kristu. Možná se tak jen připravujeme o to, aby i do našeho domu přišlo spasení.
Pokud totiž dobře čtu Zacheovu reakci na pohoršení přítomných zástupů, tak zní, jak to ještě ve starším kralickém překladu najdete: ?Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým a jestliže jsem někoho ošidil, nahrazuji mu to čtyřnásobně." Ne tedy: "dám" a "nahradím", ale "dávám" a "nahrazuji". To není předsevzetí, to není o tom, co teď udělám, to je oznámení - takhle jednám, tak se to děje, tak to je.
A to úplně mění situaci: namísto mamonáře a šidila, tu máme najednou muže, který si je vědom toho, co Bůh žádá a který to také činí, přesně tak, jak to Mojžíšův zákon stanovoval.
No jo ? řekneme si -, ale co se potom teda změnilo? Co to setkání s Kristem přináší? V čem je to spasení, když se žádný obrat o 180 stupňů nekonal?
Bratři a sestry, vidím ho v něčem daleko méně efektním, ale pro nás daleko více potřebném: V Kristu je tu někdo, kdo o to dobré, co je v nás stojí, před kým to dobré má opět cenu a váhu. Ve vztahu, v přátelství, v důvěře je to zase něco, na čem záleží. Důvěra předjímá a očekává dobré a tak tomu vrací hodnotu. V ní má smysl se k tomu přiznat, bránit to v sobě i proti té zaškatulkovanosti, která nic nečeká a nenechat se jí ubít, nenechat se uzavřít do té hroší kůže, ve které se můžeme na všechno vykašlat. Pro ten vztah ke Kristu můžeme objevit hodnotu toho, co je v nás dobré a jen tak to má šanci. On v nás zachraňuje, co by jinak odumřelo a co odumírá.
Ano, nejsme boháči ani vydřiduši. Za to často nevíme, pro koho by mohla mít naše poctivost smysl, jakou by mohla mít cenu, komu by na ní mohlo záležet. Lidé si všimnou spíš chyb. Podle těch si člověka zaškatulkují a ať jeden dělá, co dělá, už se té nálepky nezbaví. Jednou jsi zbohatlík a tak ví každý své a nic proti tomu nenaděláš. Jednou jsi se dostal na vedoucí místo, a každý ví, jak to chodí, tak co nám budeš vykládat. Jednou jsi uspěl. No jo, každý přece ví, že je to proto, že v tom umíš chodit. A nikomu to nevymluvíš. A tak, co by ses namáhal, proč by ses snažil, proč bys nakonec takový nebyl, když si to o tobě stejně všichni myslí? Proč?
Protože je tu někdo, kdo si to o tobě nemyslí, kdo ti dává důvěru, kdo o tebe stojí, kdo s tebou není hotov. Protože ti nabízí přátelství ten, pro koho má milosrdenství a spravedlnost cenu. V tom vztahu můžeš opět uvidět hodnotu a smysl všeho dobrého, který se ti kvůli lidské tvrdosti ztrácí. Díky němu se rozvzpomínáš na svoje dobré stránky a přiznáváš se k nim. Díky němu v tobě vystupuje na povrch sounáležitost s Bohem. Díky němu se hlásíš k synovství Abrahamovu, k synovství božímu, z kterého tě ostatní svým sudičstvím už málem vyšoupli. A to je velká věc. To je ta záchrana.
A ještě něco - jsme, bratři a sestry, na cestě k velikonocům, v období postu. Tradičně jej chápeme jako odříkání, jako čas zvláštní přísnosti, při které je kde co zakázáno. Už prorok Izajáš ale vyřizoval, že je to omyl. Odříkání a přísnost jsou nám právě jenom živnou půdou pro tvrdost a sudičství. Půst znamená pravý opak - odstranit to, co ubíjí a spoutává, darovat volnost, dát si pohov s přísností, udělat totéž, co udělal Ježíš pro Zachea - rozbít důvěrou a přátelstvím deptající diktát obecného mínění, jednat svobodně pro osvobození druhých.
A komu by při tom snad scházela náročnost, ten ať to zkusí. Možná se bude muset zříct něčeho, na čem lpí mnohem víc než na vepřovém, tanci nebo jiném povyražení. Třeba dobré pověsti, obecné vážnosti nebo přízně veřejného mínění. Těch, které přátelství k lidem, obecně považovaným za darebáky, popudí a naštve, bude, jako v tom příběhu, vždycky dost. A jejich řeči dovedou být pěkně nepřijemné. Však je to setkání se Zacheem předehrou k pašijím. Dát důvěru totiž znamená i solidaritu v hanbě, znamená unést veřejný odsudek.
Proto raději cvičíme svou vůli, než abychom poskytli důvěru. Proto jsme schopni jakýchkoli obětí, abychom jí sami nemuseli být. Proto bráníme a stanovujeme podmínky pro svatost a svátosti, místo abychom se sami svátostí stali, abychom byli údy těla Kristova, který chce být s druhými.
Do toho se nám moc nechce. Ale právě v tom má ta trocha přemáhání a odříkání svoje místo ...a taky naději. Potom i v té radosti druhých budeme s nimi. Bude to i náš dům, do kterého přijde spasení. Budeme s Kristem. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Amen.