Efezským 1,17 ? 23

Sestry a bratři,
na mnoho lidí dnes asi vyznání o tom, že Bůh někoho posadil v nebesích po své pravici, působí jako neskutečné sci-fi, jako pohádka, která svědčí o naivitě víry.
Že i dneska používáme běžně prostorové pojmy ? jako: nahoře, dole, na dně, navrch, nad a pod ? k vyjádření hodnoty, kvality, významu a moci, je přitom vůbec nenapadne. Když se například v českém překladu písničky Borise Viana zpívá: ?Pánové nahoře, já vám dnes píšu psaní??, každý přece ví, koho autor oslovuje. Jsou to ti, co vládnou, co mají moc. Nikdo nebude hnidopišsky upozorňovat, že zrovna u nás sídlí vláda dole u řeky. Nikdo nebude spekulovat, jestli Boris Vian neadresoval svůj vzkaz horské službě nebo posádce vesmírné lodi. Stejně tak, když uslyšíme, že se nějaká písnička vyšplhala na nejvyšší příčku žebříčku popularity, nikdo ani nenapadne hledat žebřík nebo se smát představě, že by písničky měly údy a mohly šplhat. Skutečnost, že řeč má víc rovin a slova používáme ve víc významech, bereme naprosto samozřejmě. Tak samozřejmě, až mám strach, když to zdůrazňuji, abyste si nemysleli, že vás mám za prostoduché.
Samozřejmě, že nemám. Připomínám to jen proto, že se tak slabomyslně bohužel lidé často ve vztahu k bibli a víře chovají. Jaký je například rozdíl mezi tím, kdo by hledal hvězdy pop-music dalekohledem na obloze, a tím, kdo se usmívá naivitě vyznání o nanebevzetí s odkazem na lety do vesmíru, nebo tím, kdo z něj jako Däniken odvozuje, že bohové byli astronauti? Mít bibli za naivní jen proto, že člověk zastydl v nejprimitivnější podobě positivismu, nesvědčí o prostoduchosti víry, ale o prostoduchosti toho, kdo tak uvažuje.
Aby nám ale příliš nestouplo sebevědomí, je třeba přiznat, že na tomhle způsobu přemýšlení máme, my věřící, svůj podíl. Často jsme se totiž v obraně toho, co je jistě pravdivé a pro nás svaté, chovali a mnohdy ještě chováme jako ten, kdo by tvrdil, že ten žebřík popularity skutečně objevil a že písničky jsou nohaté až běda. Ani my často nedovedeme vystoupit ze zajetí svých představ.
Ono to totiž vůbec není samozřejmé. Ani u nás věřících. I my jsme jen lidé, i my jsme uzavřeni do svých obzorů a je to veliký dar, když můžeme nahlédnout za ně, když můžeme spatřit, že naše obzory nejsou všechno a otevře se před námi nesmírné bohatství světa, jak ho vidí Bůh. Proto začíná apoštolovo vyznání prosbou:
?Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli??
Naděje, ke které jsme povoláni, slavné a bohaté dědictví, které se nám nabízí a moc boží, která je tvoří, nejsou totiž očividné. Naším běžným lidským pohledem k nim dojít nemůžeme. Díváme-li se na svět a na život stejně jako druzí, jsme vedle, i když třeba články víry hájíme. Bez základní změny pohledu slávu a naději, ke které jsme povoláni, zahlédnout nelze. Na té změně totiž celé vyznání apoštola stojí.
Jak dál ve svém dopise zdůrazňuje: ?Co jiného znamená ?vystoupil?, než že před tím sestoupil dolů na zem? Ten, který sestoupil, je tedy tentýž, který také vystoupil nade všechna nebesa??
