Čtení: Marek 10,17 ? 22
Text: Matouš 12,1 - 6
Přistihnout někoho, kdo napomíná, káže morálku a vystupuje jako mravní autorita, jak ? když zrovna není lidem na očích ? všechnu důslednost odloží a kvůli vlastnímu prospěchu se na žádná pravidla neohlíží, to vždycky budí pohoršení. Na tom si lidé rádi smlsnou. Teď mají příležitost dát dotyčnému pěkně sežrat jeho morální převahu, která je jindy tak provokuje. Teď mu můžou vrátit zahanbení, které při jeho kázáních pocítili. ?Vidíš ? kážeš vodu a sám piješ víno. Když se jedná o tebe, nebo o ty tvé, jde najednou závaznost toho, co kážeš, stranou. Je to jenom neskutečná kamufláž. Tak jakou to má celé váhu? Co nám budeš ještě povídat??
Jenom na vysvětlenou ? o co vlastně šlo: Příčinou pohoršení farizeů nebyl polní pich. Na rozdíl od těch, kdo by dnes chtěli přikázáním nepokradeš zdůvodňovat svojí škudlivost, pamatoval Mojžíšův zákon výslovně na pocestné. Zakazoval dokonce majitelům vyžínat pole až do kraje, aby se nemajetní měli jak nasytit. Ve hře je tu jiné přikázání: ?Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci?? A trhat klasy a mnout je, to je žeň, to je práce! To se v den odpočinku nesmí.
Možná řeknete, že je to prkotina. Ale kde je hranice mezi prkotinou a opravdu podstatnou věcí? Nezačínají vážné věci právě u zdánlivých prkotin? Vždyť na to Ježíš zrovna v Matoušově evangeliu upozorňuje. Například v přikázání ?Nezabiješ? nejde podle něho až o vraždu, ale už o to, když se někdo hněvá na svého bratra, nebo když ho označí za blázna, za neznaboha. Hloupými vtipy nebo i rádoby zbožným nálepkováním druhých se rozjíždí neúcta k životu, která může skončit jeho likvidací. Právě kvůli podstatným věcem je třeba všímat si zdánlivých prkotin.
A přikázání o dni odpočinku není o nic méně závažné než ?nezabiješ?. Chrání život před tím, aby se jeho jediným kritériem nestala práce a práceschopnost, chrání ho před zotročením a bezmyšlenkovitostí, která se ani jediný den v týdnu nebude ptát, proč vlastně pracuje a oč v životě vlastně jde; chrání svobodu lidského života od věčné ustaranosti odkazem na Boha, který je jeho štědrý dárce a dává možnost spočinout. To je něco, co stojí za to hájit.

A je třeba říct, že i jinak je ta námitka farizeů v podstatě oprávněná. Kdo něco káže, měl by to také sám žít. A nejen, když jsou kolem zástupy. Opět ? zásadní důležitost souladu mezi zastávanými hodnotami a vlastním životem potvrzuje sám Ježíš v kázání na hoře.
Zde ovšem svoje učedníky hájí. Odkazuje na příklad Davida ? pro farizeje jistě uznávané autority - , který na útěku před králem Saulem kvůli hladu své družiny také překročil nařízení božího zákona. Tahle argumentace má ovšem jednu slabinu: tehdy šlo o život, kdežto v případě učedníků snad jenom o to, že by pro jednou zůstali bez snídaně. Kdyby zůstalo jen u tohoto argumentu, zavánělo by to zbožnou demagogií.
Ježíš ovšem pokračuje. Připomíná, že samotný boží zákon zná výjimky z přikázání. Faráři přece pracují právě v den odpočinku, porušují tak přikázání a jde přitom také nařízení zákona. Kdo mu chce být věrný, ten asi nevystačí jenom s principielní důsledností.
Boží zákon sám potvrzuje relativitu přikázání. Odhaluje, že je tu ještě něco víc, něco důležitějšího, co má přednost, co stanovuje přikázáním meze, co podmiňuje jejich platnost, co jim teprve dává smysl a bez čeho ho pozbývají. Ani vyhnout se práci v den odpočinku není žádná absolutní hodnota sama o sobě. Služba Bohu má přednost.
