2 Kor 4,7-10 Bůh nemá lepší nádoby (9.2.2003)
2 Korintským 4,7-10
Co je ten poklad? Co jsou ty hliněné nádoby? Jak to patří dohromady?
Poklad v hliněných nádobách. Vždyť se to může rozbít, poklad se vysype, před zloději není pořádně chráněn. Který pošetilec by schoval to, co je mu nejdražší, do podivné křehké nádoby? Vždyť to nic nevydrží Pořádný trezor je potřeba na takový poklad pořídit, aby se k němu nikdo nedostal.
Poklad je evangelium. Slovo od Boha. Slovo o záchraně, o vysvobození, o spasení. Slovo o Ježíši Kristu.
Hliněná nádoba je člověk. Křehký, zranitelný, nepevný.
A ten pošetilec, který svěřuje poklad hliněné nádobě, evangelium člověku, to je Bůh. Bůh, který podle našich měřítek jedná nerozumně a nelogicky.
Na začátku svěřil svoje evangelium chudým rybářům. Rozséval je marnotratně mezi celníky a hříšníky. Bez nich bychom o něm nevěděli. Ten zvláštní Bůh má zalíbení v plačících a ubohých. Blahoslaví chudé v duchu, tiché a hladové. Jim svěřuje svoje slovo o záchraně. Svěřuje svůj poklad i nám. I když o nás ví, z jak křehké hlíny jsme vypáleni.
Bůh spojuje svoje dílo s křehkým člověkem. Spojuje to, co my bychom považovali za nespojitelné.
Ale on nemá tomto světě jinou možnost. Nemá tady neomylné, vždycky pevné a neochvějně věřící křesťany, kterými žádná životní událost neotřese. Nemá dokonalé posly, kteří by evangelium rozestřeli po celém světě.
Má tady jenom nás. A my slyšíme a přijímáme. Někdy nám to jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. A někdy nás Boží evangelium zasáhne, a my víme, že jsme se dotkli samého tajemství života, lásky, naděje.
Ten poklad je základ naděje pro život. Právě pro život zranitelný, křehký, bolestný. Poklad nás nebude chránit před životními boji, nezaručí nám, že budeme uchráněni trápení, možná právě naopak, ale posílí nás do nich. Vyzbrojí nás nadějí, silou, odvahou.
Bůh nemá lepší nádoby pro svůj poklad než jsme my. Apoštol Pavel to věděl. Věděl i to, že křehkost nádob, křehkost těch, kdo Krista zvěstují, budí pohoršení. Zažil to na svou vlastní kůži. Musel asi vyslechnout nejednu nepěknou poznámku na svou adresu. A opravdu nebyl žádným ideálem krásy ani výřečnosti. Malý, nevýrazného vzhledu, jeho tělo bylo trápeno nemocemi. Na své posluchače nepůsobil nijak zvláštním dojmem. Sám píše, že prý jeho listy působí mocně, ale přítomnost osobní je mdlá a řeč chatrná. Nestrhoval působivým projevem. Zadrhával v řeči. Byl tvrdý a neústupný, temperamentní. Byl to normální člověk z masa a kostí. Křehká hliněná nádoba. Ale byl to člověk, který opravdově zápasil o život.
To je možná ten důvod, proč si Bůh troufne vložit svůj poklad do nás, těch hliněných nádob. Protože ví, že nám jde o život, že o něj s Boží pomocí zápasíme. Ne o život ledajaký, ale o život v lásce, důvěře a naději. Bere nás vážně v našich zápasech. A ví, že jich je mnoho.
Apoštol Pavel je jmenuje: ?na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých, jsme bezradní, ale nejsme v koncích, jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni, jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.?
?Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých.? Narážíme na své hranice. A když o nich náhodou nevíme sami, připomenou nám je druzí. Náš život je omezen z mnoha stran. Naším věkem, nemocemi, možnostmi, schopnostmi. Někdy jsme opravdu sevřeni tísní, jakoby se prostor k životu kolem nás zúžil na těžko snesitelnou míru.