Nanebevzetí Ježíše nehovoří prostě o moci a slávě, o nějaké jiné zásvětné nebeské říši, kam je možné uniknout z neradostné reality tohoto světa. Vyznání o nanebevzetí spojuje moc a slávu právě s Ježíšem, který se naší pozemské realitě nevyhnul; mluví o vyvýšení toho, kdo se vydal právě opačným směrem ? dolů, kdo přijal neprivilegovaný lidský život a v něm šel v důvěře až na dno, až k naprostému ponížení a zavržení. Moc boží se při něm projevila skrze to, co my obvykle vidíme jako bezmoc, jako prohru a krach. Tenhle paradox nanebevzetí neškrtá, ale potvrzuje. Kdo zůstane u toho, jak se obvykle na život díváme, nemůže mu rozumět.
K tomu je třeba dar opravdové moudrosti, kdy nám svitne, že věci nemusí být tím, čím se nám obvykle jeví, že naše běžná lidská měřítka vždycky nepostihnou pravdivě skutečnost. Každá prohra a ponížení nemusí být dokladem životního krachu, omylu a bezmoci, a proto i beznaděje. Naopak, mohou být projevem jedinečné síly, nad kterou není.
Teprve když nám bleskne hlavou, že ten, kdo se nezachránil, odolal vlastně tomu největšímu pokušení, že ten, kdo v solidaritě a důvěře nežil ani neumíral pro vlastní vyvýšení, vzal de facto vítr z plachet všem, kdo svoji moc zakládají na nabídkách i na hrozbách, teprve tehdy zahlédneme nesmírnou moc Boha, který se v Kristu projevil, a naději, ke které nás povolal.
A pak nám také dojde, že dneska neslavíme prostě triumf moci, ke které Bůh nakonec přece jen přehodil výhybku, ani ideál nějaké zásvětné blaženosti, do které se nakonec i Bůh v Kristu ze světa uchýlil, ale slavíme a radujeme se z věrnosti, která jde až k oběti, ke které se Bůh přiznal a potvrdil tak, že to není omyl ani iluze, ale moc, na kterou nic ve světě nemá.
Nic z toho, co by nám vládnou chtělo a co se nám kolikrát zdá, že světu vládne ? ať už to jsou skutečné vlády, větší či menší diktátoři a manipulátoři, ať to jsou síly lidské touhy po moci a úspěchu, mocnosti, jakými jsou peníze, sex, zvyk nebo náš pud sebezáchovy, anebo zbožňované idoly, jejichž výroky působí často jako zaklínadla, nic z toho nemá nad Kristem a nad tím, co zosobňuje, navrch. Nic z toho nemá poslední slovo a rozhodující moc.
Vysoko nad tím vším stojí to, co známe z příběhu Ježíše Krista: láska, která jde až k oběti, důvěra a věrnost, které neuhýbají před bezbranností, milost, která se raději vydává druhým do rukou, než aby se otočila proti nim. To je ta moc, kterou si nic z toho nemůže podrobit, která nakonec vítězí a rozhoduje, která platí a na kterou může člověk vsadit bez obav, že by se ve své důvěře zklamal. To není jen hezký ideál, to je skutečně síla, kterou nemůže nic definitivně ohrozit.
Na vztahu k Ježíši Kristu a jeho dílu se rozhoduje, co má naději a budoucnost a co je jen dočasné. Na něm se ukazuje, čemu má cenu dát v životě přednost. Ježíš dával přednost pokoře a věrnosti, před tím, aby ze všeho vyšel jako vítěz, konkrétní pomoci před náboženskými obřady, odpuštění před trestem, milosrdenství před obranou morálky, pokání před samospravelností, pravdě před dobrou pověstí. To je konkrétní životní cesta, kterou nám Bůh potvrzuje jako pravou. Nic není důležitější, než touto cestou jít, protože ona odpovídá tomu, který je mírou všech věcí.
Žádné vládě, mocnosti, síle, žádnému jinému jménu, okolo kterého se domněle točí svět, není třeba se ustrašeně přizpůsobovat, není třeba podlehnout momentálnímu dojmu o jejich všemohoucnosti a osudovosti. To vše je Kristu podrobeno. Komu to bylo dáno poznat a kdo tomu důvěřuje, ten může žít opravdu svobodně. Ten ví, jako apoštolé, že je třeba poslouchat Boha a ne lidi. A to i v církvi, i ve sboru. Amen