Uložit kázání jako mp3.

Čtení: Kaz 5,17 – 19

Text: Lukáš 13,6 - 9

Sklizeň úrody je báječná věc. Je to radost. Je to zázrak, kolik toho příroda urodí, jak nám nabízí svoje plody, abychom mohli žít. My někdy bláhově a slepě prohlašujeme, že na zázraky nevěříme. Sebevědomě se domníváme, že všechno záleží jen na nás. Zdůrazňujeme význam přičinlivosti. Ale jen si to představte, že by se země namíchla a řekla: „Tak dost! Když vy takhle, tak si to teda zkuste!“ A my, sebevědomí pěstitelé, bychom na podzim marně obcházeli pole, vyhrabávali seschlá zrnka, která jsme tam zaseli, a scvrklé brambůrky, co jsme zasázeli, a marně obíhali s košíky a plachtami sady, a ejhle ono nic! Ani pláňátko. A my sebevědomí mudrlanti bychom nevydrželi ani do vánoc.

                Kdepak, sklizeň je časem úžasu a pokory, časem vděčnosti a chval za to, jak je to na světě skvěle zařízeno, jak bohatě jsme obdarováni. A člověk moudrý je vděčný za ty dary země a dobře s nimi také nakládá – s pokorou, bez plýtvání, odpovědně a s radostí jich užívá. Člověk moudrý si je vědom, že jde o zázrak a veliký dar, a proto je mu úroda podnětem ke štědrosti, podnětem k tomu, aby vzpomněl na ty, kterým se zrovna nedostává, kdo jsou v nějaké nouzi. Moudrého člověka sklizeň neutvrdí v klamné soběstačnosti, sebejistotě a v tom, jaký je kabrňák, ale odkryje mu, že by to byl holý nesmysl, kdyby se pokládal za garanta života. Naučí ho pokoře a úžasu a tak i svobodě, aby se neutopil v přílišné ustaranosti a nezplaněl ve věčných obavách o sebe.

                Ano, sklizeň to není jenom obdarování hmotné. To jsou pootevřené dveře k tajemství života. To je darovaná možnost, abychom právě díky svým hmotným potřebám došli k důvěře, která umožňuje žít plodně. Kdo totiž, jak píše biblický Kazatel, objevil v zajištění svých potřeb boží dar, ten nemusí příliš myslet na dny svého života, na svoje zabezpečení, protože Bůh oblažuje jeho srdce radostí – a tak má prostor myslet na druhé, na spravedlnost, na slávu boží. Jeho život zkrátka nezůstane bez užitku. A to už souvisí s tím podobenstvím z Lukášova evangelia, které mluví o úrodě a o plodnosti, respektive neplodnosti, ještě v trochu jiném smyslu.

                Celý lidský život je jako vinice, která má nést krásné a šťavnaté plody, celý lidský život je jako půda, kterou máme obdělávat, aby sklizeň byla skutečnou radostí pro všechny. Náš život je vinice, která může být rájem – zemí zalitou sluncem a oplývající vínem a ovocem pro každého. Ale může být také úhorem, pustinou, na kterých znavený poutník marně hledá plody k zahnání žízně a občerstvující stín. To obojí je možné.

                Ale jedno je z toho podobenství naprosto jasné: Tak jako se od stromu v době sklizně čeká ovoce, tak se i od lidského života čeká, že se nevyčerpá v pouhé existenci, ale ponese plody. V životě zkrátka nejde jen o přežití, ale především o to, aby ten život k něčemu byl, aby něco přinesl, aby cosi vyzařoval, aby druhým poskytl občerstvení a posilu - něco, čím zaženou žízeň a hlad - třeba po spravedlnosti, nebo po lásce a blízkosti, aby při setkání s ním srdce ostatních poskočilo, jako třeba při pohledu na ten koš plný ovoce, který máme na stole Páně (na obsypanou jabloň).

                A člověk, když to čte nebo slyší, musí se ptát: Jak je to s mým životem? Jaké ovoce nese? A nese vůbec nějaké? Může se vůbec někdo těšit a radovat z toho, co na mně nebo ve mně uzraje? Šíří se skrz to boží království, vláda lásky, pravdy a pokoje, nebo ten, kdo je u mne hledá, ostrouhá? Svítím, jak píše apoštol, uprostřed zpronevěřilého pokolení, plného beznaděje, reptání a fňukání, jako ta hvězda, na které se dá orientovat, nebo splývám s všeobecnou šedí a šířím okolo sebe jenom tu běžnou otrávenost?

