čtení: 1.Mojžíšova 11,1 ? 9
text: 1.Korintským 1,1 ? 17
Bratři a sestry,
úsilí o překonání rozdílů, ke kterému se i my při těchto shromážděních snažíme přispět, není nějakou novotou, není to módní záležitost. Roztržky existovaly a zápas o jednotu byl v církvi veden od počátku. Právě 1. list Korintským je toho dokladem.
Různice, hádky, stranictví, nedostatek jednoty a vůle najít společnou řeč ? to je věc, která nás sužuje a ohrožuje. Nejen v církvi, ale i v rodinném životě, v obci, ve společnosti. Daň nesvornosti je často tragická. A bývá i krvavá. A právě církve při tom často sehrály a někde ještě sehrávají velice smutnou roli. S hrůzou zjistíte, že jediné, co zbylo lidem, kteří se jinak víře odrodili, jsou averze a předsudky vůči křesťanům jiné konfese. Nevíme pořádně, co je to být evangelíkem, ale s katolíky nepečeme. Nevíme pořádně, co je to být katolíkem, ale evangelíky nebereme.
Abychom se ale nepostavili jen do role nezúčastněných pozorovatelů a soudců, uvědomme si, jak často se neumíme shodnout sami mezi sebou. V konkrétní situaci se ukáže, že to, co nám na druhých připadá nepochopitelné ? že se nedokážou dohodnout a jdou proti sobě ? je i nám naprosto vlastní. Ono to všechno totiž koření někde hluboko v naší člověčině, která je nám všem společná. Že na to zapomínáme a chceme vždycky jenom najít viníka, to je právě jedna z nesnází, které překonání rozkolů provází.
Je tu ovšem ještě jedna podstatná nesnáz: Je vůbec dneska možné po jednotě a jednomyslnosti tak bezproblémově toužit, aniž bychom si nad ní zároveň nekladli otazník? Ještě jsme, doufám, úplně nezapomněli na zkušenost totality. To byla také jednota ? nerozborná, vynucená, nadirigovaná, uniformní. A nebyla v historii ? ať už světské nebo církevní ? ojedinělá.
A nejen zkušenost, ale i bible tenhle varovný signál obsahuje. Známé vyprávění o stavbě města a věže Bábel, které končí naprostým nedorozuměním a odcizením, začíná konstatováním, ?že celá země byla jednotná v řeči i činech?. Jsou-li všichni jedné mysli, schází hlas, který by je v jejich všehoschopnosti zadržel. Není třeba se jednomyslnosti spíš bát? Tahle otázka a zkušenost možná také vedla autory ekumenického překladu bible, že slovo ?jednomyslní? umístili pouze do poznámek a v Pavlově prosbě je nahradili slovem ?svorní?.
Jakákoli jednota není v bibli něčím jednoznačně kladným. Stejně jako spor pro ni není jednoznačně záporný. Právě apoštol Pavel, jak to zachycují jeho dopisy, se kvůli pravdě evangelia často přel. Existuje svatá jednota, o kterou prosí sám Kristus pro své učedníky, a existuje jednota jako zdroj nebetyčné pýchy, která ničí lidské soužití. Proto je třeba velice bedlivě rozlišovat a pozorně číst, co a jak apoštol píše, když k jednotě vybízí. Způsob, jakým se snaží překonat nesvornost Korintského sboru a obnovit jednotu, se totiž v mnohém liší od toho, jak to obvykle děláme my.
Začíná to už pozdravem. Apoštol dopis adresuje církvi boží v Korintu. Jednotlivé společenství není tedy jenom součástí církve, jakousi podmnožinou církve, je církví v plném slova smyslu. Církev netvoří až jednotná organizace. Církev je založena na božím povolání. Ti, kdo ho vyslyšeli jsou církví. Tak je to ostatně vyjádřeno ve všech epištolách. Když jde o jednotu, je ovšem třeba ještě něco dodat. Totiž, že se to netýká jenom jednoho společenství. Církev ve své plnosti je prostě všude tam, kde lidé ?vzývají jméno Ježíše Krista, ať jsou shromážděni kdekoliv, jinde, či u nás.? Buďte si jisti, vyjadřuje apoštol svým pozdravem, že jste církví, ale vězte, že nejenom vy. Jste církví právě tehdy, když to neupíráte ostatním, kteří se shromažďují ve jménu Ježíše Krista jinde.
O to překvapivější pro nás ovšem budou následující řádky Pavlova listu. Jen si to vezměte ? Korintský sbor je rozhádaný, bují v něm stranictví. Každý by řekl, tak tohle tedy nemá s Pánem Bohem nic společného. Pavel na tenhle rozpor také později poukáže. Ale první, co jsme hned po pozdravu my i korintští četli, bylo díkuvzdání: Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši, on vás obohatil ve všem, v každém slovu i v každém poznání.
To je zvláštní. Napsat rozhádanému sboru, že mezi nimi bylo potvrzeno svědectví o Kristu a že nejsou pozadu v žádném daru milosti, to zní jako protimluv. Málokdo by tak reagoval. Málokdo by to čekal. Čekali bychom spíš opak ? výtku, že jim plné poznání chybí, že jsou s milostí pozadu. To proto, že my se hned pasujeme do role rozhodčích, že hned hodnotíme.
Jenže Pavel asi věděl, že smíření není otázkou hodnocení. Jak totiž ukazuje, už zmíněný, příběh o bábelské věži, na počátku soupeření a následného rozkolu bývá často strach, nejistota, nedostatek důvěry, kvůli kterým pak lidé hledají sebepotvrzení. Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.? Tato obava je základem té stavby. Z ní roste touha po zviditelnění, která působí tak rozkladně. Pokud se do člověka vloudí nejistota, potřebuje sobě i druhým neustále dokazovat, že není v ničem pozadu, že právě on vlastní to pravé jméno, které mu zajistí nebe.
Proto je tolik třeba, abychom spolu s korintskými nejdřív ze všeho slyšeli, že jsme byli obdarováni, obohaceni ve všem, že nejsme pozadu v žádném daru milosti. Ne díky tomu, co jsme učinili a jací jsme, ale díky Bohu, díky Ježíši Kristu. Jeho věrnost je naší oporou, abychom byli zbaveni strachu o sebe. To je základní kámen k pravé jednotě. Byli jsme Bohem povoláni, obdarováni a přijati. Smíme žít z milosti boží. Proto nemusíme neustále dokazovat, jak jsme dobří, že jsme právě my ti nejpravověrnější z pravověrných. Proto si nemusíme zakládat na tom, ke které partě patříme a v jiné vidět konkurenci. Proto si můžeme třeba i sami ze sebe udělat legraci.
Tohle všechno v následujících Pavlových slovech také najdete. My bychom se asi ptali, která z těch skupin ve sboru je ta pravá, ale Pavel žádnou nevyloučí ani nevyzdvihne. Všem připomíná Krista, který je spojuje, kterého nelze dělit, kterého si nelze ani osobovat a druhým upírat. A ironizuje-li Pavel někoho a shazuje-li něčí zásluhy, pak ne druhých, ale svoje vlastní. ?Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?? Místo aby připomínal, co pro sbor vykonal a odvozoval z toho svoji autoritu, jak se to mnohdy děje mezi námi, je apoštol vděčný za to, že žádný podnět k zavazující oddanosti vůči sobě nedal.
Taková je svoboda víry, která spolu s Janem Křtitelem vyznává: ?On musí růsti, já pak menšiti se?. Kristus nevynikne naší velikostí, ale pokorou, která umí přiznat, jak závislá je na jeho milosti, na kříži, na němž zemřel za hříšné. Amen.