čtení Kr 5.1-14; text J 4.46-53
Po cestě Samařskem se Ježíš znovu vrací do Galileje. A snad protože ho předcházela dobrá pověst toho, kdo proměnil vodu ve víno, byl v Káni dobře přijat. Lidé vzpomínali na veselou svatbu, ale Ježíš se nikdy dlouho nevěnoval tomu, co bylo. Ne že by nechtěl sdílet minulou radost, ale vždycky se v jeho obzoru objevilo něco přítomného nebo budoucí hrozba, která byla přednější. Ježíš nás učí dívat se kolem a dopředu. Tentokrát ho z veselého uvítání vytrhl jeden královský služebník.
Přišel za ním do Kány až z Kafarnaum, což bylo pěkný kus cesty cesty do kopce, přes dvacet kilometrů. Vydal se za Ježíšem kvůli svému nemocnému synovi v naději, že Ježíš by ho mohl uzdravit. Jeho syn byl těžce nemocný; tak můžeme rozumět poznámce, že byl blízko smrti. Ježíš si ale na jeho úpěnlivou prosbu neodpustí poznámku: ?Neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte.? Zase taková nepříjemná poznámka jako u Samařanky, zase si Ježíš rýpne. Ten muž přišel prosit o pomoc, vážil dost dlouhou cestu, trápí se kvůli svému synovi a Ježíš takhle! Mnoho vykladačů chápe tu větu o potřebě vidět znamení a zázraky jako výtku. Nebo Ježíšův povzdech. ?Zase ty zázraky, když je neuvidíte, tak pomalu ani neuvěříte.? Ale třeba v Žilkově překladu to jako výtka nezní ? spíš jako konstatování: ?Kdybyste neviděli znamení a divů, nikdy byste neuvěřili.? Možná nebýt toho prvního znamení na svatbě, tak by teď ani ten královský služebník z Kafarnaum nepřišel?Když se vydal na cestu, tak musel věřit, že má naději. A věřil tomu na základě pověsti, která Ježíše předcházela. A tak té Ježíšově poznámce lze rozumět i tak, že znamení a zázraky, které jeho činnost doprovázejí, jsou potřebné. Mají svůj smysl. Mohou víru podpořit. Kdyby jich nebylo, možná by někteří vůbec neuvěřili. Evangelista Jan to na několika místech opakuje: ?Mnozí uvěřili v jeho jméno, protože viděli znamení, která činil.? Někdo to skutečně ke své víře potřebuje. Vidět, zakusit něco hmatatelného, zažít něco senzačního, třeba nějakou dobrou akci, aby pak mohl vyznat, že Bůh je velký nebo Ježíš je Pán!
A přesto si myslím, že ta poznámka je zároveň Ježíšův povzdech. Ježíš si posteskne, že lidé jsou ochotni v něho uvěřit jenom díky zázraku. A ta slova byla adresována určitě nejen královskému služebníku, ale právě okolostojícícím Galilejcům. ?Vy, kdybyste neviděli ta znamení a ty zázraky, tak vy byste neuvěřili.? Víra založená jen na zázracích je vrtkavá, chatrná, málo trvanlivá. Jakmile nadšení ze zázraku pomine, upadá a ztrácí se. Člověk dojde domů a v tom stereotypu života už Boží přítomnost tolik neprožívá. Tam, kde se proměňuje voda ve víno, kde život plyne podle našich nejlepších představ, prožíváme radost z Boha téměř samovolně. Ale v každodenních všedních povinnostech a starostech je to složitější. A což teprve, když přijde nějaká krize, když se výborné víno našeho života mění zpátky ve vodu, když ztrácíme radost, když přichází nemoc, slabost, únava - kde tolik potřebnou víru vzít? V té chvíli se ukáže, jak mnohem šťastnější jsou lidé, kteří svoji víru nestaví na viditelných zázracích. Kteří neviděli a přesto uvěřili. Jejich víra není stoprocentní, ale to nebyla nikdy.
