David se rozloučil a prchá pryč do vyhnanství. Stává se tak jedním z mnoha. Kdo to kdy spočítá, kolik lidí opouštělo tajně svou zemi a prchalo pryč. David k Pelištejcům, Josef s Marií do Egypta, pronásledovaní křesťané, biskup Vojtěch, Komenský, Židé z mnoha zemí Evropy, naši vrstevníci před komunisty, dnes z Iráku a mnoha dalších zemí. Společné ve všech dobách mají, že nevědí, co je čeká zítra, koho potkají, kde budou spát.
Proč utíkají? Většinou ne proto, že by něco provedli. Zabili, ukradli, zradili. Ale proto, že si něco myslí. Že uvažují jinak, dávají přednost jiným věcem a proto se také rozhodují jinak. Tím vyvolávají zlobu a hněv. Že myslí jinak.

David dorazil do Nobu. Tam je svatyně a kněz Achímelek. Kněz je vyděšen. Tušil že David je psanec. Cítil mrazení v zádech, asi jako když se partyzáni přišli ukrýt do samot v kopcích Vysočiny nebo Valašska. Co bude? Strach, je zde něco, co si nepřeji, co může ohrozit můj život. A přitom odmítnout nemohu a nechci.

David uklidňuje Achímeleka. Říká, mám pověření od krále, abych šel sem za tebou. Neboj se, je to v pořádku. Družinu jsem nechal o kus dál.
Nemluví pravdu. Lže, prchá před králem, kde že by měl nějaké pověření.
Situace na útěku, kdy jde o život, přináší mnoho sporných situací. Je to lež, když jde o život? Je to krádež, když uprchlý vězeň z koncentráku ukradl jídlo? Je to vražda, když na útěku zabil dozorce? Ano je. Je to lež, je to krádež, je to vražda. Můžeme doufat a doufáme, že přece Bůh vidí, proč k tomu došlo. Že vidí souvislosti a on dobře ví, že šlo o život. A rozhodne ve své moudrosti, jak rozhodne. Bůh není fanatik. Král David. Achímelekovi lhal. Žádné pověření neměl.

David chce chleby. Achímelek žádné chleby nemá, má jen posvátné chleby ze svatyně. Sloužily náboženským účelům, každou sobotu se měnily, jíst je pak mohli kněží s rodinami. Nikdo jiný. Proč chtěl David chleby? Měli na útěku hlad? Asi ano. Tak tomu rozuměl Ježíš, když po stovkách let připomene ve svých sporech s farizei, že sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu. A že i David když měl hlad, snědl posvátné chleby. A v Ježíšově interpretaci je to správné, že je snědl. Šlo o život. Chrámy, chleba, víno, bible, to životu slouží, životu, který je od Boha. Ale nejsou nad lidský život.

Rozhovor kněze Achímelecha s Davidem slyšel nějaký Doeg edomský. Byl ve svatyni, co tam dělal, nevíme. Možná byl za dveřmi, možná jen tak prošel, možná poslouchal pod oknem. Ale být tam neměl a David s ním nepočítal. A Achímelek možná trnul, že Doeg je svědkem jeho setkání s Davidem. A později skutečně čteme, že toto setkání Achímelek a ostatní kněží z Nob odnesli životem. Doeg to donesl Saulovi. Ten dal sehnat Achímeleka a ostatní kněze dohromady, obklíčili je a pobili je. Osmdesát pět těch kněží bylo. Popravu žádný z vojáků nechtěl vykonat. Tak nakonec Doeg edomský zavelel a vraždil. Nyní však jen vidí a slyší.
Kolik dobrých věcí se pokazilo, že někdo slyšel co neměl, viděl co neměl, strkal nos kam neměl. I když bychom chtěli mluvit svobodně a vše, asi jsou chvíle, kdy si musíme dát pozor, co před kým říkáme. Zvláště v krizových situacích, na útěku, v nemocích, když jsme na dně.

David shání zbraně. Ptá se, Achímeleka, zda něco má. Ten odpoví - je zde meč Goliášův, kterého jsi Davide zabil v dolině Posvátného stromu, tenkrát v té slavné bitvě, jak tě oslavoval celý národ. Chceš-li si jej vzít, vezmi si ho. Nic jiného tu není. David je spokojen, nad něj není Dej mi jej. Nějak bychom byli raději, kdyby David žádnou zbraň neměl a nepotřeboval. Bojovat proti zlu bez sečné, střelné zbraně. Udělat to nějak jinak. Ale cítíme, že top je rada toho, kdo je v klidu a bezpečí. Ale kdo jde a neví kam a jde mu o život, ten to vidí jinak.

David a jeho družina prchají dál. Přišli do Pelištejské země. Do země úhlavních nepřátel. Až tam se na útěku z vlastní země dostává David. Vždyť porazil jejich národního hrdinu Goliáše. Do hnízda nepřítele se dostal. Dokonce až před krále Akíšu. Zvláštní setkání. Vypadá to, že se Akíša bál Davida, a David se bál Akíši.
Východisko z toho nachází David. Začne se chovat jako pomatený. Dělal značky na vrata, pak jakože padal, kudy chodil tudy se kymácel, a nechal si pouštět po bradě sliny. To asi bylo obzvlášť působivé. Slintavý hlupáček. Pozor ať na tebe nespadne a neoslintá tě. Pelištejec Akíša přijímá hozenou rukavici. Nevíme, poznal, že to David hraje? Osopil se na své služebníky, koho to sem pouštíte, nevidíte, že je to šílenec? Máte dojem, že kolem sebe mám málo šílenců? Tak se vzájemně sami sobě elegantně vyhnou, reprezentanti znepřátelených zemí, nemusí nic řešit, možná se jim nechce.

Co s tím příběhem? Nějak se zaměřuje na situaci lidí na útěku. Co vše jen dělají a jak kolem sebe působí
Setkání s nimi přináší komplikace. Že se na to přijde, že to někdo řekne.
Někdy také lžou, kradou, jednají proti svému svědomí a doufají, že Bůh vidí co a jak, že jim bude milostiv, když zachraňují život, který jim dal.
Věci, které dobře slouží ? chleby ? berou jejich určení, užívají je jinak.
Berou zbraně, které by jinak mohly v klidu spočívat v muzeu.
Dělají ze sebe blázny, hrají divadlo.
Chce to Bůh? Přeje si situaci člověka, nebo skupin, na útěku? Myslím, že ne. Jednejme tak, aby před námi nikdo neutíkal. Ani za hranice, ani do svého já a do svého světa. Nenuťme druhé lidi do zoufalého běhu od nás pryč.
A pokud někoho na útěku potkáme, pak je třeba pomoci. Vracet důstojnost, právo, místo, nabízet ochotu, obětavost, velkorysost.

A pokud se ocitneme v té druhé roli, utíkajících? Co my, co Bůh? Smíme pokorně věřit, že se domů k Bohu vrátíme. Že o to se Bůh postará, abychom po všech útěcích a vyhnanstvích k němu zpět došli dobře