kázání Mt 13.33
Na noci kostelů zpívala mládež mj. i písničku Miloše Rejchrta, která je vlastně básnicky hovoří o nadějeplnosti tohoto podobenství:
Nebudu jíst to, co zbylo od včera, staré zbytky s chutí cizích slin,
smutné zbytky ze smutného večera, staré slivky ze zkysaných vín.
Píseň novou čistým tichým hlasem, za dveřmi si zítřek notuje,
těsto už je prosyceno kvasem, nové víno v sudech pracuje.
Už se chystá zaslíbená hostina, blahoslaven, kdo měl doteď hlad,
je dost místa, za chvíli se začíná, není třeba vstupné s sebou brát?
Pokusím se to podobenství o kvasu nebásnicky rozříkat. Kvas nemá v bibli příliš dobrou pověst. Začíná to už při vyvedení Izraelců z Egypta. Hospodin přikazuje, aby se hod beránka slavil s nekvašenými chleby. Izrael je má jíst po celých sedm dní. A nejen to - kvas má být dokonce odstraněn z každého domu, ani kousek tam nesmí zůstat. Při porušení tohoto zákazu dokonce hrozí vyobcování z Božího lidu, tedy jeden z nejpřísnějších trestů vůbec.
Ten zákaz se vysvětluje různě. Jednak tím, že lid spěchající z domu otroctví neměl na zadělávání chleba čas; proto se tento kvapný útěk připomíná právě jedením nekvašených chlebů. Spíše ale kvas symbolizoval cosi starého, co je potřeba opustit, něco pokaženého a nečistého, s čím člověk vstupující na novou cestu nemá mít nic společného. Kvas jako nebezpečné bujení, které zasahuje do Božích pravomocí. Při pečení kvašených chlebů se totiž pořád pracuje s tím starým ? vezme se kus starého vykvašeného těsta a přidá se do mouky, aby mohlo vzniknout těsto nové, které zase pak slouží na přípravu dalšího těsta ? a tak pořád dokola. Takže to nové těsto vlastně není zase tak úplně nové. Je v něm kus starého. Třeba jen nepatrný, ale je. Chléb, který z toho vznikne, sice voní novotou, ale ta je vlastně jen zdánlivá. A proto, když měla začít v životě Božího lidu nová etapa ? cesta z otroctví ven, muselo se vše staré odstranit. Včetně toho kvasu. A to odstranění mělo být vskutku důkladné. Skoro to vypadá, jako by se tu bojovalo s nějakou nebezpečnou epidemií ? stačí trocha nákazy, aby zasáhla nakonec všechny, lavinovitě se rozšířila. Jen nepatrné množství způsobí, že pak všichni onemocní. Pro čtenáře Matoušova evangelia ? křesťany ze Židů, bylo proto to podobenství o kvasu dvakrát tolik provokativní.
Ježíš sám mluví o kvasu podle židovské tradice také jako o něčem nečistém. Jak jsme slyšeli v prvním čtení, varuje před kvasem, tentokrát kvasem farizeů, tedy před jejich pokrytectvím. O to víc překvapí, že se v jeho podobenství kvas náhle ukazuje i v dobrém světle. Totiž: samotné království nebeské je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí.
To, že ta žena kvas do mouky skryla nebo ukryla (jak se dá přeložit ono vmísit), to přece nebyla náhoda. Kvas jí nespadl do těsta mimochodem. Cílem té ženy bylo udělat chléb ? dobrý pokrm. Tři měřice mouky ? to je téměř 40 litrů, tedy poměrně velké množství. Z toho už se dá upéct pěkných pár chlebů. Komentátoři mluví o chlebech asi pro sto lidí. Z takového množství mouky a kvasu by se mohla konat rovnou hostina. A tady je zas patrný názvuk hostiny nebeského království.
Kvásku stačí trocha v kupě mouky. Úplně se v ní skryje, takže to zpočátku nikdo nepozoruje. Mouka, v níž je přimíchán kvas, se od té, ve které není, zpočátku nedá odlišit. To nejdůležitější, totiž proces kvašení, se odehrává uvnitř, běžnému pohledu je to neviditelné. A za nějaký čas se kvásek projeví ? ne hned, je potřeba počkat, ale není se třeba obávat, že by to nenastalo. To, co je na počátku nenápadné, na konci ovlivňuje celek.
Kvas tedy může být i něco dobrého, Bohem chtěného. V našem světě není jen zkažený starý kvas, který všechno zaneřádí, kdekoli se dostane. Není tu jen ta nakažlivá choroba (chcete-li hřích), jejíž zárodky se všude ukrývají, aby pak svým růstem pustošily to zdravé. Je tu i to dobré Boží působení, které se šíří podobným způsobem ? zpočátku takřka není vidět, ale má v sobě moc se rozšířit všude do okolí a zasáhnout vše.
