Kázání na text Mt 13, 24–30 Předložil jim jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať obojí spolu roste až do žně: a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“

Jen co začne jaro – jestli už nezačalo – a vyrazíme do zahrad a polí – budeme brzy konfrontování s tím paradoxem, který tu Ježíš líčí v podobenství – totiž jak je to možné, že sice sázíme ta nejlepší semínka, ale všude nečekán nezván se dříve či později objeví plevel. A kdyby jen na polích, záhoncích. Kolem nás i v nás. Proč na jednu krásnou věc připadá hned jedna prachmizerná. Proč na jedno vydařené kázání připadne jedno zarostlé všelijakým koukolem, abych mluvil (optimisticky) sám o sobě; proč když se mi něco podaří hned vzápětí zase něco zkazím.

Tu otázku, odkud se to zlé bere, řeší Ježíšovo podobenství, které jsme slyšeli. Pomocí mi bude kázání profesora Petra Pokorného. Ta zkušenost, že se k dobrému vždy přimíchá něco nedobrého, že to roste skoro samo, nesmí podle nedávno zemřelého profesora Nového Zákona vést k rezignaci. Nejprve je totiž v tom obrazu připomenuto, že podobně automaticky a snadno a (často) bez našeho přičinění (tu zkušenost tady v našem sboru mám) roste i to dobré. Mnohé je zaseto, mnohé dobré čeká, aby na jaře, bez našeho přičinění začalo růst. Člověk zaseje semínko a to semeno se proměňuje a ožívá silou, která není z nás. Země přináší úrodu sama od sebe (řecky automaths). Působí tu síla, která není z lidí. Člověk může formy života popsat, a někdy tomu říká vysvětlení, ale ve skutečnosti je to jen popis něčeho, nad čím můžeme jen žasnout. Je to zázrak v pravém smyslu.

O to víc nás překvapí nová etapa děje, kterou sice známe ze zkušenosti, ale v tomto podobenství z Matoušova evangelia je něčím nečekaným a zarážejícím: Zaseto bylo „dobré semeno“, ale když začalo růst, objevil se i plevel. To znamená, že vedle dobrých věcí je na světě i zlo. A protože jde o podobenství „království nebeského“, je tím ohrožena lidská naděje. Nejen naděje křesťana, ale lidská naděje vůbec. Ve výkladu tohoto podobenství (Mt 13, 36–43), se jasně říká: „Pole je tento svět.“

Matouš si však uvědomoval, jak nejen v okolním světě, ale i v církvi je „plevel“: V tomto podobenství našel Matouš oporu pro odhalení špatností v tehdejší vznikající církvi. Evangelium, jako mnoho jiných dobrých věcí, bylo někdy zneužito. Náznakem naděje je však to, že církev již od samých svých počátků měla předpoklady k tomu, aby poznala svá selhání a hleděla je napravit. 

Ta otázka však zůstává – kde se to zlé vzalo, odkud se – propánakrále - bere ten plevel? Ptá se tak lidská čeládka (někdy každý). Hospodář odpovídá: „Udělal to nepřítel,“ v řečtině doslova „člověk nepřítel“. Plevel není dílem rozsévače, který je ve výkladu označen jako Syn člověka (Mt 13, 37), tedy jako pravý člověk, jak se o něm píše v dnešním čtení z Danielova proroctví, ale člověka – nepřítele.

Na světě je tedy vedle toho, co vzešlo z dobrého semene, i plevel – věci, které Boží vůli odporují. Nejde o „člověčinu“, jak se někdy zbožně říká, ale o věci ne-lidské. Současně to ale znamená, že to zlé není druhý bůh, ale je to něco, co podléhá Božímu soudu. Ďábel, jak o něm bez okolků mluví bible, je ve skutečnosti kumulované lidské odcizení, které nežije samo ze sebe, ale jen z negace Boží vůle a dobrého lidského díla, sám o sobě je ďábel nicotný.

Zlému lze proto vzdorovat. Říkat, že darebáci mají vždycky náskok a nikdo si na ně nepřijde, je jen projev pohodlnosti a hříchu: „Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se Bohu a přiblíží se k vám“ (Jk 4, 7).

Ale jak? Teď dávejme pozor: Lidé z hospodářova domu by chtěli hned jednat a plevel vytrhat. Ale hospodář to nedovolí, protože by s plevelem mohli vytrhat i pšenici. Ne proto, že jsou nešikovní, ale proto že v růstu lze plevel od ještě zeleného obilí jen těžko rozeznat. Pozná se to teprve po ovoci, co přinesou.

Hospodář se snaží zastavit horlivé služebníky, aby nenapáchali víc škody než užitku. Ovšem přikazuje jim to, co je sice nejmoudřejší, ale co se zároveň nejhůř dělá: bezmocně na to koukat a nedělat nic. Bezmocně koukat, jak ve světě klíčí evangelium – ale uprostřed toho, k nerozeznání podobné i cosi, co tu dobrou zvěst vždycky něčím pošpiní a devalvuje. A prostě jen držet palce a věřit, že to evangelium se uprostřed všeho, čím je zaplevelujeme, nezadusí a doroste.

Jak se tedy vzepřít ďáblu? Z hospodářovy odpovědi „Nechte, ať spolu roste obojí až do žně“ lze vyčíst, že především máme podporovat růst všeho dobrého. Království Boží svými silami nevybudujeme, ale můžeme mu připravit cestu. Jeho obsahem je přece to dobré, které se proti tlaku zla osvědčilo na této zemi a v lidských dějinách. Víme, že dobrá setba roste svou vlastní silou, která působí zevnitř, ale projevuje se to navenek. U obilí růstem stébla a klasu, v lidském životě, ke kterému se podobenství vztahuje, tím, že člověk dělá dobré věci. I to na světě roste a jen škarohlíd by to neviděl - a my máme stát na jeho straně: Péče o nemocné, podpora chudých, dobrovolná charitativní práce, zrušení trestu smrti (v tomto případě bylo vytrhnutí pšenice místo plevele zvlášť tragickou křivdou), práva žen, péče o děti, spolupráce mezi národy, dostupnost vzdělání, reformy a reformace církve. Svět není veskrz zkažený. Problém však je, že roste i zlo. A jsou prostředky, jak zničit všechno. Jak to dopadne?

Protože bořit je snadnější než stavět, zdá se, že zvítězí člověk – nepřítel. Naštěstí má odpověď hospodáře i druhou část. Podle ní poroste obojí vedle sebe až do žně. „Žeň je skonání věků,“ čteme ve výkladu z Matoušova evangelia, tedy poslední soud (Mt 13, 39). To není konec dějin, ale jejich cíl. Tehdy plevel skončí v ohni a pšenice bude shromážděna do stodoly – do království Otce. Nejde tu o trest, slovo o potrestání hříšníků, jehož líčení je tu především varováním, ale o překonání zla. 

A podobenství volá každého, aby si zvolil cestu, která vede k cíli. Pro orientaci v životě to znamená jediné – to hlavní: Svět je místem, kde se střetává dobro a zlo. Víra ve své křesťanské podobě je vnitřní ujištění o tom, že to, co učil, čím žil a za co zemřel Ježíš, má budoucnost na konci dějin i jednotlivých lidských životů a plevel zla to neudusí. To je evangelium.

Bože, děkujeme ti, že naše životy i celé lidské dějiny spějí k cíli, k setkání a shromáždění ve tvém království, a ne do nicoty. Dej, ať to dovedeme srozumitelně přiblížit i ostatním lidem. Daruj nám nejen k tomu Ducha svého Syna, který ač uložen do země, přece vydal úrodu k novému životu…