                Než ale dojdeme k nějakým závěrům, všimněme si, že v podobenství přichází sklízet ten, komu vinice patří. On hledá plody. On také posoudí, co a zda našel. Nikdo jiný o tom nerozhoduje. Ani ten dělník na vinici. To je vyhrazeno majiteli, vlastníkovi, tomu, kdo tu vinici vysázel. V podobenstvích tahle role obvykle patří Bohu. Naše lidské soudy, jak bible na mnoha místech připomíná, se s tím jeho mohou diametrálně míjet. A to ať už jde o soudy druhých nebo naše vlastní.  Při těch otázkách, které podobenství staví nad náš život, asi nejde o to, abychom se ujistili, jak to s námi je, ale abychom se nepřestali ptát; aby ponětí o tom, že náš život má svoje poslání a cíl bylo stále živé

                Ježíšovo podobenství je ovšem zvláštní. Jsme na vinici, ale přitom jde o fíkovník. Hospodář tu nemá jenom révu, ale i něco zvláštního. Fíkovník bývá v bibli obrazem Izraele, božího lidu, církve. Hospodin má uprostřed světa svůj zvláštní lid a ten má své poslání. A když Pán přichází sklízet, začíná právě u něho. Je první na ráně. Soud začíná od domu Hospodinova. Tak to připomínají proroci.

                Hospodář tedy přichází, hledí do větví, a kde nic tu nic. Ovoce žádné. Zvláštní lid zklamal. Možná si myslí, že plní své poslání. Je přece tu, stále žije, drží se. Ale ono jde o ovoce. Možná nejde o klub dokonalých, který se snaží udržet, ale o novou šanci pro ty, kdo všelijak selhali, kterou představuje riziko odpuštění. Možná nejde jen o bratrské ovzduší  mezi svými, ale o lásku k nepřátelům, o otevřenost pro ty, kdo přicházejí odjinud. Možná jde o přiznání vlastních chyb a vlastní člověčiny, bez nichž lze těžko druhým pomoct. Možná jde o naději, která nestaví jen na vlastních odhadech a tak může překročit svůj vlastní stín.

                Hospodář se rozhlíží a kde nic, tu nic. A není tu poprvé. Už několik let přichází. Neunáhlil se, poshověl. Ale je to stále stejné – nenalézá nic. A to „nic“ není nevinné, že by se nic nedělo – kdepak, půda se kazí. Stokrát nic i osla umoří. Že jsme neudělali nic zlého, ještě nic neznamená. Pokud jsme neudělali nic dobrého, není důvod, abychom tu byli. „Vytni jej!“ Nevydá-li církev plody pravdy a lásky, které do ní byly zasety, pak může klidně zaniknout. Otázka existence či neexistence církve není, jak se nám v poslední době vnucuje, otázka finanční. Záleží spíš na tom, jakým jsme přínosem tomuto světu, této zemi, této obci; jakým jsme přínosem jako věřící lidé každý ve své rodině. Projevuje se v něm opravdu něco z toho, co do nás Bůh vložil a co při nás hledá? Bez toho ztrácíme důvod své existence.

                Díky Bohu ale tady to podobenství nekončí. Ještě je tu ten dělník na vinici, který nad neplodným fíkovníkem odmítá zlomit hůl, přimlouvá se a chce si s ním dát ještě práci. Je tu někdo, kdo o nás zápasí, kdo boží soudy nepřijímá jen jako zdůvodnění všelijakých tragédií, jako ti, kdo přišli za Ježíšem bezprostředně před tímto podobenstvím se zprávou o galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví obětních zvířat. Ještě je tu někdo, kdo boží soudy přijímá jako výzvu a šanci ke změně, pro kterou se chce nasadit: „Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.“

                Služebník nezpochybňuje soudy svého Pána. Strom bez ovoce je opravdu k ničemu. Žádá jenom odklad, žádá čas, aby se mohl pokusit o změnu, aby mohl neplodnému fíkovníku věnovat zvláštní péči.

                My míváme tendenci představovat tu odloženou lhůtu jako hrozbu, jako Damoklův meč, který nad námi visí: Bacha, máte poslední šanci! Spoléháme na to, že ta tíseň přiměje k obratu. Ale okopávání a hnojení pro strom nejspíš žádnou hrozbu nepředstavuje.  Naopak.

        Možná že ta změna záleží právě na tom, abychom si všimli, čeho se nám dostává. Vzpomeňte si na začátek. Ta dnešní radost není jen o hojnosti, ta je o důvěře, která z ní plyne. V ní je šance, abychom žili jinak. Byla by škoda jí propásnout. Amen.