Kvas ? to je vlastně návaznost, tradice, předávání. Předává se jeden kus těsta dál a dál ? tak dlouho, dokud s tím někdo neudělá konec. A nyní smíme slyšet, že vedle té tradice zla je tu i tradice Božího království. A jednou se jistě dostane všude a zjeví se všem ? jen je potřeba jí dát čas.
Jsme tu s novým kvasem Božího království. Máme s ním počítat. Ale ? kde ten kvas můžeme najít? Starého kvasu kolem sebe vidíme dost, na ten není potřeba ani ukazovat prstem. Přece by bylo skvělé, kdybychom stejně tak mohli ukázat ? zde už se Boží království prosazuje, tady už jsou ostrůvky toho nového těsta, zde se buduje nový svět. Zde to má budoucnost, a tak se k tomu přidáme. Ježíš ovšem takovou informaci nepodává. Jeho podobenství je sice srozumitelné i pro ty nejprostší ? ale zároveň nám v něm něco zůstává utajeno.
Učedníci, kteří Ježíšovo podobenství slyšeli, pomalu tušili: ten nový kvas přichází s Ježíšem samotným. On sám ho vnesl do světa. Ale co se s ním stalo dál? Jsme tím kvasem teď snad my, křesťané? To je jistě příjemná představa. Vy jste sůl země, říká jinde Ježíš. Sůl má podobnou vlastnost jako kvas ? stačí jí málo a vše prosolí. V jídle není vůbec vidět, ale to jídlo chutná úplně jinak než neosolené. Je tedy církev tou pozitivní epidemií ve světě, která vše proměňuje a obnovuje?
Odpověď nám Ježíš dluží. A myslím, že záměrně. To podobenství říká, že kvas Božího království je tu přítomen a nějak náš svět prorůstá, ale na Boží království nemůžeme jednoduše ukázat, i když je to tak lákavé. Můžeme a máme se jím nechat strhnout, pracovat pro něj. Pak už je ta otázka ?kde? vlastně zbytečná. Nový kvas může být všude a může působit i skrze nás. Může prorůstat skrz církev ? a věřím, že skrze ni také roste. Může ale stejně tak působit i mimo ni. A věřím, že i za jejími hranicemi si Bůh užívá mnoha lidí k tomu, aby jednal.
Nebeské království začíná téměř nepozorovaně, v příběhu jednoho muže z Nazaretu. A končí tak, že proměňuje celý svět. Nakonec bude Bůh všecko ve všem, odvažuje se napsat apoštol Pavel. To, co bylo na začátku dvojí ? mouka a kvas ? se spojilo v jedno jediné těsto. Z dvojího lze vytvořit jedno jediné. A tady to přece není tak, že to velké převálcuje to malé. I ta mouka, napohled méně důležitá, pomáhá k tomu, aby kvas splnil svou roli. (kdybych to chtěla dotáhnout, a možná přetáhnu: na tomhle kratičkém podobenství se ukazuje, že maličcí a velcí patří dohromady. Slabí a silní také.) Mouka přece potřebuje kvas a kvas potřebuje mouku. Teprve spolu a dohromady jsou těstem, z nějž lze upéci kvašený chléb. Tohle ta žena věděla a proto ten kvas do mouky ?skryla?. Nechtěla, aby vyhrálo jedno nad druhým, ale aby jedno ovlivnilo druhé. Aby jedno druhé pozměnilo. Ne zvnějšku, ale zevnitř. Ne rychle, ale pomalu a důkladně.
Ježíšovo podobenství nás každopádně staví do nové situace. Už se nelze vymlouvat, že zlo stejně vždy triumfuje, takže nemá smysl se pouštět do zápasu s ním. Už nelze jen nadávat, že nad námi rozhoduje někdo jiný a my nemáme žádný vliv. Nelze jen naříkat, že svět kolem nás se řítí do zkázy a nikdo tomu už nezabrání. Nelze si už všelijak omlouvat vlastní rezignaci. Svět už totiž není takový, jaký byl. Je v něm přítomno Boží království. Zatím skrytě, nenápadně, netriumfálně. Na první pohled nemusí být vidět. Ježíš však ujišťuje, že Boží království a dobro se šíří se stejnou nezadržitelností, jakou my lidé tak často přičítáme tomu zlému.
Přijď království Tvé - tak se modlíme a radujeme se, že jsi to Ty, Bože, který kraluješ na rozdíl od nás navýsost spravedlivě a milosrdně. Děkujeme, že se Tvé království potkává s naším světem a že navzdory našemu pesimismu i slabosti tento svět prokvašuje. Amen