Bohoslužby, 22. 9. 2013, V. Hrouda

Čtení: Mt 6,1-4

Kázání: Ř 3, 22b-24

Milé sestry, milí bratři.

Dnešní kázání bude o ráně, která se zanítila, a o masti, která ji vyhojí. Text, ze kterého vycházím, je zapsán v listu Římanům, ve třetí kapitole:

´Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.´

Dneska chci oslovit ty z nás, kdo se provinili. Přesněji… chci oslovit toho, kdo ví o své vině, kdo na ni myslí a trápí se tím.

Dva modelové příklady, pro ilustraci. Mohl bych si samozřejmě vymyslet jiné, nebo převyprávět skutečné příběhy. Vina má mnoho podob, tisíc různých tváří.

Vina občanská. Československo. Muž. Byl dospělý již v osmdesátých letech, ještě před Listopadem. Mnozí si tu dobu pamatujete: Normalizační totalita. Podrážděná agónie státní moci. Být v opozici ke slábnoucímu režimu už neznamenalo riskovat život (jako v padesátých letech). Avšak riziko perzekuce a kádrového postižení bylo reálné.

Proč jsem se tehdy bál? Proč jsem se neozval? Proč jsem  neříkal ´Ano, ano… ne, ne!´! Proč jsem zalezl jak myš! Proč jsem svůj strach omlouval přívětivějšími jmény, jako třeba…  ´museli jsme brát ohled na děti, aby mohly studovat´, nebo ´bořili jsme totalitu u piva, jsme přeci všichni Švejci´, nebo ´proti moci se nedá bojovat!´. Tohle je příklad, vina občanská, zánět, který se v duši usadil po Revoluci.

Vina řidiče, druhý příklad. Žena. Bouračka. ´I když jsem to přímo nezavinila, nejela jsem v tu chvíli soustředěně… je to tak! Mluvila jsem na děti, seděly na zadních sedadlech. Všichni mě ujišťují, že za nic nemůžu, že nenesu vinu… všichni – manžel, rodiče, policejní psycholožka, farář.  Jenomže, kdybych za jízdy nemluvila… kdybych jela přes Kotěhůlky a ne přes Řeporyje… kdybych ten nedělní výlet vůbec neplánovala… nemuselo se to stát! Do smrti se z toho nevyvlíknu, zanítilo se to a já mám horečku!´

Vina se může stát noční můrou. Užírá a bolí. Šklebí se na člověka ve snech, z tváří lidí, před modlitbou, ve splínu nebo v depresi. Vina stahuje člověka k zoufalství, ke dnu…

Když říkám ´šklebí se´ a ´stahuje ke dnu´, vybavují se mi dvě metafory. Metafory… ty někdy pomáhají, protože se pokoušejí zobrazit pravdu. Neosobně, tedy milosrdně. Tak proč je nepoužít!

Metafora vnitřního zrcadla. Dívám se do něj. Vidím v něm svou tvář, a ta je nešťastná. Utrápená a taky unavená. Zoufalá, protože křičí do prázdna. Zírá vyděšeně do tmy. Nikdo můj nářek neslyší, nikoho to už nezajímá… a i kdyby přeci jen někdo slyšel, kdyby přeci jen měl ještě někdo zájem… tak stejně nepomůže, protože neví jak! Protože pomoc není! 

Metafora tonoucího. Topím se! Topím se v pocitech viny. Lapám po vzduchu. Snažím se rukama zachytit něčeho pevného, vteřina trvá rok. Všiml si někdo, že jsem se nevynořil? Lidi, já chci žít! 

Těm, kdo vědí o svojí vině, kdo na ni myslí a trpí tím… těm chci říci předně toto:

Je dobře, že ses před to vnitřní zrcadlo postavila a že se do něj díváš. Mohla ses odvrátit a jít někam jinam. Mohla´s to zrcadlo rozbít, jako zlá královna v pohádce, když jí zrcadlo řeklo, že není v celém království nejkrásnější. Mohla sis stoupnout před to druhé zrcadlo, které nám lichotí… které nám říká, jak jsme dobří, moudří a krásní.

A je taky dobře, že i pod hladinou pořád věříš! Že se chceš nadechnout! Že miluješ život a bojuješ o něj. I v beznaději, v posledních vteřinách!

