Uložit kázání jako mp3.

Čtení:                   Lukáš 1,26 – 38

Text:                    Matouš 1,18 - 25

Bratři a sestry,

                přejeme si teď navzájem šťastné a veselé vánoce nebo také pokojné prožití vánočních svátků. Tam, kde jedná Bůh, bere ale spíš pokoj a klid za své. Z lidského pohledu je to pěkný průšvih, který dělá člověku pořádnou čáru přes rozpočet.

Oba evangelisté, kteří vyprávějí příběh Ježíšova narození, líčí něco úplně jiného než pokojnou rodinnou idylu. Začínají tím, co účastníky toho děje úplně vykolejí. Nejdřív se toho zhrozí Marie a potom Josef. Uvádějí nás doprostřed intimního rodinného dramatu, kde to vypadá, že se manželství rozpadne dřív, než ho bylo možné řádně uzavřít. Máme tu hlubokou předmanželskou krizi, která hrozí nejen flagrantní ostudou, ale jde v ní přímo o život, protože zákon té doby v takových případech nařizoval kamenování. Takhle riskantní a divoké situace přináší to, co se děje z Ducha svatého.

                A jestliže nás, čtenáře evangelia, Matouš dopředu ujistí, že jde o dílo boží, tak z dalšího vyplývá, že o tom ale Josef neměl ani potuchy. On řešil jenom co se snoubenkou, která byla těhotná dřív, než spolu vůbec mohli něco mít; co s tou situací, která rozleptává důvěru, hrozí ostudou, potupou a lidskými řečmi a může stát dokonce život.

                Tahle situace možná mnohem víc než Lukášovy jesličky, chlív a pastýři vystihuje, co to obnáší, když apoštol později o Kristu napíše, že sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí a v podobě člověka se ponížil. Skutečná solidarita s člověkem neznamená jen chudobu a prostotu, které si mohou uchovat vznešenost, ušlechtilost a malebnost, jakou většinou mají v našich betlémech. Skutečná solidarita znamená namočit se do toho zmatku člověčenství, který je často tak neprůhledný, že s sebou nutně nese riziko ostudy, hanby, zlých řečí a naprosté nejistoty. Tomu všemu se Bůh v Ježíši Kristu vydává, když chce být s námi a pro nás. A ani ten, kdo chce mít na jeho příběhu účast, se tomu nemůže vyhnout. Nestojí jenom před jasnou volbou, kde by to pravé bylo označeno zaručenou visačkou  „made in Bůh“. Musí se rozhodovat uprostřed spleti, která působí jen jako dílo lidských selhání, a z které snad ani nejde vyjít s čistým štítem.

                O Josefovi jsme četli, že byl muž spravedlivý. O spravedlnosti máme ovšem také různé představy. Pro někoho znamená spravedlnost držet se důsledně litery zákona. Pak by ovšem následoval veřejný proces, který by zjišťoval, jak se to stalo a zda se snoubenka mohla dovolat pomoci či ne a je-li tedy na místě trest ukamenování. Pro jiného znamená spravedlnost především prokázat svou nevinu, obhájit se. Josef mohl ve spravedlivém hněvu na Marii veřejně ukázat prstem. Kdo by se mu divil?

                Josefova spravedlnost byla ale jiná, ušlechtilá, v dobré biblické tradici milosrdná. Hledá cestu, jak Marii uchránit ponížení a ostudy. Chce ji propustit potají. Dítě se pak sice narodí nemanželské, ale Josef tak připustí domněnky, že je dítě jeho, a na Marii nepadne cejch cizoložnice. Tak daleko jde ve své ohleduplnosti. Radši strpí všelijaké dohady o sobě, než aby někoho zostudil. Jeho spravedlnost je z dnešního pohledu opravdu mimořádná. Zaslouží si úctu.

                A přesto ani ta nemusí být vždycky řešením, které Bohu odpovídá. Bůh jedná zvláštně, a proto není vždycky ani naše ušlechtilost a ohleduplnost zárukou, že jsme na jeho straně. Ta se totiž neliší jenom mírou soucitu a dobrosrdečnosti, ale především úplně jiným pohledem. To, co my vidíme - v tom nejlepším případě - jako objekt svého milosrdenství a podnět k soucitu, odhaluje nám Bůh jako dar, jako naši naději a záchranu. To, co my považujeme samozřejmě za průšvih a snažíme se to, pokud jsme spravedliví, nějak civilizovaně a milosrdně vyřešit a sprovodit ze světa, může být boží dílo. Naše spravedlnost a dobrosrdečnost může být přes veškerou ušlechtilost slepá, může být jen projevem života, který určují obavy a strach.