Boží zákon má jakýsi svůj vnitřní řád. Všechno v něm nemá stejnou váhu. Jsou věci prvořadé a věci, které přijdou na řadu až po nich. A je také něco, co tohle pořadí určuje, co rozhoduje, kdy, zda a jak je nebo není vnější poslušnost přikázání na místě. Teprve v souladu s tímto vnitřním principem, teprve stanou-li se jeho nástrojem a jsou-li jeho výrazem, mají jednotlivá přikázání svoje oprávnění. Bez toho můžeme být i při naprosto vzorném a důsledném dodržování desatera úplně vedle. Můžeme se dokonce zrovna jím proviňovat.
A právě o téhle nejvyšší hodnotě, která určuje, co je kdy na místě a co boží vůli odpovídá, Ježíš mluví. Ani bohoslužba není tou nejvyšší hodnotou. Ani ta nemá smysl sama v sobě a nemůže být samoúčelná. ?Pravím vám, že zde je víc než chrám?, říká Ježíš. A totéž už dávno před ním připomínali proroci.

Celou biblí se táhne linie, která klade důraz na to, že Bůh nechce náboženství pro náboženství, ani přikázání pro přikázání, že netouží po obřadech a formálních výkonech, ale po proměně vztahu k druhým. Ježíš také cituje proroka Ozeáše, který oznamuje podstatu boží vůle: ?Milosrdenství chci a ne oběť?.
To je to ?víc?, které dává všemu ostatnímu smysl a přiměřenost. Pouze pokud jsou bohoslužby a poslušnost přikázání výrazem a nástrojem milosrdenství, dějí se v souladu s boží vůlí a mají svoje oprávnění. Není-li tomu tak, ztrácejí je a stávají se nebezpečnou iluzí zbožnosti a poslušnosti, která ve skutečnosti odporuje boží vůli.
Teď jde ale, bratři a sestry, o to, jak konkrétně mění tato prvořadost milosrdenství vztah k přikázáním. Znamená to snad, že je možné udělat výjimku, jde-li o neodkladnou pomoc nebo záchranu života? No, to asi ne. Jak jsem říkal, v případě učedníků nešlo o život, ale jenom o snídani. A v následující epizodě, kdy Ježíš v den odpočinku uzdraví v synagoze člověka s odumřelou rukou, by se také jistě nic nestalo, kdyby s tím počkal do zítřka.
Jde tu o víc. Milosrdenství nemá přednost jen ve vážných a neodkladných případech, milosrdenství je naplněním přikázání. Proto to, co slouží pomoci, pochopení pro druhého a pro jeho situaci a nouzi, přejnému vztahu k němu a zájmu o něj, nikdy nemůže stát proti nim, nikdy nemůže být jejich porušením. A naopak přijímáme-li přikázání jen jako metr na druhé, jako ospravedlnění našeho nezájmu a nepochopení, jako překážku dobré vůle proviňujeme se proti nim, i kdybychom je sebedůsledněji zastávali a vnějšně přesně dodržovali.
Otázku ?Co je dobré?? prostě neřeší ani biblická přikázání. Je omyl domnívat se, že je stačí důsledně dodržovat. Ne všechno, co je správné je vždycky také dobré. Je třeba přemýšlet o tom, o co v té poslušnosti vlastně jde. Je třeba vědět, co to znamená ?Milosrdenství chci a ne oběť?.
A nakonec ještě takovou doušku:
Dneska by nám asi málokdo vyčetl, co děláme v neděli. Přikázání bere málokdo vážně a když, tak se takovými prkotinami, jako je pár vymnutých klasů nebo rohlíků z Billy, nezabývá. A tak se většinou k té podstatě přikázání ani nemáme šanci dostat. Vlastně bychom měli říct: ?Díky, farizeové! Díky vám to vyšlo najevo, oč vlastně jde. A z nás se tak nemusejí stát ani v upřímné zbožnosti nemilosrdní sudiči.? Amen