Chci chválit toho, kdo se nebojí pohledu na nehezkou stránku sebe sama a kdo touží po záchraně!

Těm, kdo vědí o svojí vině, kdo na ni myslí a trpí tím, chci říci dále toto:

Tvou vinu nechci zamlouvat, říkat, že není. Nechci ji ani zmenšovat, říkat, že není tak velká, jak si myslíš. Chci něco jiného… připomínat, že z viny je vysvobození. Že je úleva!

Není jen zrcadlo, které tě obviňuje. Nejsou jen tvoje špatnosti. Je také zrcadlo, které ukazuje krásu… krásu tvojí duše, její poctivost a žízeň po pravdě. Její velkorysost, vnímavost a ohleduplnost. Její vznešenost a schopnost dávat ze sebe něco dobrého. V té podobě, která je ti dána a která je ti vlastní.

Tahle dvě zrcadla jsou vevnitř (v nás) vedle sebe. Dívat se do nich je potřeba, je to zdravé a pravdivé. Moderní řečí se tomu říká ´sebereflexe´. Naopak… zrcadla rozbít, to je neschopnost sebereflexe. Dívat se jenom do jednoho, to je vždycky iluze, jedna nebo druhá, podle toho… buď iluze typu ´jsem jenom špatný a škaredý´, nebo iluze typu ´jsem jenom krásný a jedinečný´. To druhé, to přeci dělal Narcis, a nedopadl dobře, pokud vím. Ano, jsem viník, ale jsem také dobrý člověk.

Sebereflexe, to je naše vnitřní otázka ´kdo jsem´ a ´jak mám žít´. Je to náš život v duchu. Sebereflexe nám nevyvrací, že se proviňujeme. Naopak, používáme-li obě zrcadla, tak nás to spolehlivě dovede k tomu, že jsme hříšní!

Nemusíme se toho ale zděsit, nemusíme propadnout panice a utrápit se ve spirále svých provinění a špatností. Špatnosti se snažme dále nečinit… ´Jdi a už nehřeš…´, o tom jsem kázal minule.

Úlevné je, že hříšní jsme všichni! ´Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy…´, to je verš, na který kážu dnes. 

Hlavní úleva je však ještě v něčem jiném. Řeknu to zase osobně, k člověku, který o svojí vině ví, který na ni myslí a trápí se tím: Tvoje vina je vážná věc, ale ty v ní neutoneš. Nezabije tě, protože o ní už víš. Protože na ni myslíš a protože se kvůli ní trápíš. Neutoneš, protože pořád věříš! Věříš v zázrak! Miluješ život a bojuješ o něj! Teď jsi pocítil, jaká je cena záchrany.

Pochopil jsi, že si nemůžeš pomoct sám! Víš, že pomoc musí přijít z venku a proto o ni prosíš! Věříš, že přijde. Uznal jsi, že se z viny nevyplatíš, že ji nemůžeš odčinit! Tonoucí také ví, že si nemůže zaplatit záchranu. Jediné, co zachraňuje, je milost! Milost znamená, že Bůh chce! To stačí. Chce a nic za to nechce! Nepodstrkujme mu kafe nebo švestičky, ´…tady jsem si dovolil, pane učiteli, jsou z mojí zahrádky, sám jsem pro vás riskoval život na žebříku!´

Bůh je milostivý svrchovaně a z lásky k nám. Naštěstí se naší servilnosti umí upřímně zasmát. Věřím, že Bůh má smysl pro humor. Věřím, že smích je základem jeho velkorysosti.

Ti, kdo vědí, že zhřešili, tedy ti, kdo vědí, že jsou daleko od Boží slávy… ti jsou tu Slávě najednou nejblíže (opět paradox křesťanství)... jsou ´ospravedlňováni zadarmo Boží milostí´… To je Pavlova formulace – zadarmo Boží milostí!

A já dodám, pouhou milostí! ´Sola gratia´, jak zdůrazňoval Martin Luther a po něm celé reformační hnutí. Žádnými skutky (byť by se Bohu nakrásně mohly i líbit)… žádnými skutky si vysvobození nekoupíme.

