- DĚCKA, ZNÁTE POHÁDKU O TŘECH KŮZLÁTKÁCH?
- A O BUDULÍNKOVI TAKY ZNÁTE,
- ČÍM JSOU SI TY POHÁDKY PODOBNÉ? V obou zůstane někdo sám doma a jde o to, jestli v důvěře zvládne nástrahy, které ta samota přináší.
- BYLY JSTE UŽ VY NĚKDY SAMI DOMA? TŘEBA, KDYŽ RODIČE MUSELI PŘES DEN, NEBO VEČER NĚKAM ODEJÍT?
- ŘÍKAJÍ VÁM TAKY RODIČE NĚCO NEŽ ODCHÁZEJÍ? CO?
- PROČ TO ASI ŘÍKAJÍ? Mají vás rádi. Bojí se, aby se vám něco nestalo.
- A BOJÍTE SE VY, KDYŽ JSTE SAMI DOMA?
- A BÁLI JSTE SE TAKY O RODIČE, KDYŽ NĚKAM ŠLI?
- CO MYSLÍTE, PRO KOHO JE TO ODLOUČENÍ TĚŽŠÍ?

Těžké je asi pro obě strany. Když nám na sobě navzájem záleží, máme asi vždycky o druhého starost. Proto si připomínáme, než zůstane někdo sám, co považujeme za nejdůležitější, aby se mu nic zlého nestalo.
Já vám dneska povím, co připomínal apoštol Pavel, když odcházel. On sice nebyl doma a neměl děti, ale také opouštěl někoho, na kom mu moc záleželo.

- NAPADLO BY VÁS KOHO?
Opouštěl sbory v Malé Asii, které založil. To byly tak trochu jeho děti. Chtěl se vrátit do Jeruzaléma, kde křesťanství začalo. Pro tamní chudé vykonal po sborech sbírku a chtěl jim ji dovést a také asi považoval za důležité, aby o sobě křesťané z různých míst věděli, aby si rozuměli, i když jsou každý jiný. Víte z NŠ, že mezi nimi byly spory.
Ani pro něho ale nebylo to odloučení lehké. Objížděl tu krajinu lodí po moři, navštěvoval sbory a loučil se. A když byl v jednom přístavu, svolal k sobě ty, kdo sbory vedli ? takové staršovstvo, jaké máme i my v našem sboru. Chtěl jim před odchodem připomenout, co je nejdůležitější, na co je třeba myslet a dát ? jako to dělají rodiče, nebo ten jelen v Budulínkovi. Ale bylo to trochu jiné, co jim řekl. Poslouchejte:
?Já odcházím. Jdu do Jeruzaléma. Vím, že mě tam asi nic dobrého nečeká. Nejspíš pouta a vězení.?
?A proč tam tedy jdeš??, ptal se možná někdo.
?Věřím, že mne tam Pán Bůh posílá,? odpovídal Pavel. ?Patří to k úkolu, který mi Pán Ježíš dal, abych všude vyřídil zprávu o jeho milosti. A splnit ten úkol je pro mě důležitější, než abych se vyhnul nebezpečí.?
To by ale mohl říct kdekdo, že ho Pán Bůh někam posílá. A mohla by to třeba také být jen frajeřina. Možná někdy také děláte nebezpečné kousky, abyste se před druhými ukázali. Ale ti muži věděli, že Pavel nefrajeří.
- VÍTE PROČ?
Znali ho dlouho a věděli, kolikrát pro ně a pro Ježíše Krista nasadil život. On si nic dokazovat nemusel. Za tu dobu, co byl s nimi poznali, že mu nejde o vlastní slávu, ale že vede všechny, aby důvěřovali Ježíšovi. Má o ně zájem, i když je opouští. A tak také poslouchali, když jim Pavel říkal ? trochu jako ta koza kůzlátkům ? na co si mají dát pozor, až s nimi nebude.
Věděl - stejně jako ta koza ? že, až s nimi nebude, mohou přijít různá nebezpečí. Dokonce použil přirovnání jakoby z té pohádky. Povídá: ?Určitě přijdou draví vlci.?
- KOHO TÍM ASI MYSLEL?
Myslel různé lidi a kazatele, kteří budou chtít využít toho, že tu Pavel nebude, pro sebe ? aby se prosadili, aby mohli rozhodovat, aby z toho měli užitek.
Ale Pavel neříkal, aby před nimi zavřeli vrátka, aby se zabarikádovali. Kdepak, neradil jim, aby byli uzavření. S tím právě možná přijdou ti kazatelé po něm ? že to teď vezmou pěkně pevně do ruky, aby nebyl žádný zmatek. Ale Pavel varoval, nenaleťte jim. Víte, že já jsem mluvil vždycky veřejně. Já věřím, že vás může ochránit a přivést k dobrému jiná moc ? Pán Bůh sám a také jeho slovo milosti, ta zpráva o tom, že vás má rád. Vzpomeňte, že tu jsem vám vyřídil a nic jsem si přitom nenechal pro sebe. Žádný jiný zvláštní božský návod ke štěstí není, nevěřte, kdyby s ním někdo přišel. Stačí ta důvěra, že vás má Pán Bůh rád, ta vás k tomu dobrému přivede. Na to já spoléhám.
Jen si vzpomeňte, že já jsem také nemusel na všem vydělávat v obavách o svoje štěstí. Naopak pracoval jsem, abych nikomu nebyl na obtíž.
- VZPOMENETE SI CO PAVEL DĚLAL? Tkal stany
A tak to dělejte i vy. Pracujte s tou důvěrou ? nejen v obavách o sebe ? ale abyste mohli pomáhat slabým a být štědří. Pamatujte, co řekl Pán Ježíš: ?Šťastný je ten, kdo dává, ne ten, kdo bere.?

