David dává do pořádku rozbité království. Skončily války se Saulem, země může nabrat dech. Rodí se nové království Davidovo, ale leckde se ještě povalují zlomky a střepy rozbitého království Saulova.
Kolik nových dob se rodilo na rozvalinách dob starých. Zpočátku snadno a lehce, ale pak se staré rány začaly probouzet, ozývaly se křivdy, zašlé střepy začaly rozdírat současnost.
David to tuší. A zajímá se o trosky minulosti. Chce se jim věnovat.
A tak se ptá ? zdalipak zůstal ještě někdo ze Saulova domu? Ó jak moudrý panovník, který se ptá, který otázkou přizná, že neví všechno. Zůstal ještě někdo ze Saulova domu? Chtěl bych mu prokázat milosrdenství.
Milosrdenství se stává mocí a sílou, která pomáhá ve chvílích rozjitřených vztahů. Hybná síla, která věci posunuje kupředu, mast, která zceluje, co bylo rozbité.
Milosrdenství vzniká, rodí se kvůli Jonatanovi. David měl Jonatana rád. Jonatan je mrtev, leč co bylo mezi nimi žije a nese plody dál.
Konec úvodní scény ? David dává věci do pořádku, ptá se, žije někdo z bývalé královské rodiny? Pro lásku k Jonatanovi chce tomu kdo ještě žije prokázat milosrdenství.

Nová tvář ?Síba. Tajemná existence. Otrok, který patřil k Saulovu domu, ne Davidovu domu. Ale dům Saulův neexistuje, nebo je v rozvalinách. Zřejmě věčná příležitost pro bývalé poddané si na troskách svého pána udělat svoje království. Nejasná doba vztahů, možná pletichy, možná zastrašování. Síba zřejmě našel způsob jak si dobře žít v tom, co z domu Saulova zůstalo.
Předvolali ho k Davidovi, David jej nezná, ptá se, ty jsi Síba? Zůstal někdo ze Saulova domu? Rád bych mu prokázal milosrdenství.
Síba odpoví ? je tu ještě Jonatánův syn zchromlý na nohy. Zvláštní odpověď. Říká ano, někdo existuje. Je tu ještě ? jaká odpověď je tu ještě. Kde tu? A ktomu ono ještě- jakoby říkal - už toho moc nezbylo, jen zbytek, je tu ještě trochu, vezme si někdo? Je to Jonatánův syn. Nepadne jeho jméno, ale je popsán. Je zchromlý na nohy.
Umně poskládaná odpověď ? někde něco zůstalo co nestojí za řeč. Co vlastně chceš králi? Možná skrytý strach, aby Davidova snaha o pořádek nezrušila to, co Síba získal. Král se zjevně nenechá vyvést z míry skrytým tlakem Síbových slov a důsledně se ptá ? kde je? Síba odpoví ? je v Lodebaru v domě Makíra syna Amíelova. Náhle docela košatá odpověď se jmény vlastníka domu i jeho předků. Znal je David? Nevíme. Rozhodně jméno místa kde se syn Jonatanův nachází v překladu znamená ? Nestojí za řeč. Celá odpověď Síbova tedy je - něco tu někde zůstalo, kde to je? To nestojí za řeč.

A příběh pokračuje, syn Jonatánův přišel k Davidovi padl tváří k zemi a klaněl se. David řekl ? Mifibošete! Mifibošete - jméno zazní, plné, jasné oslovení. Ne - někde něco ještě zbylo a nestojí to řeč. Celé plné jméno - Mifibošete! On pravil ? zde tvůj otrok.
A druhé slovo, které Mifibošet od Davida uslyší je ? neboj se. Mifibošete ? neboj se! Nebyla řeč o tom, že by se Mifibošet měl bát. Ale asi to bylo jasné ? potomek bývalého krále, skrytá nebezpečná osoba, co kdyby se hlásil o svá práva. Takoví se často likvidovali. Ale mrzák, troufne si na něj kde kdo. Mifibošete, neboj se!
A David pokračuje, rád bych ti prokázal milosrdenství kvůli Jonatanovi, tvému otci. Vrátím ti všechna pole tvého děda Saula. A budeš každodenně jídat u mého stolu.
Mifibošet reaguje jako většina těch kdo jsou náhle, pro zásluhy jiných, obdarováni. Kdo jsem já, že se obracíš k mrtvému psu jako jsem já?

David nebyl snílek, asi znal realitu. Věděl, že královské slovo je jedna věc, aby bylo dodrženo je druhá věc. Proto si zavolal Síbu, aby mu řekl co a jak. Že ten něco co tu ještě zbylo a bydlí ani to nestojí za řeč, má své místo každodenně u králova stolu, že mu patří vše co dříve patřilo Saulovi.
A pak asi nejtvrdší pro Síbu: ty se svými syny a svými otroky, budeš Mifibošetovi obdělávat půdu a budeš dodávat chléb k obživě Mifibošetově. Síba měl patnáct synů a dvacet otroků.
Bývalý otrok, nyní zřejmě zbohatlý a mocný Síba, stojí před králem, slyší, že už není pánem nad tím, co mu spadlo do klína, dokonce že bude pracovat pro vnuka bývalého pána.
Zachová jakž takž klid a řekne, co jsi přikázal, já tvůj služebník splním.
A pak si troufne dodat - ačkoli. Ačkoli, králi, teda Mifibošet může jíst u mého stolu, ne u tvého. Vztek se formuluje do tohoto jedovatého výkřiku. Co má co jíst u tvého stolu, stačilo by, kdyby jedl u mého stolu. Kdyby mně byl na roveň, ne tobě. Můj stůl je pro něj až až. Nemusí jíst u královského stolu.

A tak sídlil Mifibošet v Jeruzalémě, každodenně jídal u králova stolu. Kulhal na obě nohy. A v jedné větě se dozvíme, že měl malého syna, který se jmenoval Míka. Má jméno, protože milosrdenství Hospodinovo trvá od věků na věky.
***
Nové začátky není možné postavit na rozlámané a nezahojené minulosti.
Účinná síla která má moc překlenout minulost a zahojit ji, je milosrdenství.
Milosrdenství se dá užít tam, kde se člověk aspoň ptá, jak to bylo? Nezůstalo něco, co je ještě třeba zahojit?
Milosrdenství užíváme často za zásluhy jiných. Je na spadnutí vyznat, ano, pro zásluhy Kristovy užíváme milosrdenství, které má moc hojit, uzdravovat, dává rašit novým věcem.
Byly a budou žít tajemné existence, které se mistrně orientují v rozvalinách po válkách a převratech. Mohou být neomalení, ani jméno jim nestojí za zapamatování a mrzák je pro ně nevýznamná věc. Bojí se pořádku a práva. A bojí se milosrdenství, protože mu nerozumí, neví co s ním. Zneklidňuje je, že to milosrdenství je nad námi vyvýšené jako nebesa nad zemí.
Bůh jedná jako kdysi jednal David s Mifibošetem. Zná nás jménem, říká ? neboj se, zve k hostině. Tím mění naše postavení, tím nám dává důstojnost, tím získáváme na váze a vážnosti.
Je to šok, však také reagujeme, Pane nejsem hoden, já mám jít, mě posíláš, za mnou jsi přišel?
Bůh tak jedná a pro jeho milosrdenství my sídlíme v Božím domě, slyšíme Boží slovo, jsme zváni k hostině. Kulháme také na obě nohy. Velmi to vadí těm, kdo netuší, co je milosrdenství. Bohu hostiteli to však pranic nevadí.