Tahle skutečnost… to je ovšem těžký kalibr, když to domyslíme. Jen ten, kdo zrcadlo nerozbije, a jen ten, komu dochází dech, to může vzít vážně (to je ta první a ta druhá metafora).

Takže sebereflexe a zkušenost tonoucího, pořád okolo toho dnes kroužím…

Námitka, ctěný soude! To chcete všem vnutit, že jsou pošpinění a hříšní? Styďte se, hrajete na strunu jejich špatného svědomí… nic jiného to není! Chcete lidi přesvědčit o jejich špatnosti, na kterou by sami nejspíš nikdy nepřišli! Ten, kdo si o sobě nemyslí nic dobrého, ten vás pak potřebuje! Ten vám půjde na ruku! Fuj, hnusí se mi to vaše pánbíčkaření. Děláte z lidí otroky!

Sestry a bratři, nebudu na tuto námitku reagovat. Myslím si, že to tak není, a doufám, že si to myslí i většina lidí. Doufám, že jsem tohle nařčení vyvrátil duchem i argumenty obsaženými v dnešním kázání. Nicméně, i nesouhlas a opozice mohou být cenné, vždyť nás nutí přemýšlet o tom, čemu věříme…

Rád bych kázání uzavřel jinak: podobně jako v poslední době již několikrát, a to upozorněním na cenný poklad, který nám předali naši protestantští otcové, kterým se můžeme nechat živě inspirovat a na který můžeme být po právu hrdí:

Tím pokladem je ono ´Iustificatio sola gratia!´. Ospravedlnění pouhou milostí! Starý důraz, který Martin Luther doslova zrestauroval. Jakoby vyleštil perlu, zašpiněnou pokleslým kupčením, utahanou přehazováním z kapsy do kapsy a z ručky do ručky. Mistr Martin tu starou perlu vrátil do středu víry. V Evropě se zdvihla vlna duchovního odporu proti překroucení Kristovy pravdy, vlna reformace.

Symbolem tohoto překroucení byly odpustky, věc, nad kterou se i po pěti stech letech musí chtít člověku zvracet. Zaplať a církevní úředník ti ve jménu Bóžím vyměří pokání, které stačí k Božímu odpuštění. ´Hoďte to na váhu… to máme hříchu za tři zlatky. ´Hrůza a děs!

Heslem reformačního odporu proti té hrůze bylo ´Sola gratia!´, pouhou milostí!

Důraz na Boží milost je dědictví, ke kterému se hlásíme i dneska! Spolehnutí se na Boží milost je aktuální. Ani náhodou to není dogmatická fosílie nebo mrtvá věrouka.

Na čem to nejlépe poznáme? Je snad vina a utrpení z ní plynoucí něco mrtvého? Něco co zaniklo a je pasé? Nepotřebujeme snad sebereflexi, schopnost a ochotu nastavovat svému jednání a svému životu vnitřní zrcadlo? Netoužíme snad po vysvobození, když spatříme bezvýchodnost svého otroctví a zoufalství svého žaláře?

Tonoucí člověk touží po záchraně v jednadvacátém století, stejně jako toužil po záchraně ve století šestnáctém. Člověk se dusí pořád stejně! Zánět v ráně se může rozhořet kdykoliv.

Na závěr si neodpustím jednu kousavou poznámku do vlastních řad. Byl bych rád, abyste ji vzali s nadhledem.

Na jednom farářském setkání, kde jsme opravdu byli ´samej farář a farářka´, přišla nečekaně řeč na téma spásy... co to ta spása vlastně je?

Překvapilo mě, jak ztěžka a rozpačitě jsme hledali nějakou formulaci. Čišela z toho bezradnost! S odstupem jsem si tu bezradnost vyložil po svém…

My jsme se prostě snažili vyjadřovat dogma. Hledali jsme teologickou formulaci – co je spása – rozumem a učeností. A to nám nešlo. My jsme v tu chvíli lidsky netonuli! Proto jsme nevěděli, co to ta záchrana vlastně je.

Modlitba: ´Pane, prosíme tě, nauč nás umění sebereflexe, která vede k důvěře ve tvou milost i k objevení vlastní vnitřní krásy. ´

Amen