                Proto boží posel oslovuje Josefa tak, jak se to potom v evangeliu opakuje skoro napořád: „Neboj se!“ Neboj se, Josefe, synu Davidův. Neboj se udělat to, o čem jsi ve své ušlechtilosti vůbec neuvažoval, co ti přišlo tak jasně mimo, že ti to vůbec na mysl nepřišlo. Právě za tou absurdní možností totiž stojí Bůh. V ní je při díle. Neprokazuješ tak nikomu milost ty, ale naopak Bůh tobě. Všechno není otázkou naší spravedlnosti. Tady jde o boží záchranu a naději.

                Ale pozor, ono to ani s tou záchranou nebude tak jednoduché, jak se zdá. Pozorného čtenáře či posluchače to možná trkne. Andělská řeč a prorocké zaslíbení mají úplně stejnou stavbu: dívka počne, porodí syna a ten dostane jméno, které záchranu vyjadřuje. Právě v té shodě ale o to víc vynikne, že se ta jména liší. Josef má dítě pojmenovat „Ježíš“, ale prorok říká „dají mu jméno Immanuel“. Matouš je schválně postavil vedle sebe, aby byl rozdíl zřejmý a my se proto nad tou nadějí museli zamyslet. Abychom si tu záchranu ve své mysli jenom neodfajfkovali.

                I tu lze přece vidět v lecčems. Tehdy i dnes ji většinou vidíme ve změně okolností, v odstranění všeho, co nás zvnějšku tíží a svírá. Tehdy očekávali, že davidovský Mesiáš zbaví zemi vnějšího ohrožení a poroby a nastolí davidovské nebo přímo boží království. Dneska vidí mnozí spásu třeba v odstranění Babiše, Zemana nebo celé vládnoucí garnitury politiků. Jenomže oni po té změně nastoupí jiní a jak i vývoj u nás ukazuje, tak to nebývá o moc lepší. Poměry i to, kdo je u moci, odráží totiž spíš to, jací jsme my. Nejsou nikdy jenom dílem jednotlivců. Spolutvoříme je všichni. Bez té hlubší proměny, která se týká jednoho každého z nás, se nic nezmění. Však také anděl říká „neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“ nebo „ze všech jeho nepravostí“.

                Ale jak? Lepším návodem? Jasnějšími pravidly? Větší přísností a důsledností? Větší duchovností? Nějakým zázrakem? Zásahem shůry, který způsobí, že se všichni lidé polepší nebo zůstanou jen ti dobří? Zkrátka že nějak dojdeme nebo se dopracujeme k tomu, abychom se Bohu přiblížili, abychom byli s Bohem?

                Snad právě kvůli tomu, abychom to – třeba i v dobré víře – nepopletli, abychom si všimli, že ta boží vánoční naděje je jiná, postavil Matouš vedle sebe a k sobě ta dvě odlišná jména. Aby bylo zřejmé, že to vysvobození , o kterém anděl mluví, se nezakládá a nestojí na tom, že my budeme s Bohem, ale že Bůh je s námi; že tu vzdálenost a odcizení, způsobené našimi nepravostmi, nepřekračujeme my, ale on; že s ním můžeme počítat v těchto poměrech a i při své všelijaké člověčině a ne až tehdy, když se z toho všeho vyhrabeme. Boží záchrana má jméno Immanuel, tj. „Bůh s námi“. I v tom, co nedovedeme vidět jinak než jako průšvih. I tam, kde ho vůbec nečekáme. O tom jsou přece vánoce. O tom je ta radost veliká pro všechen lid, kterou budeme za týden slavit. Moci chtiví potentátci, trable s daněma i lidská nevšímavost a lhostejnost v tom příběhu jsou. Nezmizeli. A přesto není svět bohapustý. Protože do něj Bůh vstoupil, protože se to všechno rozhodl sdílet s námi. Včetně naší bezbrannosti, i s tím rizikem zlých řečí, ostudy a slepé lidské spravedlnosti. Proto je možné setkat se s láskou nejen v klidu, ale i ve chlívě. Taková je naděje vánoc.

                Jenom je asi třeba, abychom jako Josef dali přednost božímu snu před vlastní ušlechtilostí. Amen.