Zní to neuvěřitelně, ale je to tak: za sto let pořídil novoměstský sbor celkem deset zvonů, aby vyzváněly z věže kostela Bohu ke cti a lidem k radosti.

První čtveřice zvonů byla slavnostně vyzdvižena na věž dokončeného chrámu 29. června 1898. Dobový zápis v kronice vystihuje atmosféru této neobyčejné události:

„Zvony přivezeny od firmy Hiller v tichém průvodu z Brna na dvou vozech, tažených celkem devíti koňmi. Za účasti více než 2000 lidí byly zvony po předcházející nábožnosti, při níž případně promluvil místní farář Josef Dobeš, slavnostně na věž vytaženy a po jejich zavěšení zazvoněno nejprve každým zvonem zvlášť, potom všemi dohromady.“

Hlas jednoho zvonu z této čtveřice můžeme slyšet dodnes. Zvon, zvaný Hrnčířův, daroval bývalý člen novoměstského sboru, později americký továrník Václav Hrnčíř. Ostatní tři zvony byly zabaveny k válečným účelům za první světové války v roce 1917. Musely být na věži rozbity velkými kladivy. Smutné zvuky této neradostné práce byly tehdy slyšet do širokého okolí.

Po skončení první světové války a vzniku Československé republiky byla ve sboru patrna všeobecná touha po nových zvonech. Pořízení zvonů však bylo finančně nesnadnou záležitostí. Až v roce 20. výročí trvání republiky, totiž 1938, padlo konečně rozhodnutí o pořízení nových zvonů pro novoměstský chrám. U brněnské firmy Manoušek a spol. byly odlity tři nové zvony, traktorem novoměstského továrníka Kadlece dopraveny do Nového Města a v srpnu 1938 vytaženy na věž. Společnost zvonu Hrnčířovu od té doby dělaly tyto tři zvony: největší - Mistr Jan Hus, druhý - Jan Ámos Komenský a třetí - Tomáš Garrigue Masaryk. Laděny byly všechny čtyři do libozvučného souzvuku. Do tónů dis, fis a gis byl vladěn pozůstalý zvon tóniny ais. V odborném posudku čteme: „Všechny tři zvony ve svých nárazových tónech jsou přesně vystiženy, takže tvoří při zvonění lahodný mollový kvintakord.“

Slavnost svěcení nových zvonů se konala již v ovzduší stísněném mnichovskými událostmi 30. října 1938. Zanedlouho vypukla druhá světová válka, pro jejíž ničivou sílu byl zabaven kdejaký kousek kvalitního kovu. Tak došlo i na novoměstské zvony, které naposledy zazněly v dubnu 1942, poté byly spuštěny z věže a odvezeny. Zůstal opět pouze jeden, ten nejmenší, Hrnčířův. Půjčka, kterou si sbor vzal na pořízení zvonů, nebyla ještě zdaleka splacena, a tak sbor až do roku 1944 splácel dluh na zvony, které už nebyly.

Po válce zjistil tehdejší farář, dr. Václav Kejř, že v Praze na Maninách jsou složeny zvony, které Němci už nestihli odvézt. Vydal se tedy hledat zabavené novoměstské zvony. Pátrání po nich bylo bezvýsledné. Byl však nalezen největší zvon z novoměstského katolického kostela - Kunhuta a také Štursova busta TGM a plaketa ze Štursova rodného domu. Radost ve městě byla tehdy veliká, když se nalezené věci vrátily.

Novoměstští evangelíci toužili mít opět zvony v plné kráse i síle hlasu. V době normalizace i později v osmdesátých letech, kdy bez souhlasu církevních tajemníků nemohl sbor téměř nic rozhodnout, bylo naplnění takovýchto tužeb nemožné. Za působení faráře Josefa Batelky v novoměstském sboru byl důkladně opravován chrám, což odčerpávalo veškeré finanční prostředky a pořízení zvonů se i z těchto důvodů odsouvalo.

Po roce 1989 však skrytá touha vyšla najevo velice záhy. Úvahy vycházely ze dvou protichůdných hledisek. Po liberalizaci cen a rozpadu mnohých zemědělských družstev nebyla finanční situace mnohých evangelíků příliš příznivá. Zároveň však bylo také jasné, že i ceny surovin na výrobu zvonoviny, totiž mědi a cínu, výrazně vzrostou. Po nesnadném a zodpovědném zvažování bylo koncem roku 1990 rozhodnuto, že nové zvony budou. Byla vyhlášena sbírka měďěného odpadu, rovněž sbírka finančních darů a u zvonařské firmy Dytrychových v Brodku u Přerova objednáno ulití tří nových zvonů.

Potřebné množství mědi se podařilo shromáždit celkem bez obtíží, s částkou potřebnou na zaplacení zakázky to bylo už horší. Nakonec bylo rozhodnuto nechat ulít dva menší zvony a s třetím největším počkat. 14. března 1992 byly do Nového Města přivezeny na speciálně upraveném nákladním autě dva zvony jménem Víra a Naděje. Byly vystaveny v evangelickém kostele a rozhodnuto, že na věž budou vytaženy až společně s třetím zvonem, na který se mezitím dál sbíraly peníze. Slavnostní událostí bylo pak přivezení třetího zvonu jménem Láska a jejich společné vyzdvižení na věž kostela. Za obdivného přihlížení mnohých občanů města byly zvony vytaženy autojeřábem speciální velikosti, patřícím do arzenálu sázavské vojenské posádky. Kvůli největšímu ze tří zvonů bylo nutno rozšířit jedno věžní okno a po upevnění zvonů na stávající konstrukce otvor opět zazdít.

Každý ze tří nových zvonů je vyzdoben nápisem:
„Ke 400. výročí narození Jana Amose Komenského“ a dále znaky rodiny Dytrychovy a autorky zvonů, Marie Tomáškové-Dytrychové, iniciálami MD, větvičkou túje a kartuší. Jejich jména - Víra, Naděje a Láska jsou vyvedena zvláštním, graficky zdobným písmem. Zvony jsou laděny do tónů fis1, h1 a cis2 a s původním zvonem Hrnčířovým tvoří měkký souzvuk. V kolaudační zprávě můžeme číst: „O zvonech možno prohlásit, že jsou velmi zdařilé jak po stránce hudební, tak i povrchové. Mají celou řadu harmonických alikvotních tónů, které jsou základem kvality a barvitosti zvuku. Hlas zvonů je čistý, jasný a vyrovnaný. Protože zvony odpovídají všem kampanologickým směrnicím, schvalují se a doporučují svému ušlechtilému poslání.“

24. června 1992 se konala slavnost, při níž slovem evangelia sloužil synodní senior Pavel Smetana. Promluvil též katolický kaplan Miroslav Sedlák, starosta města Jaromír Černý a farář sboru Daniel Ženatý.

Novoměstské zvony opět hlaholí v nádherném akordu. Stařičký zvon Hrnčířův je sladěn nejen s Vírou, Nadějí a Láskou, ale také se zvony na katolickém kostele. Dennodenně v poledne, o nedělích, svátcích i při jiných příležitostech, může každý občan, ať věřící či nevěřící, ať místní či náhodně kolemjdoucí, poslouchat vyzvánění, které, nemalým úsilím získané, zní k slávě Boží i lidem pro radost.