Koukat se jen ustrašeně a závistivě, zda mám dost, a pracovat jen pro to, to je bída. Ten kdo se díky důvěře o sebe nebojí a může být štědrý, ten je šťastný.

Věřte, ta důvěra, že vás má Pán Bůh rád, ta život proměňuje k dobrému. Na to spoléhejte jako já. S tím se s vámi mohu bez obav rozloučit.?
A s tím se také Pavel vydal na další plavbu.

Dál přece nejdeme sami

?Nyní vás svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vás proměnit a dát vám podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni.
Skutky 20,32
Milí rodiče, bratři a sestry,
každý z nás neseme za někoho odpovědnost. ?Jsi odpovědný za toho, koho jsi k sobě připoutal?, říká liška Malému princovi v Exuperyho knížce. Apoštol Pavel si toho byl vědomý. Sbory v Malé Asii vznikly z jeho práce. Byly to jeho děti.
A kdo za někoho cítí odpovědnost, ten dobře ví, jakým rizikům a nebezpečím může být ten druhý vystaven. Každý rodič to ví o svých dětech. Proto máme strach nechat je samotné. A tíha odpovědnosti se zvyšuje s tím, jak nám dochází, že tomu nemůžeme zabránit, že u všeho nejsme a nebudeme, že naše ochranná a vedoucí ruka všude nedosáhne.
Jenomže on to není jenom nedostatek. Právě tehdy, kdybychom se zaměřili jen na jeho odstranění a nehnuli se proto od dětí ani na krok, popřeli bychom odpovědnost, které chceme dostát. O to, co bychom se dětem snažili ochránit, bychom je sami připravili. Nenechali bychom je vůbec žít jejich život. Naše odpovědnost je hlubší a patří k ní to napětí, ve kterém by jeden za druhého dýchal a zároveň, nechce-li druhého připravit o dech, musí se držet, aby to neudělal.
Rozhodně to není snadné, ale já z toho vyprávění o Pavlovi slyším naději, že důvěra k tomu dává šanci. ?Nyní vás svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vás proměnit a dát vám podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni? ? to člověka chrání, aby i když ví, že přijdou draví vlci, se z něho nestal jenom hlídací pes, který žádný samostatný krok udělat nedovolí. Kdo důvěřuje Bohu, jeho slovu, jeho moci, která lidské životy formuje k dobrému, ten nemusí mít všechno pod palcem, ten může dát prostor k samostatnosti.
Samozřejmě, že to také může být pouhá výmluva, ve které svoji odpovědnost přenášíme mimo sebe. Jestli tomu tak je nebo není, to se asi pozná právě na tom, zda se sami té moci boží a jeho slova milosti podrobujeme a sami mu důvěřujeme a zda z našeho vlastního života je znát, že si svoje štěstí nemusíme urvat, kde se dá, ale doufáme v ně při pomoci druhým a štědrosti, která má radost, že může někoho obdarovat.
To je důležitější než všechna varování a napomínání. Na důvěru, která nás samotné proměňuje, je možné se spolehnout. Kdo v ní svěřuje ty, na kterých mu záleží, boží milosti, ten se o jejich dobrou budoucnost nemusí bát. A nemusí je také kvůli své odpovědnosti připravit o svobodu. Amen.