Ale Pavel říká, ano, tak to je, tak je to normální, jak byste si mohli myslet, že to může být jinak? Že budete mít vždycky tolik prostoru, že se budete moci rozhodovat bez omezení? To je přece bláhové.
To podstatné je, že se i v tísni zase ukáže východisko, že se objeví nečekaný prostor, že nejsme zahnáni do úplného kouta.
?Jsme bezradní, ale nejsme v koncích.? I to patří k životu věřícího člověka, že někdy nevidíme cestu dál. A ptáme se, co bude dál, kam máme jít, co máme dělat, ke komu se můžeme obrátit. Ale přece nemusíme propadat zoufalství. Můžeme se k tomu přiznat - opravdu, nevím jak dál. A pak možná tam, kde se - lidsky viděno - cesta dál ztrácí, tam víra přece vidí stezičku, třebas úzkou a neprošlapanou, ale je tam. Ve chvíli bezvýchodnosti je vždycky ještě prostor pro modlitbu, volání a křik k Bohu o pomoc. Nemusíme zoufat, máme ke komu volat. Nejsme v koncích.
?Jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni.? Být nádobou na poklad není záruka, že se budeme mít dobře. Možná zažijeme pohrdání, odstup, odmítnutí, mnoho lidí zakusilo kvůli své víře otevřené nepřátelství a nenávist. Mnozí o tom mohou vyprávět z minulosti, mnozí dnes už ne, protože pro svou víru zemřeli v koncentrácích a lágrech. Ale právě oni často svědčili o tom, že i věch nejtěžších situacích věděli, že nejsou úplně sami. Bůh člověka neopouští.
My u nás neprožíváme politické pronásledování pro víru. Ale člověk může být stíhán i svým svědomím, svými vinami, svou bolestí, ztrátou. Víra člověku zostřuje zrak. Neulehčuje nijak naše životy v tom, že bychom pomocí víry dovedli lépe obelhat své vědomí.
Budeme pronásledováni. Útěcha spočívá v tom, že nejsme opuštěni. Tu hliněnou nádobu, lidské tělo lze rozbít a zničit. Ale to, co je uvnitř, to nezlikviduje nikdo. To tam vložil Bůh a on to neopustí.
?Jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.? Kolik takto lidsky poražených existuje. Lidé nemocní, lidé zklamaní, osamělí. Kolik je i dnes ve světě pokořených a ponížených. Pro víru i jen proto, že vůbec žijí. Jak často je člověku upírána prostá lidská důstojnost. Pavel vyzná, to není definitivní, konečná porážka. Kristovo vítězství činí z těchto porážek věci předběžné. Je to vážné, ale ne konečné. Pro všechny poražené je otevřena Kristova ruka, která je zvedá k životu v jeho slávě.
Zápasíme o život, křehcí, zranitelní. Často to vypadá, že už to nepůjde dál, ale přece se vždycky ukáže východisko. Otevře se prostor, možnost přežití. Máme něco, co nás do našeho zápasu vybaví.
?Stále na sobě nosíme znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven?
Jsme spojeni s Ježíšem. V něm lze unést to, co přichází. Neseme jeho poklad, jeho síla působí, že se neroztříštíme pod tíhou toho, co život přináší. Znovu vstáváme v síle Krista zemřelého, toho, který trpěl, kdo na sobě zkusil bolest i opuštěnost.
Zjišťujeme paradoxně, že ze smrti se rodí život, z bolesti dostáváme novou sílu.
Pavel vzkazuje, nebojte se trápení a bolesti. Z utrpení může vzejít něco nového. Je to jako látka, materiál, ze kterého se díky Kristově přítomnosti a naší důvěře tvoří nový prostor, výhled, síla, nová naděje a důvěra. Právě tam, kde jsme na tom zle, tam zakoušíme Boží přítomnost. Tam zažijeme nejen solidaritu lidí, ale především solidaritu Boží s námi.
Vzkříšený Kristus na sobě nese stopy opovržených a ponižovaných. Proto má pro ně od počátku slabost. Proto jim svěřuje svůj poklad. Nádobám prostým, zraněným, životem otlučeným. A ví, že jeho poklad dokáže i utrpení a bolest proměnit v radost a novou sílu.
9. února 2003, HP