Královský služebník Ježíše prosí: ?Pane, pojď, než mé dítě umře?. A my v té prosbě můžeme zaslechnout: ?Pane, sestup se mnou tam dolů k moři do Kafarnaum do mé bídy, do mého trápení. Sestup z výšin, kde teď jsi, tady z Kány plné svatebního veselí a hojnosti vína do starostí jedné rodiny postižené nemocí a blízkostí smrti. Pane, my tě moc potřebujeme.?
A tu Ježíš odpovídá naprosto nečekaně a překvapivě. ?Vrať se domů, tvůj syn je živ!? Takovou cestu vážil královský služebník za Ježíšem jenom proto, abych vyslechnul, že jeho syn žije? My sice díky evangelistovi víme, že v té chvíli se stal zázrak. Ale královský služebník neví nic. Jsme spolu s prosícím otcem postaveni před pouhé Ježíšovo slovo. ?Tvůj syn je živ?. Má tomu věřit? Může jít domů ve víře, že je jeho syn není na pokraji smrti? Královský služebník zjistil, že si nemůže dovést Ježíše za ruku až domů. Do Kány šel s nadějí, že Ježíše přivede ke svému synovi. Teď už ví, že půjde zpátky s prázdnou. Nemá nic, jen to Ježíšovo slovo. Nic dalšího, co by ho ujistilo, že se situace jeho dítěte změnila. Pouhé slovo Boží, na to jsme odkázáni. Nic víc k dispozici pro svou víru nemáme. Jak je nám ten královský služebník najednou blízký! I my jsme možná jako on slyšeli o úžasných Ježíšových činech a chtěli bychom, aby totéž činil i u nás. Ale máme jenom Ježíšova slova, dnes zpečetěná jeho obětí. Přesto - věříme?
?Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel.? Zkuste si to představit. On jde domů dlouhou cestu, a věří, že jeho syn je zdráv. Neviděl žádný zázrak. Je na cestě jen s Ježíšovým slovem a svojí vírou. Až dorazí domů, teprve pozná, že nevěřil nadarmo. To je, bratři a sestry, náš život. Jdeme životem, jak věřím, do ?nebeského domů? a nemáme nic, jen to Boží slovo a darovanou víru, kterou můžeme ve společenství, v modlitbě a četbě Písma rozvíjet. Doma snad poznáme, že jsme uvěřili pravdě. Ale teď je to napínavé. Někdo to napětí nevydrží a Božího lana se pustí a trápí se. A kdyby nás nikdo ve víře neutvrzoval a nepodpíral, kdoví, zda bychom si my tu víru uchovali?
Docela důležitou roli v tom příběhu hrají i sluhové, kteří šli uvěřivšímu královskému služebníku naproti. Bůh nám posílá do cesty ty, kteří nám pomáhají. Možná ne vždycky přicházejí s tak radostnou zprávou, ale přicházejí. Jak by to bylo pro člověka těžké, kdyby musel jít se svou vírou až do cíle sám. A jaká to může být pomoc sdílet se ve víře a podotýkám i v pochybnostech. Tolik potřebujeme potkávat se na cestě, sdělovat si své zkušenosti a neztrácet zájem o to, s čím zrovna kdo zápasí. Ten příběh se jmenuje uzdravení syna královského služebníka. Jedinou zmínkou o uzdravení je, že synovi přestala horečka. A nás, kteří jsme evangelium dočetli do konce, může vést ještě dál.
Věříme, že Ježíš otevírá pohled a klestí cestu i za horizonty, na které sotva dohlédneme. Jeho boj se smrtí a vzkříšení nás mohou posílit, i když se nám nedostává těch nejlepších zpráv o zdraví nebo svobodě našich blízkých nebo nás samých. Díky Ježíšovi totiž život smrtí nekončí a ze zvěsti Janova evangelia vyplývá, že kdo věří v Božího syna, má život věčný. Přijměme to tak, i když zůstanou otázky, zda stopy života věčného jsou znát už tady a teď. Je nám skrze víru zaslíben. Proto snad věta ?Tvůj syn žije? znamená víc, než ?Tvůj syn je zdráv?. My zatím plni očekávání jdeme s touto vírou k cíli, abychom poznali. Můžeme jít domů a věřit.